Advokáti, soudci, státní zástupci, exekutoři, akademici i firemní právníci. Ti všichni debatovali uplynulý týden v rámci akce Pražského právnického podzimu o přechodech z jedné právnické profese do druhé. U bývalého advokáta se může při souzení projevovat tendence stranit jednomu z účastníků. Ne každý má totiž schopnost adaptovat se na soudcovské povolání hned, míní soudce Ústavního soudu Ludvík David.
Česká justice je již tradičně mediálním partnerem projektu Pražský právnický podzim, jehož osmý ročník je právě v běhu.
Ludvík David je letos již šestým rokem soudce Ústavního soudu. Na úvod připomněl, že během své profesní kariéry prošel všemi stupni zdejší soudní soustavy a v devadesátých letech působil i v advokacii. Ve svém příspěvku se věnoval dvěma právnickým povoláním, od nichž směrem do justice dochází k migraci nejčastěji, a sice advokacii a akademikům. „Můj přechod z advokacie do justice byl zajímavý tím, že jsem činnost soudce vnímal zpočátku jako velmi pomalou, a to přesto, že víme, kolik případů soudci za rok rozhodnou. Práce soudce totiž není na první pohled tak hektická jako ta advokátova. Advokát je daleko víc pod tlakem. Svá podání píše leckdy na poslední chvíli. To soudce může jednání za účelem vynesení rozsudku odročit a do té doby si vše rozmyslet,“ vzpomínal na první dojmy ze svého příchodu do justice David. „Advokát rozhodně k výkonu soudcovské funkce způsobilý je, leč přechody advokátů do justice jsou už dnes spíš výjimečné,“ uzavřel své pojednání o soudcích-advokátech David.
Druhou část svého příspěvku věnoval pedagogům právnických fakult, kteří se stali soudci. Akademici mezi soudci si totiž své vysokoškolské úvazky nezřídka i nadále ponechávají. To David považuje za tendenci svým způsobem žádoucí. Přínos spatřuje v tom, že soudci-akademici řeší případové studie se svými kolegy i studenty, diskutují o nich na konferencích a vůbec otvírají nová témata. „Akademici však mívají problém s vedením soudního řízení. Konkrétně s časem. Zatímco kariérní soudci jsou zvyklí, že případ musí vyřešit co nejdříve, akademici v postavení soudců časovou tíseň zas až tak moc necítí. Spravedlnost by se totiž podle nich neměla nechat tlačit časem,“ upozornil David na možnou slabinu. Vše je však podle něj otázkou míry.
„Prostupnost mezi právnickými povoláními by neměla být příliš snadná. Tak jako ani rozhodčí nemůže hned pískat první ligu, měli by se i nově příchozí advokáti nebo akademici, byť sebelepší, nejdříve osvědčit u nižších soudů. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by být jejich nástup rovnou k těm vrcholným soudům iritující pro soudcovský personál, zejména pro asistenty soudců, kteří se rovněž připravují na soudcovské povolání,“ uzavřel svůj příspěvek Ludvík David.
„Je-li někdo k soudcovské profesi předurčen, je to advokát,“ uvedl Stanislav Balík, sám advokát a mezi lety 2004 až 2014 ústavní soudce. Prostupnost právnických profesí však podle něj není jen ryze českým tématem. „Byl jsem přítomen diskusi u německé spolkové advokátní komory, v níž zaznívaly výhrady, že obsazení německého spolkového soudu je ryze akademické,“ dodal Balík. On sám za nejdůležitější, slovy profesora Petra Hajna, považuje, že kdo je dobrý právník, bude jím v každé právnické profesi.
„Jen si vzpomeňme, kolik rolí měl Otakar Motejl. Byl advokátem, soudcem, ministrem spravedlnosti a naším prvním ombudsmanem. Tomáš Sokol byl zase pražským městským prokurátorem, ministrem vnitra a poté znovu advokátem,“ zmínil v reakci na Balíkova slova několik příkladů právníků prostupujících všemi právními povoláními předseda pražského městského sudu Libor Vávra a pokračoval úvahou, že dobrých právníků je nám třeba i v politice, „každá slušná země má v parlamentu devadesát procent právníků. My jsme rádi, pokud máme v ústavně-právním výboru aspoň dva. Dobré právníky ale přece potřebujeme nejen v justici a advokacii, ale také v politice.“.
„Schopnost napsat dobrou příručku o boxu není totéž co vstoupit do jednoho ringu s Mikem Tysonem,“ poznamenal v diskusi Michal Žižlavský, který se během svého profesního života věnoval kariéře soudce, advokáta i insolvenčního správce. Za příklad absolutní neprostupnosti se s jistou nadsázkou a k pobavení přítomných označil doyen české advokacie Gerhardt Bubník: „Už od ukončení právnické fakulty jsem jen advokátem. Jednašedesát let.“.
Zajímavý rozměr dala diskusi otázka Daniely Kovářové, advokátky a bývalé ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Přítomných se zeptala, zda jsou soudci, státní zástupci a advokáti jiní lidé. „Vybírají si své právnické povolání podle svého osobnostního nastavení, podle své povahy?“ položila do pléna řečnickou otázku.
Přechod zkušených expertů od jiných právnických profesí směrem do justice však omezí vládní návrh novely zákona o soudech a soudcích, schválený vládou na její schůzi 8. října. Soudcem se podle předlohy bude moci stát jen ten, kdo, i když za sebou bude mít dlouholetou advokátní praxi, nejdříve u soudu vykoná aspoň roční stáž a až teprve pak se přihlásí do konkurzu na soudce. Směrem z justice do advokacie přitom žádné takové omezení neexistuje. Chce-li se dnes soudce stát advokátem, advokátní komora ho do seznamu advokátů zapíše víceméně obratem.
Tomáš Nahodil
