V poslední době probíhá několik trestních řízení, ve kterých se nějakým způsobem projednávají či se jich dotýkají utajované informace a průběžně přibývají další. Autorku textu proto zajímá, jak odborně a detailně je bezpečnostní a justiční soustava na tuto přibývající speciální trestní problematiku připravena?
Pro ukázku lze zmínit trestní věc bývalého příslušníka ÚOOZ Luďka Vokála, trestní věc soudkyně okresního soudu Lucie Treglerové, trestní věc bývalého příslušníka BIS Jana Petržílka, trestní věc bývalého příslušníka ÚZSI Zdeňka Blahuta nebo částečně v utajovaném režimu probíhající prověřování ve věci úmrtí afgánského vojáka v rámci zahraniční mise českých vojáků v Afganistanu. Toto jsou vše trestní kauzy, se kterými více či méně souvisí obsah utajovaných informací, a to ať již z pozice jejich „úniků“ nebo z pozice „důkazů“.
Jelikož byl již předložen návrh změny trestního řádu, v rámci kterého by mělo dojít k některým změnám i s ohledem na problematiku utajovaných informací, tak bude dle názoru autorky potřebné paralelně přiléhavěji pozměnit i stávající zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, u kterého aktuálně probíhá připomínkové řízení. V této souvislosti bude potřeba vyjasnit některé rozsáhlejší i dílčí otázky, které v rámci praxe napadají čím dál častěji a komplikují jak trestní řízení, tak i samotnou ochranu utajovaných informací.
Není proto s ohledem na tuto komplikovanost vyloučeno, že v rámci předmětné problematiky může v praxi docházet k excesivním vybočením – příkladmo neoprávněné krácení práva na obhajobu, neoprávněné odmítnutí svědecké výpovědi s poukázáním na nezbavení mlčenlivosti, úniky utajovaných informací v důsledku nesprávného nakládání s nimi v rámci meziresortní spolupráce. Dále primárně problematické v praxi by mohlo býti, když v prvotní fázi trestního řízení není policejní orgán schopen rozlišit co vlastně je či není utajovaná informace a jak správně s takovou informací procesně naložit, přičemž ani státní zástupce jako dominus litis si nemusí býti relevantně vědom své role v trestním řízení v komparaci se zájmem zákona o ochraně utajovaných informací a následně by mohl uvést do problematické pozice i soudce, kterému předloží v rámci neutajované obžaloby informaci, která by měla být utajena, případně by mohl soudci z důvodu naplnění předpokladů pro vedení trestního řízení předložit dokonce utajovanou informaci cizí moci, se kterou se však soudce za stávajících zákonných podmínek není oprávněn seznámit. Přičemž zákonná nemožnost předložit některé zahraniční důkazně důležité utajované informace soudcům je více než dosti palčivá a to i s ohledem na budoucí možnost využití utajovaných informací pocházejících od tajných služeb v trestním řízení.
Další palčivá problematičnost může vzniknout v případech, kdy v trestní věci došlo k utajení například totožnosti svědka, a tedy se jedná o utajovanou informaci, ale přesto v takových případech média o totožnosti takového svědka informují. V takových situacích si pak řadový občan sledující takovouto „absurditu“ položí otázku, k čemu vlastně má ta ochrana utajovaných informací vlastně sloužit a jak je možné, že na jednu stranu se komplikovaně informace utajuje a na druhé straně dochází poměrně „bezproblémově“ k jejímu úniku a mediálnímu zveřejnění? Zde si autorka textu dovolí malé odbočení od trestního řízení k nedávno zveřejněné kauze e-shopu na dálniční známky – dle zveřejněných novinářských článků se mělo v rámci předmětné státní zakázky jednat paralelně i o využití metod a forem činnosti zpravodajských služeb a proto dokumentace k zadávacímu řízení měla být částečně vedena ve stupni utajení Důvěrné. Dle názoru autorky by se proto v daném případě zřejmě mohlo jednat o „ukázkový“ unik utajované informace, který je následně ke všemu celkem detailně mediálně prezentovaný.
Jedna z primárních otázek proto zní, zda současně základně nastavený systém ochrany utajovaných informací není zbytečně „byrokraticky“ složitý a zda se v propojenosti s trestním řízením nestává neadekvátně neuchopitelným namísto přiléhavé ochrany utajovaných informací s jasně uchopitelným postupem směřujícím k adekvátnímu odstrašujícímu potrestání za jejich únik (pokud tímto únikem dojde ke spáchání trestného činu) a zda v důsledku komplexní složitosti nedochází spíše k opačnému než k původně zamýšlenému efektu a to ve smyslu rčení „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.
