Od poloviny března 2020 se život v naší vlasti zpomalil, někde úplně zastavil. Rozsáhlá a stupňovaná opatření vlády v důsledku epidemiologické situace, panující prakticky na celém světě, naprosto zásadním způsobem dopadla na fungování škol, většiny obchodů, postupně čím dál většího rozsahu průmyslové výroby, divadel, muzeí, no, vždyť víte, co všechno bych mohl jmenovat.

Všechna obecná opatření vlády, ministerstva zdravotnictví a krizového štábu, třeba i vůči státním úřadům a samosprávám, však vždy měla svoje výjimky, vedle činnosti zdravotnictví a dalších složek integrovaného záchranného systému, také parlament a soudnictví. Vláda výslovně ve svých vyjádřeních zdůrazňovala, že výkon soudnictví z omezujících opatření vyňala, logicky, jako moc soudní nemůže zakázat zasedat parlamentu a jednat vládě, tak stejně tyto dvě moci nemohou nic podobného diktovat soudní moci.

Ale ne, že by se nic nestalo, ministryně spravedlnosti nařídila předsedům soudů přijetí odpovídajících hygienických opatření v soudních budovách, která by měla maximálně chránit zdraví jak soudních osob, tak účastníků soudních řízení. A zároveň požádala soudce, aby zvážili nezbytnost soudních jednání po dobu, která se z epidemiologického hlediska zdá být rozhodující. Tento její požadavek, pokud vím, velmi důrazně podpořili všichni předsedové soudů, a to s odkazem na příslušné usnesení vlády[1].

Výsledek se pochopitelně dostavil, podle mého odhadu se v Praze od poloviny března dosud odročilo minimálně přes 90% všech nařízených soudních řízení. Z čehož usuzuji, že zbylá jednání jsou zákonným soudcem považována za neodkladná.

Než se dostanu k jádru svého článku, znovu zdůrazňuji, že jak paní ministryně, tak my, předsedové soudů, ve svých správních funkcích do jisté míry součásti moci výkonné, jsme soudce o odročení žádali, doporučovali.

Je totiž na zákonném samosoudci, předsedovi senátu, aby zvážil, zda ta která konkrétní kauza snese odkladu i celé týdny či měsíce. Takové rozhodnutí je rozhodnutím nezávislého soudce stejně, jako třeba otázka viny v trestním řízení, a stejně tak musí být v právním státě chráněno.

Co se však nestalo? Někteří, možná všichni, to vlastně nevím, krajští státní zástupci rozeslali svým kolegům, včetně těch okresních, výzvu, aby zvážili svou účast u hlavních líčení a veřejných zasedání. Obdobné dopisy pak rozeslali i předsedům soudů. A soudci koukali. Abyste pochopili, proč to mezi soudci napříč republikou vzbudilo opravdu velkou nevoli, ocituji pasáže z takových dopisů dvou krajských státních zástupců:

„ …vedoucí státní zástupci by měli žádat o jednání prostřednictvím videokonference a na tomto způsobu řízení trvat…. a pokud mu nebude vyhověno, svou účast omluvit…. Pokud se předsedové senátu neřídí doporučením Ministerstva spravedlnosti ČR, ani opatřeními přijatými vládou ČR vyzývajícími k přehodnocení konání jednání, která nejsou nezbytná, a omezení pohybu osob na veřejnosti, nelze na základě jejich nezodpovědného a bezohledného rozhodnutí nebezpečí vystavovat rovněž další osoby, a to zejména osoby zajišťující řádný a zákonný průběh přípravných řízení trestních“.

Jiný zase napsal:

„Ze strany státních zástupců tak bude zajištěna účast u vazebních řízení a vazebních hlavních líčení. V ostatních případech bude na státním zástupci, aby zvážil, zda hrozí zmaření účelu trestního řízení nebo ztráta důkazní hodnoty důkazu odročením hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případě, že dojde k závěru, že takové nebezpečí nehrozí, omluví svoji účast z takového řízení.

Citátů z obdobných dopisů některých krajských státních zástupců mám víc, mezi soudci tato aktivita veřejné žaloby vzbudila opravdu rozruch.

Tak k první citované pasáži.

Přehlížím jistou impertinenci vůči některým, zřejmě obecně míněným soudcům. Co však přehlédnout nemohu, je samotný konec textu, že soud nesmí vystavit nebezpečí hlavně státní zástupce.

V řízení před soudem je státní zástupce účastníkem řízení, stranou sporu. Stejně jako obžalovaný, poškozený, obhájce, zmocněnec, zúčastněná osoba a podobně. Doufám, že není v naší zemi soudce, který by přemýšlel o tom, kterého účastníka řízení je třeba chránit více a kterého méně. Nejde o procesní ochranu, tam je vždy privilegovaný obžalovaný zásadou in dubio pro reo. Zjevně jde o ochranu zdravotní.  Oč je státní zástupce hodný větší ochrany, než obhájce či zmocněnec?  A přísedící, protokolující úřednice?

Stejně tak jsem předpokládal, že žádná se stran soudního řízení se necítí zdravotní ochrany více hodnou, než ostatní, pominu-li osoby, které jsou mimořádně ohroženy svým věkem či zdravotním stavem. Těm rozumím, ale pak jde o individuální situaci, která se musí také vyřešit individuálně, ne paušálním dopisem.

Chápu však, že v rozjitřené době, kdy se řada lidí opravdu bojí o život a někteří o něj skutečně přijdou, může taková úvaha „uklouznout“.

Co však nepochopím, je samotná podstata sdělení.

