Historicky poprvé hostí Praha v rámci Evropské kriminologické konference více než tisícovku předních kriminologů z celého světa. V pořadí 14. konference startuje dnes, potrvá do soboty na Právnické a Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a záštitu nad ní převzala ministryně spravedlnosti Helena Válková, která je profesí rovněž kriminoložka. Slibujeme si, že konference soustředí špičkové kriminology, kteří by se jinak v takové koncentrované podobě do Prahy nedostali, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Jak složité bylo přivést konferenci do Prahy?
Těžké bylo rozhodnutí, zda máme v kriminologické komunitě na to, abychom založili společnost, která je předpokladem pro konání takové mezinárodní konference. Dostali jsme se k tomu v březnu 2012 a založili jsme Českou kriminologickou společnost. Bylo u toho víc lidí, ale ráda bych jmenovala ředitele Institutu pro kriminologii a sociální prevenci pana doktora Scheinosta nebo pana docenta Buriánka, vedoucího katedry sociologie FF UK. Bylo to pár lidí, ale okamžitě se k nám začali hlásit další, v tuto chvíli je nás přes stovku. Odvážně jsme požádali, abychom se mohli stát pořadatelem kriminologické konference, původně jsme chtěli v roce 2015. Nakonec ale nebyl obsazený rok 2014 a my jsme si nemohli moc vybírat. Zalobbovali jsme u našich kolegů, máme například nadstandardní vztahy s polskými kriminology a na naší stranu se přidali i Američané, to jistě rovněž pomohlo. Nebylo to automatické, to rozhodně ne, a slibujeme si od toho, že konference soustředí špičkové kriminology, kteří by se jinak v takové koncentrované podobě do Prahy nedostali.
Co může konference pro praxi přinést?
Že se upoutá pozornost na poznatky kriminologického výzkumu pro trestní politiku, na zacházení s velmi nebezpečnými pachateli a jak před nimi chránit veřejnost. Jde ale rovněž o nové výzvy, což je jednoznačně terorismus, počítačová kriminalita a kriminalita spjatá vůbec s novými, moderními technologiemi a nejrůznější podoby nadnárodního organizovaného zločinu, který nezná hranice.
Kolik má přijet účastníků?
Mnohem víc, než jsme původně očekávali. Přihlásilo se jich kolem 1100, možná, že jich nakonec bude ještě více. Konferenčních příspěvků bude devět set.
Co si vy osobně nenecháte ujít? Protože kriminologie je do značné míry zpopularizovaná televizními seriály, ale samotná věda nejspíš stojí o dost jinde, než je profilování pachatelů a podobně.
Ano, mě osobně bude zajímat spíše něco jiného než běžného zájemce – nové kriminologické teorie. Tedy zjišťování a vysvětlování příčin kriminality na základě výsledků výzkumů, které něco potvrdí, nebo nepotvrdí. A na to už musíte mít zvládnuté různé kriminologické teorie, čili toto zrovna v centru pozornosti nebude. Dále bude rozhodně zajímavé sledovat, kam dospěly výzkumy toho, jaké faktory se ukazují jako pozitivní – co odvrátí člověka, který už se na kriminální dráhu dostal, od pokračování v trestné činnosti. Neboli co ovlivňuje to, aby se nestal recidivistou.
Je podle vás české vězeňství připraveno na to, aby v rámci připravované reformy absorbovalo tyto moderní poznatky a teorie?
Určitě jsme v českém vězeňském systému identifikovali určitou mezeru, takové bílé místo, a tou je penologický výzkum. Věda o trestu je podmnožinou kriminologie a ještě takovým jádrem je pak nepodmíněný trest odnětí svobody a jeho negativní vedlejší účinky. My v Česku penologický výzkum prakticky nemáme. Kdysi, v 60. a 70. letech, zde byl, ale pak se penologie uzavřela, nebyly na ni prostředky. Máme výzkum kriminologický, který zkoumá příčiny kriminality, projevy, prevenci, ale speciální penologický zde chybí. V rámci vězeňské reformy chceme založit i středisko penologického výzkumu. A zde je jeden problém: Aby bylo skutečně nezávislé, nemůže být pod Ministerstvem spravedlnosti nebo u vězeňství. Toto středisko by mělo právě monitorovat nezávislost u zaváděných nebo zkoušených programů a kriticky vyhodnocovat, zda to, co výzkumníci chtěli, skutečně funguje a má to třeba po dvou, třech letech výsledky. Nebo zda to byla marná naděje. Toto zde nemáme, takže děláme řadu věcí, o kterých si myslíme, že fungují, ale ve skutečnosti třeba fungovat nemusejí.
Robert Malecký
