Přestože důvěra v tuzemskou justici v posledních letech roste, mají justiční i další státní orgány v této oblasti stále co dohánět. Nejde přitom jen o objektivní fungování státních zastupitelství a soudů, ale do značné míry především o schopnost prezentovat veřejnosti své úspěchy a otevřeně přiznávat pochybení. Při středečním společném vystoupení šéfové Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství věnovali velkou pozornost rovněž využívání alternativních trestů. Také zde ukazují statistiky pozitivní trend, současně se však objevují některé varovné signály, například prudký pokles úspěšných žádostí o podmínečné propuštění z vězení či kontraproduktivní nadužívání podmínečných trestů odnětí svobody.
V unijním žebříčku důvěry občanů v justici vlastní země je Česká republika zhruba v polovině, od roku 2016 přitom důvěra postupně roste a v současnosti je kolem padesáti procent, konstatoval hned v úvodu předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal. Přesto je podle něj třeba se na tuto věc ještě více zaměřit, zejména na poskytování konkrétních a přitom srozumitelných informací veřejnosti.
Ta totiž činnost justice vnímá často jen na základě některých mediálně známých caus, které jsou ovšem obvykle zřetelným excesem z hlediska verdiktu či délky soudního řízení. Přesto lidé tyto případy zobecňují a vnímají je jako běžný stav či dokonce normu. To pak může mít i negativní ekonomický dopad – například u podnikatelů je podle průzkumů důvěra v justici poněkud nižší než je celospolečenský průměr, což může negativně ovlivnit zájem investorů.
Pavel Šámal k nadužívání podmínečných trestů.
Justice se proto musí podle ředitele kanceláře předsedy Nejvyššího soudu Aleše Pavla veřejnosti ještě více otevřít, jak je tomu v některých zejména západoevropských zemích – tento proces přitom musí být zejména pro mladou generaci dostatečně atraktivní a současně srozumitelný. Vedle různých exkurzí, dnů otevřených dveří a podobných jednorázových prezentačních aktivit je třeba nabídnout širokou interaktivní škálu on-line informací na webových stránkách jednotlivých soudů či ministerstva, které více přiblíží soudní agendu a principy fungování justice.
Speciální nabídka by pak měla směřovat například k cizincům působícím v České republice či občanům s určitým mentálním hendikepem, pro něž například v Německu připravují speciální informační brožurky se „zjednodušenou němčinou“. Snadno dostupné by taky měly být formulářové vzory a základní typová řízení například pro rozvod, spotřebitelské spory či podobné běžné agendy.
Peněžité tresty v letech 2013–2018 v korunách.
K vyšší transparentnosti justice by podle profesora Šámala přispělo zejména zveřejňování všech soudních rozhodnutí on-line. „Svět se dnes z velké části odehrává na internetu, i justice se tomu musí přizpůsobit.“ Zatímco nejvyšší justiční orgány už tak činí několik let a o jejich rozhodnutí je poměrně velký zájem, u soudů nižších stupňů se zřejmě situace v dohledné době nezmění. Jedním z hlavních důvodů je povinnost anonymizovat veškeré osobní a jiné citlivé údaje, na což soudům nižších stupňů chybí potřebný personál. Ministerstvo spravedlnosti přitom nemá dostatek financí a prioritně musí řešit jiné věci (pro zajímavost – ČR vynakládá na justici zhruba 0.3 % HDP, v řadě jiných zemí jen to až 1 %), jako vhodnou cestu vidí Šámal získání vhodného softwaru, který by většinu citlivých údajů eliminoval automaticky.
Pavel Šámal k obrazu justice
Justice je službou veřejnosti
Důvěru veřejnosti považuje za prioritní také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, už proto, že justice je službou veřejnosti placenou z daní občanů. Lidé tedy mají právo na to, aby justice odváděla práci nejen kvalitní, ale také srozumitelnou. Dobrou pověst samozřejmě velmi kazí některé causy samotných představitelů justice, které jsou pak předmětem kárných řízení či dokonce trestního stíhání, to prý ale současně ukazuje fungování samočistícího procesu.
