Autorka textu pro potřeby zpracování svojí rigorózní práce monitoruje a studuje různé podklady vztahující se k trestním řízením, jež se týkají utajovaných informací. Z daného důvodu proto zaslala žádost o poskytnutí informací i na Nejvyšší státní zastupitelství (dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) a to ohledně vedených „zájmových“ trestních řízení ve formulaci níže uvedených otázek:
1) – v kolika trestních věcech, které se týkají „úniků utajovaných informací“ dle § 316, 317 a 318 trestního zákoníku, byla ze strany státního zastupitelství v letech 2017, 2018 a 2019 podána obžaloba?
2) – kolik pachatelů bylo v předmětných trestních kauzách soudem pravomocně i nepravomocně odsouzeno a jaké byly jejich tresty?
Na položené otázky Nejvyšší státní zastupitelství (zastoupené náměstkem nejvyššího státního zástupce) odpovědělo, že požadované informace nemá a ani není povinno je mít, neboť je pro výkon své působnosti nepotřebuje. Odpověď dále bez dalšího obsahovala upozornění, že orgánem resortní statistiky je především Ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná odpověď má pro autorku textu nulovou vypovídající hodnotu – tedy kromě informace, že Nejvyšší státní zastupitelství nemá přehled o trestních kauzách, které se týkají úniků utajovaných informací a v souvislosti s tím o odsouzených pachatelích – tak se tato obrátí s novou žádostí o poskytnutí informací na Ministerstvo spravedlnosti.
Nicméně i bez oficiálních informací autorka textu z mediálního monitoringu prostudovala údaje o „zajímavé“ trestní kauze ve vztahu k vyzrazení utajované informace. Dne 26.09.2019 vydal Nejvyšší soud pod sp. zn. 5 Tdo 1121/2019-365 rozhodnutí o dovolání obviněného T. D., které obviněný podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 11/2019 v souvislosti s odvoláním podaným proti rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 8/2018. Soudy byl celník T. D. uznán vinným kromě jiného i ze zločinu ohrožení utajované informace dle § 317 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že tento celník disponoval jemu přidělenými krycími doklady vydanými ve smyslu § 40 zákona č. 421/2005 Sb., o Celní správě České republiky, a to občanským průkazem a řidičským průkazem, ke kterým neoprávněně prozradil, že se jedná o krycí doklady s uvedením fiktivní identity, kterými se zakrývá skutečná identita osoby provádějící operativně pátrací činnost při plnění služebních povinností. Vyzrazení utajované informace obviněný T. D. učinil dne 07.12.2017 strážníkům Městské policie hl. m. Prahy, jež se jej v rámci silniční hlídkové činnosti rozhodli z důvodu jeho nezpůsobilé jízdy na motocyklu (kterým ve finále havaroval), zkontrolovat, a to aniž by předem tušili, že se jedná o příslušníka Celní správy České republiky. Přičemž žádný ze strážníků nedisponoval oprávněním seznamovat se s utajovanými informacemi.
Ve znění odůvodnění Usnesení 5 Tdo 1121/2019-365 (zveřejněném na veřejně dostupném webovém portálu) došlo zřejmě omylem k překlepu a chybné citaci zákona, neboť zákon o Celní správě České republiky má číslo 17/2012 Sb. (a nikoli číslo 421/2005 Sb.), přičemž zákon o Celní správě České republiky v hlavě V., která upravuje použití podpůrných operativně pátracích prostředků, v § 40 konkretizuje pojem krycí doklad, vyjmenovává, co nesmí být krycím dokladem, specifikuje postup při opatřování a vydávání krycího dokladu a stanovuje, kdo o vydání krycího dokladu rozhoduje. V případě Celní správy České republiky o vydání krycího dokladu rozhoduje ministr financí, vydání ale technicky zabezpečuje Ministerstvo vnitra (viz § 40 odst. 3). Zde je potřeba rozlišit původce utajované informace, kdy v daném případě „přípravy podpůrně operativně pátracího prostředku“ se jednoznačně jedná o orgán státu v působnosti resortu Ministerstva financí a nikoli o Ministerstvo vnitra jako takové a je potřeba zdůraznit, že ministr financí nemusí o vydání krycího dokladu rozhodnout a jeho vydání může samozřejmě zamítnout. Autorka textu toto zde uvádí záměrně pro účel komparace s textem uvedeným v odůvodnění soudu znějícím: „Přitom přidělení a vydání takových dokladů, jakož i informace, že jde o krycí doklady s fiktivní identitou, jsou utajovanými informacemi z dokumentace ke krycím dokladům vedenými ve stupni VYHRAZENÉ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, ve spojitosti s přílohou č. 8 (bod 16) nařízení vlády č. 522/2005 Sb.“.
