Dne 16. března 2020 mělo dojít k projednání vládního návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů. Jde v něm, mimo jiné, o změnu pravidel pro určování skutečného majitele fundací, ústavů a svěřenských fondů. Z jakého důvodu byl zákon připraven tímto způsobem a kdo z něj bude nejvíce profitovat? A nebude mít nestandardní schvalovací proces náhodou nedozírné následky, jak tomu již dějiny byly nejednou svědkem?
Již od roku 2018 musí české firmy uvést své vlastníky do evidence skutečných majitelů na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015[1]. Doposud ovšem nesplnění uvedených povinnosti nepodléhá žádné sankci a evidence není veřejně dostupná. To by mohla změnit implementace navazující 5. AML směrnice přijaté jako směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 dne 30. května 2018[2], která měla být členskými státy Evropské unie transponována do 10. ledna 2020. K transpozici této směrnice byly v České republice postupně připraveny návrhy několika zákonů. Jedním z nich je vládní návrh zákona o evidenci skutečných majitelů. Českým zákonodárcům se směrnici nepodařilo provést do dané lhůty. Během aktuálního nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s výskytem koronaviru na území České republiky se však, jak se zdá, stala problematika evidence skutečných majitelů právnických osob naprostou prioritou. České republice vyplývají z členství v EU jisté závazky a pravdou je, že směrnice je potřeba implementovat řádně a včas, jinak Evropská komise může z důvodu neprovedení směrnice s Českou republikou zahájit řízení o nesplnění povinnosti. Nicméně Evropská komise má v tuto chvíli úplně jiné starosti než dohlížet na to, zda tato směrnice byla provedena včas.
Pokud by vládní návrh zákona prošel legislativním procesem a vstoupil v platnost, prospěje nepochybně premiérovi Andreji Babišovi. Bude totiž jakožto obmyšlený svěřenského fondu považován bez dalšího za jeho skutečného majitele. Vzhledem k šikovně ukryté výjimce však nebude uváděn coby skutečný majitel jednotlivých společností do tohoto svěřenského fondu vložených. Konktrétně se jedná o § 6 odst. 5 návrhu zákona, který stanoví:
(3) Platí, že skutečným majitelem právního uspořádání je každá fyzická osoba, která je
- a) jeho zakladatelem,
- b) jeho svěřenským správcem,
- c) oprávněná k výkonu dohledu nad správou právního uspořádání a která může jmenovat nebo odvolat svěřenského správce nebo obmyšleného, popřípadě, jejíž souhlas takové jmenování nebo odvolání podmiňuje,
- d) jeho obmyšleným, nebo
- e) z okruhu osob, v jejichž hlavním zájmu bylo právní uspořádání zřízeno nebo je spravováno, není-li obmyšlený.
(4) Je-li ve funkci uvedené v některém z písmen odstavců 1 až 3 právnická osoba, platí, že skutečným majitelem fundace, ústavu nebo právního uspořádání je skutečný majitel této právnické osoby.
(5) Při určení skutečného majitele korporace, jejíž podíl je spravován v právním uspořádání, se domněnka podle odstavce 3 nepoužije.
Andrej Babiš je obmyšleným ve svěřenském fondu AB private trust I a AB private trust II. Za předpokladu, že by byla navržená změna zákona v současné podobě schválena, by měl Andrej Babiš přímý vliv na Agrofert, který je vlastněný AB private trust I, a zároveň by mohl pobírat zisky ze svěřenského fondu, aniž by musel být uveden jako skutečný majitel Agrofertu, aniž by formálně hrozil jakýkoliv střet zájmů. Ve svém důsledku by to usnadnilo Agrofertu přístup k národním dotacím, na které podle stanoviska Evropské komise nemá v tuto chvíli nárok. Andrej Babiš by tak mohl navzdory jasnému propojení na Agrofert a související společnosti zcela legálně zakrývat, že je skutečným majitelem holdingu a mohl dál protiprávně čerpat miliardy z dotací, případně z veřejných zakázek. Lze uzavřít, že Andrej Babiš by v očích zákona byl skutečným majitelem svých svěřenských fondů, ale nikoliv společností do nich vložených.
Zvláštností však není pouze obsah navržené změny, ale především velmi nestandardní zařazení na program schůze vlády. Nejenom, že byl tento bod zařazen na program vlády během nouzového stavu, kdy jsou priority vlády nepochybně jinde, ale byl také zařazen ministryní spravedlnosti a předsedkyní Legislativní rady vlády pouhých 5 dnů před schůzí vlády, přičemž jinak je vyžadováno zařazení jakéhokoliv bodu na program jednání vlády minimálně 6 dnů předem. Návrh zákona o evidenci skutečných majitelů předložený jako vládní tisk č.j. 1196/19 nakonec po odhalení již zmíněné výjimky a následném mediálním tlaku projednán nebyl a byl odsunut na vhodnější chvíli. Stále však čeká na příhodnou dobu.
