Judikatura ESLP dovodila, že stát má vedle „negativních“ závazků spočívajících v povinnosti zdržet se zásahů do základních práv a svobod jednotlivců také „pozitivní“ závazky spočívající v povinnosti jednat tak, aby k zásahům do základních práv a svobod nedocházelo.

V rámci své rozhodovací činnosti se ESLP již věnoval pozitivním závazkům státu při přírodních a jiných katastrofách, např. v souvislosti s nahromaděním methanu[1] nebo sesuvy půdy[2]. Vymahatelnost pozitivních závazků státu uznává také judikatura českého Ústavního soudu.

V rámci rozsudku Budayeva a další proti Rusku ESLP konstatoval porušení pozitivních závazků státu v souvislosti s právem na život ruských občanů tím, že úřady neinformovaly o pravděpodobnosti sesuvů půdy v Tyrnauzu v červenci 2000, nevarovaly místní populaci, nesáhly k evakuaci a záchranným pracím a po samotné přírodní katastrofě neprovedly řádné vyšetřování celého incidentu.

ESLP poukázal na to, že

• Přestože již o řadu měsíců dříve měly ruské orgány informace o tom, že k neštěstí by mohlo dojít, a musely si být tohoto rizika vědomy, nedošlo k varování obyvatel. Vláda nebyla schopna vysvětlit, proč doporučení odborníků zůstala nevyslyšena (zejm. proč nedošlo k informování občanů a podniknutí preventivních kroků).
• Úřady „zaspaly“ při vydávání příkazu k evakuaci. Přestože k neštěstí došlo již 18. července, tak svědkové popsali, že ještě 19. července nebyly mezi lidmi známy informace o vydání příkazu k evakuaci.
• Přes usilovné požadavky ze strany odborného institutu, nedošlo ke zřízení dočasných pozorovacích stanic v horách, v důsledku čehož úřady neměly žádné nástroje, jak zhodnotit čas, sílu nebo trvání sesuvů. Proto nebyly schopny poskytnout včasná varování ani efektivně implementovat příkaz k evakuaci oblasti.
• Vláda nebyla schopna poskytnout informaci o tom, že by byly realizovány politiky či bezpečnostní opatření s cílem neštěstí předejít. Ve svých podáních vláda odkazovala pouze na vybudovanou hráz a nádrž, která nebyla adekvátně udržována.

Pandemie Covoid-19 je podle všeho způsobilá aktivovat pozitivní závazky státu v rámci článku 2 (právo na život) a čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).

Analogicky lze tedy podle všeho dovodit odpovědnost státu a jeho představitelů (zejména premiér, členové vlády, předseda Ústředního krizového štábu), například (ale nikoli jen) za:

• Selhání při koordinaci poskytování zdravotních služeb, které vedlo k tomu, že přestala být poskytována zdravotní péče občanům Covid negativním. Nezajištění personálních kapacit zdravotníků.
• Chybějící rezervy a zásoby zdravotnického materiálu (nenásledování doporučení odborníků, vývoz zdravotnického materiálu do Číny)
• Neodborné krizové řízení na úrovni vlády (pozdní svolání Ústřední epidemiologické komise a Ústředního krizového štábu, nezapojení odborníků – lékařů s různými odbornostmi, ekonomů, právníků aj.)
• Nerespektování výsledků Auditu národní bezpečnosti (2016) a Pandemického plánu (Audit bezpečnosti přitom přišel s jasně specifikovaným požadavkem na větší spolupráci se soukromými subjekty při zajišťování bezpečnosti a aktivní komunikací státu s veřejností)
• Selhání při zajištění informovanosti obyvatel o rizicích a postupu, jak jim čelit.
• Selhání při zásobování lékáren léčivými prostředky, nezajištění ochranných pomůcek pro zdravotníky a osoby nejvíce ohrožené onemocněním.
• Neschopnost zajistit občanům pomoc v nouzi, přestože vláda zakázala ekonomickou činnost řady podnikatelů.
• Nezajištění péče o děti v situaci, kdy bylo zakázáno vzdělávání na základních školách, selhání při zajištění povinnosti poskytovat vzdělávání dětem.
• Selhání při povinnosti zajistit péči o seniory a ochranu jejich zdraví.

Dojde u nás na rozdíl od Ruska k řádnému prošetření těchto pochybení a vyvození nejen politické, ale také trestněprávní odpovědnosti? Pokud došlo k paralyzování celého státu a sekundárnímu ohrožení zdraví a života obyvatel v důsledku virové nákazy s relativně nízkou nebezpečností, jak by fungování státu vypadalo v případě skutečně vážné pohromy (obdoba morové rány, použití špinavé bomby, jaderné havárie nebo, nedej bože, vojenského napadení)?

Mgr. David Zahumenský

Mgr. Vendula Zahumenská Ph.D.

[1] Öneryildiz proti Turecku, stížnost č. 48939/99 ze dne 30. 11. 2004.

[2] Budayeva a další proti Rusku, stížnost č. 15339/02 ze dne 20. 3. 2008.