Autorka textu zastává názor, že materiální a formální stránka utajované informace se musí posuzovat optikou jejího primárního vzniku, kdy v daném případě předmětná utajovaná informace vznikla v rámci resortu Ministerstva financí a z logiky vycházející ze znalosti této právní problematiky lze odvodit, že se již de facto jednalo „o přípravu podpůrně operativně pátracího prostředku“. Z tohoto pohledu v daném případě měl být proto dán odkaz na obecnou přílohu č. 1 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., která má univerzální platnost pro všechny orgány státu, a nikoli na přílohu č. 8, která je primárně určena resortu Ministerstva vnitra, a v bodě č. 16 se kromě jiného věnuje i okruhu „samostatné“ dokumentace ve vztahu ke krycím dokladům, neboť přímo Ministerstvo vnitra „připravuje“ konkrétní krycí doklady (s ohledem na celkovou zákonnou komparaci oprávněných státních orgánů) v minimalizovaném množství (souladno s přílohou č. 1 bod 8 nařízení vlády č. 522/2005 Sb.), ale naopak ve většině případů v souladu se zákonným zněním zabezpečuje krycím dokladům „pouze“ dokumentační vydání.
Z odborné znalosti postupů v rámci trestního řízení autorka textu může dovodit, že podklady pro daná tvrzení týkající se konkretizace objektu skutkové podstaty soudům pravděpodobně dodal jiný orgán činný v trestním řízení (v daném případě zřejmě policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů, případně konkretizaci pro soud doladil státní zástupce) a soudy pak následně „pouze“ pracovaly s dodanou argumentací, kdy se spolehly, že její přiléhavost bude odpovídající odborné úrovni orgánů, jež jí předkládají. Autorka textu si však dovolí tvrdit, že ani úroveň vysoké procesní odbornosti (kterou Generální inspekce bezpečnostních sborů či státní zástupce jistě disponují) nezajistí bezchybnost a přiléhavost některých právních konstatování v rámci procesně přidružené problematiky ochrany utajovaných informací.
Další zajímavý aspekt v rámci daného případu může být jistě ten, že pokud se s konkrétní krycí identitou obviněného ve spojitosti s jeho pravou totožností v rámci trestního řízení důkazně argumentovalo – ať již v rámci jakékoli písemnosti či ústně před soudem, tak tato důkazní informace podléhala stále režimu utajení do doby, než původce utajované informace rozhodl o jejím případném odtajnění. Neboť skutečnost, že někdo neoprávněně utajovanou informaci vyzradí (přičemž se samozřejmě zjistí, že se jedná o informaci utajovanou), nezakládá komukoli oprávnění k tomu, aby od chvíle vyzrazení mohlo být bez dalšího s předmětnou utajovanou informací nakládáno jako s informací neutajovanou. I při neoprávněném vyzrazení (kor pouze ústním) totiž existuje možnost osobu (kor když se příkladmo k utajované informaci dostala omylem bez svého úmyslného přičinění) v rámci následného trestního řízení ad hoc poučit o povinnosti zachovávat o takové informaci mlčenlivost.
Pokud původce utajované informace v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, dle § 22 rozhodne o odtajnění utajované informace, musí toto učinit písemně a musí odtajnění vyznačit na všechny relevantní nosiče, na kterých byla předmětná utajovaná informace, o jejímž odtajnění rozhodl, zachycena. O provedeném odtajnění má pak původce povinnost informovat všechny adresáty, kteří od něj utajovanou informaci obdrželi. A vzhledem k možnému odvození logické hypotézy, že se původce v daném konkrétním případě zcela jistě v rámci předmětné důkazní situace vyjadřoval k některým relevancím přímo pro orgány činné v tomto trestním řízení, tak by měl v případě odtajnění samozřejmě informovat i je, byť jsou v podobných případech orgány činné v trestním řízení „adresáti“ předmětné utajované informace nepřímo a z moci úřední. Ovšem pokud by takováto situace nenastala a k odtajnění utajované informace původcem by nedošlo (což v praxi není nic výjimečného, že se původce neodtajněním utajované informace, se kterou se jakkoli nakládá v trestním řízení, snaží zabránit vzniknutí případné další újmy či nevýhody zákonnému zájmu), tak by dokazování ohledně předmětné utajované informace mělo býti vedeno po celou dobu trestního řízení stále v rámci režimu utajení, kdy tento režim by se měl samozřejmě i zohlednit při nakládání s předmětnou informací ve fázi rozsudkové, případně dalších následujících zákonných procesních fázích.
Autorkou předložený text budiž nyní zakončen slovy císaře Karla IV., pocházejícími z úvodu ke Zlaté bule (jež byla několik staletí důležitým ústavním dokumentem Svaté říše římské) – „Praeterita reformare, praesentia bene disponere.“. Nechť si čtenář tento citát, možno obrazně vystihujíc zpracované téma, „vyloží“ dle svého uvážení.
Zdeňka Kovaříková
