Ústavní listina byla přijata před sto lety 29. 2. 1920. Název Ústavní listina ji měl odlišit od jiných zákonů. Do doby jejího přijetí se totiž nerozlišovaly zákony na obyčejné a ústavní. Rozlišení zavedla až ona. Formálně přestala platit vyhlášením Ústavy 9. května dne 9. 6. 1948. Vážný úder ji zasadil podzim 1938, kdy byly po Mnichovské dohodě přijaty ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a zmocňovací ústavní zákon, který umožnil převést ústavodárnou a zákonodárnou pravomoc na prezidenta a vládu. Po válce Ústavní listina oživla, ale za zcela jiných podmínek.
Prezident byl volen parlamentem na 7 let, senátoři na 8 a poslanci na 6 let. Stát tak netrpěl přemírou voleb. Prezident jmenoval vládu a mohl předsedat vládě. Vláda nemusela po svém zvolení získat důvěru parlamentu, ale Poslanecká sněmovna ji mohla vyjádřit nedůvěru. To umožňovalo praxi úřednických vlád, které neměly důvěru Poslanecké sněmovny, ale ani jim nevyslovila nedůvěru. Ústavní listina ponechávala prezidenta ve funkci i po uplynutí jeho funkčního období až do zvolení nového, což umožnilo setrvat prezidentu Benešovi ve funkci po celou dobu války.
Československo zakotvilo jako první stát na světě v uvozujícím zákonu k Ústavní listině Ústavní soud s mocí rušit neústavní obyčejné zákony. K prvenství se hlásí i Rakouská republika, která sice přijala svou ústavu s Ústavním soudem až 1. 10. 1920, ale ihned jej zřídila. Československu se to povedlo až v listopadu 1921. Dříve Ústavní soud v Rakousku vznikl již roku 1919, ale šlo jen o přejmenování Říšského soudu, který neměl základní pravomoc ústavního soudnictví – rušit neústavní zákony. Československo a Rakousko stály u zrodu ústavního soudnictví, protože vytvoření zvláštních ústavních předpisů a jejich nadřazenost nad obyčejnými zákony je spjato s velkými právníky – moravským Františkem Weyrem a rakouským Hansem Kelsenem.
Ústavní listina budovala stát jako centralistický. Územní organizace byla ponechána obyčejnému zákonu. Těmi bylo zachováno rozdělení státu na země, ale zbavených podstatných pravomocí. Byly to jen stíny bývalých korunních zemí z dob monarchie. Tvrdý centralismus pociťovali převážně Slováci jako zradu příslibů autonomie slovenskému americkému exilu. To, že Ústavní listiny nezachovala práva zemí v rozsahu, které korunním zemím dávala ústava předlitavská, byla chyba.
Ve stejný den jako Ústavní listina byl přijat jazykový zákon, který byl prohlášen za součást Ústavní listiny. Zákon zřídil státní jazyk československý, s variantami českou a slovenskou, jako důsledek politiky státotvorného československého národa. Zákon umožnil užívání jazyků menšin tam, kde měly aspoň 20% obyvatel. Předtím byly zemskými jazyky v Čechách čeština a němčina. Na Moravě se v 19. st. nazýval místní slovanský jazyk jako jazyk moravský. Je-li moravština domácí označení češtiny či svébytný jazyk, úřady neřešily a označovaly instituce užívající moravštinu-češtinu jako slovanské. Dalším jazykem Moravy byla němčina. Na Opavsku byla užívána němčina a moravština. Místní moravštinou argumentovalo Československo jako důvodem pro připojení pruské části Opavského vévodství, což se zčásti stalo roku 1920 (Hlučínsko). V těšínském Slezsku byla významná polština. Na Podkarpatsku probíhal spor, zda místní jazyk je dialektem ruštiny, ukrajinštiny či jazyk rusínský.
Zdeněk Koudelka