Použití videokonference dle § 111a) trestního řádu je v rukou toho, kdo úkon provádí. V přípravném řízení typicky policie či státního zástupce, před soudem soudu.

To není ryze technická věc, prostřednictvím videokonference jsem některé svědky v hlavním líčení vyslýchal, konal i celé odvolací veřejné zasedání. Takže vím, že její použití při komunikaci s účastníky, a o to více s vyslýchanou osobou, zploští, znemožní soudu sledovat některé nonverbální projevy mluvícího, ale i bezděčné reakce stran a podobně. Zvolím-li videokonferenci, předem se vzdávám některých informací. Každý státní zástupce v přípravném řízení a každý soudce v řízení soudním by měl velmi zvažovat, kdy a proč videokonference využít, protože riskuje, že důkazní prostředek nebude využit tak, jak by mohl.

Pokud vedoucí státní zástupce napsal, že obžaloba má v soudním řízení trvat na videokonferenci, rád bych viděl reakci téhož pisatele, pokud by na výslechu jediného očitého svědka jenom prostřednictvím videokonference trval obviněný. Vyhověl by jenom proto, že to obviněný chce? Z právního hlediska je úplně jedno, jestli tu máme nějakou karanténu, nebo ne. Zásadní je právní úvaha „pána sporu“, jímž v přípravném řízení je právě státní zástupce, ovšem před soudem soudce.

Představa státních zástupců byla taková, že do soudní budovy prostě nepřijdou a připojí se videokonferencí ze svého pracoviště. Slyšel jsem dokonce o jednom obvodním státním zástupci, který si nechal videokonferenční zařízení sehnat předsedou soudu a ještě tvrdil, že i účast z budovy SZ je rizikem!

Doufám, že jako soudce mám pověst spíše neformálně uvažujícího právníka, zejména pokud jde o procesní stránku našeho povolání, ale mezi státními zástupci i soudci je mnoho těch, kteří dbají každého písmenka v trestním řádu napsaného. Všiml si pisatel, krajský státní zástupce, vůbec toho, že konalo-li by se hlavní líčení tak, že by státní zástupce byl připojen prostřednictvím videokonferenčního zařízení, mohlo by to vést rovnou ke zrušení vyneseného rozsudku, každopádně celé řízení by bylo zatíženo vážnou procesní vadou, v očích řady odvolacích či dovolacích soudců neodstranitelnou? Zákonodárce totiž možnost videokonference pro státního zástupce výslovně vyloučil![2]

U druhého fragmentu přípisu jiného krajského státního zástupce mě zarazilo, že má intervenující státní zástupce zvážit ztrátu důkazní hodnoty důkazu odročením, a podle toho k nařízenému hlavnímu líčení přijít, nebo ne. Má podle státního zástupce totéž právo obviněný? Musí ho mít, má-li ho druhá strana. Bez ohledu na to, zda je chřipková epidemie, předvánoční nákupní horečka, anebo skutečně vážný epidemiologický stav. Protože právní úprava se nijak nezměnila!

A teď k těm doporučeným omluvám, tedy v podstatě úmyslné nepřítomnosti strany z důvodů, jejichž vážnost není na volné úvaze účastníka řízení, ale je na úvaze soudu. Soudu, který to v situaci, v níž se aktuálně nacházíme, již byl povinen zvážit při nařízení konkrétního úkonu, či při úvaze, zda odročit, nebo ne.

Nechci se tu zabývat detailním rozborem trestního řádu, ale obecně. Procesní předpis dává řadu možností, jak si poradit s úmyslnou nepřítomností obžalovaného, v extrémním případě to končí vazbou. U svědků a znalců to jsou pokuty, v krajním případě trestní stíhání pro pohrdání soudem[3] . To samé, vedle kárného řízení, by asi přicházelo do úvahy i u advokátů a státních zástupců, to však zákonodárce asi nepředpokládal. A tímto směrem se máme vydat? Vím, že někteří soudci a soudní funkcionáři o podnětech ke kárným řízením vážně uvažují, jiní se obrátili na ministryni a nejvyššího státního zástupce.

Chápu motivaci, proč dopisy vznikly. Sám stále s kolegy probírám vážnost argumentů pro souzení či odročení v konkrétních kauzách, jako předseda soudu cítím osobní odpovědnost za péči o zdraví zhruba tisícovky zaměstnanců našeho soudu. Ale takové formální dopisy s řadou pohrůžek a argumentačních faulů?

Je zvláštní, že s Vězeňskou službou komunikujeme neformálně, telefonicky, od samého počátku krize, upozorňujeme se navzájem na excesy a chyby ve snaze vyladit nouzový režim, a to přesto, že u vojensky řízené organizace by se formální a striktní přístup dal očekávat.

Ne, my takové dopisy dostali od kolegů ze státního zastupitelství. To nemohli zajít, zavolat, probrat to třeba tou zatracenou videokonferencí?

JUDr. Libor Vávra

Psáno pro Právní prostor

[1] USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 15. března 2020 č. 215 o přijetí krizového opatření, bod I, písm. f) s výjimkou cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí, včetně zajištění nezbytného doprovodu příbuzných a osob blízkých,

[2] § 202

Přítomnost při hlavním líčení:

• Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně.

[3] § 336

Pohrdání soudem:

Kdo opakovaně

1. a) závažným způsobem ruší jednání soudu,
2. b) při takovém jednání se k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje, nebo
3. c) bez dostatečné omluvy neuposlechne příkaz nebo výzvu soudu anebo jednání soudu zmaří,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo propadnutím věci.