Situace však nápadně připomíná jiný nechvalně proslulý příklad z historie, kdy měla na první pohled marginální změna relativně nepodstatného zákona fatální následky. Jednalo se o prováděcí zákon k zákonu o přestupcích projednávaný ve spolkovém sněmu Německé spolkové republiky v roce 1968 (v originálu Einführungsgesetz zum Gesetz über Ordnungswidrigkeiten, dále jen „EGOWiG“). Zákon předložil vládě tehdejší úředník ministerstva spravedlnosti Eduard Dreher, uznávaný odborník v oblasti trestního práva a autor populárního komentáře k trestnímu zákoníku, v době, kdy úřadujícím ministrem spravedlnosti byl sociální demokrat Gustav Heinemann. Málokdo se ale zabýval tím, že Eduard Dreher byl dříve členem NSDAP a od roku 1938 státním zástupcem u zvláštního soudu v Innsbrucku, kde sloužil nacistické justici. Obsahem Dreherem navrženého znění zákona byla úprava promlčecích lhůt u přestupků a některých forem účastenství trestných činu. Tento zdánlivě banální zákon zněl tak neškodně, že si nikdo nevšiml, jaké může vyvolat důsledky. Ani jedenáct Spolkových justičních správ, členové Spolkového sněmu, Spolková rada ani právní výbory neodhalily problém. Skandál přinesl teprve tisk. A když se všichni probrali, bylo pozdě. Zjednodušeně řečeno, znamenal tento zákon, že se některé spolupachatelství vražd trestalo pouze jako zabití, a ne jako vražda. To, co zní na první pohled jako banální procesní ustanovení, mělo dalekosáhlé důsledky pro možnost potrestaní nacistických zločinců a kolaborantů. Zločin vraždy zůstal nepromlčitelným, ale účast na nacistických zločinech byla najednou posuzována jako trestný čin zabití, který již promlčení podléhal. Vzhledem k více než dvaceti letům uplynulým od druhé světové války tak najednou bylo množství zločinů z období nacismu nestíhatelných.
V té době se připravovalo na státním zastupitelství v Berlíně rozsáhlé trestní řízení proti bývalému vedení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (v originálu Reichssicherheitshauptamt nebo zkráceně také RSHA), který vznikl v roce 1939 sloučením tajné státní policie známé jako Gestapo, bezpečnostní policie a kriminální policie a představoval hlavní nástroj nacistického teroru. Jakmile vstoupil v platnost zákon EGOWiG, celé trestní stíhání se stalo nepřípustným. Dreherův zákon ve výsledku nebyl nic jiného než amnestie. S ohledem na svůj zastřený účel bývá označovaný také jako studená amnestie. Vzhledem k jednomu ze základních principů právního státu, který stanoví, že pokud byl čin jednou promlčen, není už nikdy možné to vzít zpět, byli pachatelé již jednou pro vždy nestíhatelní.
Nelze samozřejmě srovnávat nesrovnatelné a připodobňovat možné následky zákona o evidenci skutečných majitelů s reálnými dopady zákona EGOWig. Z hlediska legislativního procesu a v něm ukrytých výjimek však skýtají oba případy až příliš mnoho paralel.
Šikovně ukrytá výjimka v zákoně o evidenci skutečných majitelů ale není v českém zákonodárství osamoceným excesem. S účinností od 1. února 2019 bylo zákonem č. 287/2018 Sb. vloženo do trestního řádu ustanovení § 7b, které umožňuje policejnímu orgánu s předchozím souhlasem státního zástupce nařídit komukoliv, kdo má ve svém počítačovém systému nebo na nosiči informací nějaká data, aby je po stanovenou dobu v nezměněné podobě uchoval nebo aby k nim dokonce znemožnil přístup jiným osobám. Přijetím tohoto ustanovení došlo k zásadnímu průlomu do občanských práv, aniž byla vedena odborná diskuse nad potřebností takto závažného zásahu do našich občanských práv, nad pravidly, podle nichž má být postupováno, aniž byla pojmenována a odstraněna rizika zneužití, a aniž byly prodiskutovány vzájemné vazby na další, podobná ustanovení, která již trestní řád obsahuje. [3]
Zjišťujeme tedy, že se vkládání nenápadných paragrafů do přijímaných zákonů stává v českém právním prostředí zvykem. Dějiny jsou nám však svědkem, že někdy můžou mít takovéto výjimky dalekosáhlé důsledky, které ovlivní právní prostředí na mnoho let. Proto je důležité zůstávat ve střehu a trvat na dodržování řádného legislativního procesu jako záruky nejen kvalitní legislativy, ale i právního státu jako takového.
JUDr. Petr Toman, LL.M.
Mgr. Filip Mamrilla
advokátní koncipient
[1] směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES neboli tzv. 4. AML směrnice
[2] směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 dne 30. května 2018. kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU
[3] JUDr. Petr Toman, LL.M., Podstrčený paragraf 7b trestního řádu – kde se vzal a o čem je, Advokátní deník, 22.7.2019, dostupné online na:
https://advokatnidenik.cz/2019/07/22/podstrceny-paragraf-7b-trestniho-radu-kde-se-vzal-a-o-cem-je/