Důležitá je také otázka délky soudního řízení, ta ale u nás není zdaleka tak tristní, jak veřejnost soudí právě na základě některých výjimečných případů. Naopak v trestní oblasti je podle Zemana i Šámala ve srovnání se zahraničím skutečně velmi rychlá (Aleš Pavel doplnil, že v občanskoprávních věcech jsme dokonce na 7. místě v rámci EU) a tlak na další zkracování lhůt by už mohl být na úkor kvality trestního procesu. Nejvyšší státní zástupce Zeman v této souvislosti připomněl část jednoho z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: „Spravedlnost opožděná je spravedlnost odepřená, ale spravedlnost uspěchaná, je spravedlnost pohřbená.“
Pavel Šámal k podmínečnému propouštění.
Dalším tématem společné prezentace NS a NSZ bylo využívání alternativních trestů. Ty jsou velmi důležité vzhledem k faktu, že Česká republika má dlouhodobě stále velmi nadprůměrný počet lidí ve výkonu trestu. Špatně jsme na tom nejen ve srovnání se západní Evropou, ale v posledních letech – byť se situace poněkud zlepšila – nás začínají předbíhat i některé východoevropské země, upozornil profesor Šámal.
Nejvyšší soud se na základě informací od soudů nižších stupňů snaží analyzovat příčiny přetrvávající konzervativnosti a motivovat soudce především prostřednictvím pravidelných vzdělávacích seminářů k jednotlivým typům alternativních trestů. Semináře se už osvědčily například u trestů peněžitých, kde se ve spolupráci s NSZ podařilo během několika let zvýšit jejich podíl ze zhruba 4-5 % na více než 18 %. Další semináře byly či budou věnovány odklonům, domácímu vězení (aktuálně vykonává tento trest podle údajů Probační a mediační služby 158 odsouzených, od 21. září 2018, kdy začal tento trest u nás fungovat, jej absolvovalo celkem 304 osob) nebo podmínečnému propuštění. Právě u něj přitom statistiky ukázaly nečekaný vývoj – zatímco před zhruba pěti léty uspělo se žádostí o podmínečné propuštění v průměru 60 % vězňů, v současnosti je to pouze 40 %, upřesnil předseda NS ČR Pavel Šámal: „Právní úprava se přitom nijak nezpřísnila, spíše je nyní podmínečné propuštění jednodušší. Je to tedy nečekaný trend, snažíme se zjistit jeho příčiny, proto jsme si vyžádali zprávy od krajských soudů a čekáme taky na výsledky seminářů připravovaných na začátek příštího roku. Samozřejmě tyto případy jsou vždy do značné míry individuální a nelze věc paušalizovat, přesto si myslím, že tak prudký pokles je odrazem nějakého vývoje, který není dobrý a nad nímž bychom se měli zamyslet.“
Státní zástupci se podle jejich šéfa Pavla Zemana rovněž snaží využívat alternativní tresty vždy, kdy je to vhodné, dokonce je často navrhují už v samotné obžalobě. Dávají tedy soudu určité vodítko, jak by mohlo být řízení vedeno, a tím postup soudu usnadňují a zefektivňují. Naopak určitou mezeru vidí Zeman v nedostatečném ukládání krátkodobých trestů, u řady odsouzených dochází ke kumulaci trestů podmíněných, které pak při finálním proměnění na nepodmíněný dávají poměrně dlouhou dobu pobytu za mřížemi (nezřídka 8-10 let). Stejného názoru je i Pavel Šámal: „Říká se, že nepodmíněný trest je ultima ratio – poslední řešení. Mám ovšem pocit, že v posledních letech se z něj stalo až to nejnejnejposlednější řešení. Jestliže někdo páchá trestnou činnost opakovaně, není možné ukládat šestkrát, sedmkrát stále alternativní trest. Už vůbec by nemělo docházet k opakovaným podmíněným trestům, což dnes vídáme například u deliktů řidičů. Opakovaně uložit podmínku by měl být postup naprosto ojedinělý, zejména pokud k dalšímu prohřešku dojde ještě ve zkušební době. Tam lze zvolit jako další varování například peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Ale – to zdůrazňuji – opakované podmíněné tresty, pokud hned ten první nebyl dostatečným varováním, by měly být naprosto výjimečné.“
Ivan Holas