Pro dokreslení složitosti „utajované problematiky“ lze pro ukázku použít právní rozbor týkající se loňské novely zákona o Celní správě České republiky – viz § 38 odst. 2 předmětného zákona, kterou dostali celníci rozšířenou možnost krom pro potřeby trestního řízení prokazovat se krycími doklady i při kontrolách hazardu nebo povinností vyplývajících z EET a média o tom loni hojně informovala. Doslovná zákonná citace zájmového paragrafu zní: „Krycí doklady je celník oprávněn používat také při výkonu působnosti orgánů celní správy podle zákona upravujícího hazardní hry a zákona upravujícího evidenci tržeb, pokud by bez jejich použití došlo ke zmaření tohoto výkonu nebo k ohrožení života, zdraví nebo majetku celníka nebo jiné osoby.“ Z komplexní podstaty používání podpůrných operativně pátracích prostředků vyplývá, že pokud bude chtít jakýkoli oprávněný příslušník vystupovat pod krycím dokladem, musí svojí pravou totožnost tajit a tudíž informace o skutečnosti, že má příslušník vydaný doklad s jinou totožností, musí být vždy pod režimem utajení. K tomuto závěru dojde každý odborník právně znalý, který si načte a provede rozbor dostupných a tématu se týkajících zákonů.
Problém ale nastane v okamžiku, kdy se bude chtít tento podpůrně operativně pátrací prostředek subsumovat pod materiální stránku utajované informace, která je obligatorní podmínkou pro utajení takové informace. Zde je v základním stupni utajení Vyhrazené uvedeno, že informaci lze utajit v tomto stupni utajení pouze za určitých podmínek, kterými jsou: „narušení činnosti ozbrojených sil České republiky, Organizace Severoatlantické smlouvy nebo jejího členského státu nebo členského státu Evropské unie, zmaření, ztížení anebo ohrožení prověřování nebo vyšetřování trestných činů (jež nejsou zvlášť závažnými zločiny) nebo usnadnění jejich páchání, poškození významných ekonomických zájmů České republiky nebo Evropské unie nebo jejího členského státu, narušení důležitých obchodních nebo politických jednání České republiky s cizí mocí, nebo narušení bezpečnostních operací nebo činnosti zpravodajských služeb“. Prověřování trestných činů či jejich předcházení je pod stupněm utajení Vyhrazené vyjmenováno a proto lze agendu, jež souvisí s krycími doklady, pro tyto účely s plným naplněním materiální stránky utajované informace zpracovávat ve stupni utajení Vyhrazené. Kontrola hazardu či EET celníky ale primárně spadá pod úkony správního řízení a nikoli trestního a proto by paradoxně v takovém případě měla být agenda související s těmito krycími doklady používanými za takovým účelem zpracovávána již ve stupni utajení Důvěrné – tedy o stupeň výše než pro potřeby trestního řízení, neboť v tomto stupni utajení se dá materiální stránka takovéto utajované informace podřadit pod bod „ohrožení bezpečnosti jedince“, což byl ostatně i jeden z primárních argumentů pro zavedení tohoto institutu v rámci celního dohledu. V rámci nižšího stupně utajení Vyhrazené tuto utajovanou informaci podřadit pod žádný ze zde vyjmenovaných bodů nelze – pokud by ovšem někdo nepřipustil, že kontrola jedné obyčejné účtenky může být podřazená pod bod poškození významných ekonomických zájmů – což se ovšem autorka textu nedomnívá. No a k seznámení s takovou utajovanou informací by už příslušníci a držitelé těchto krycích dokladů potřebovali být paradoxně držiteli „osvědčení“, které vydává NBÚ po ukončení bezpečnostního řízení a nikoli „oznámení“, které vydává zaměstnavatel pouze po splnění základních podmínek a které by stačilo jejich kolegům k agendové manipulaci ve věci krycích dokladů, jež mohou používat při předcházení trestným činům nebo v souvislosti s řízením o trestných činech. Zdá se to dosti absurdní? No bohužel i takový může být za současně platné legislativy de lege lata výklad dané problematiky a otázka samozřejmě poté je, jak se k tomu postaví a „vypořádá se“ s tím výkonná praxe.
Autorka textu závěrem v souladu s uvedenými argumenty opětovně nastiňuje k případnému odbornému projednání otázku, zda opravdu není na čase tuto speciální problematiku „zjednodušit“, čímž by se v praxi zřetelněji ukotvilo její de lege lata postavení a naplnil by se mnohem více primární zájem, který státní aparát na ochraně utajovaných informací zcela legitimně má.
Zdeňka Kovaříková
