Jako advokát vykonávající praxi na malém městě bedlivě sleduji debatu ohledně exekuční legislativy. Ne že bych byl v současné době na exekucích existenčně závislý, to ne, vykonávám generální praxi běžného „lučního“ advokáta. Nicméně za dobu mé advokátní praxe jsem exekučních návrhů podal dost na to, abych mohl říct, že ne všude exekutoři pracují stejně kvalitně.

Metodou pokus – omyl jsem se dopracoval k exekutorovi, u něhož věci fungují, jak mají. Vymáhá pohledávky, nevymlouvá se a nezadržuje peníze, mohu mu zavolat, odpoví mi na email, o průběhu řízení mám přehled prostřednictvím dálkového přístupu do exekučního spisu, a když můj klient dohledá majetek dlužníka nebo adresu jeho pobytu, tak reaguje pohotově. Výběr exekutora je pro mě stěžejní otázkou pro budoucí vymožení pohledávky klienta.

S velkou obavou proto vnímám diskusi kolem tématu exekutorské teritoriality. Zatímco jedni exekutoři pracují, druzí méně odhodlaní nebo úspěšní neváhají hanit je zkazkami o narušení nezávislosti, korupci, klientelismu, o provázanosti s věřiteli a škodlivosti soutěže. Cožpak mezi exekutory již neexistuje stavovská sounáležitost, neplatí pro ně pravidla profesionální etiky a soutěže exekutorů?

Mezi exekutory jsou propastné rozdíly jak co do komunikace, rozsahu úředních hodin, možnosti s úřadem komunikovat po telefonu a emailu, lhůt pro vyřizování podání účastníků a úspěšnosti vymáhání. Bohužel musím konstatovat, že to funguje, spíše nefunguje oboustranně. Pokud má exekutor průtahy nebo nekomunikuje s věřiteli, pak povinný to má ještě těžší.  Za absurdní považuji případ, kdy jsem jako zástupce povinného dlouhou dobu neměl možnost se s exekutorem spojit, abych získal vyčíslení pohledávky, kterou můj klient hodlal exekutorovi zaplatit, aby dosáhl ukončení exekuce. Takto exekutoři skutečně fungovat nemají.

Na druhou stranu proč také, když před nimi stojí možnost zkratky. Tou je zavedení teritoriality. Exekutor se pak stane pomalým a nevýkonným úředníkem, kterému je všechno jedno, účastníci řízení ho svými podáními a dotazy otravují. Vždyť za situace garantovaného nápadu exekucí, tučně podpořeného povinnými zálohami by byl sám proti sobě, kdyby pohledávky vymáhal a při jejich vymáhání mrhal prostředky ze složené zálohy.

Zapomínáme na jedno. Exekuce je k dispozici věřiteli proto, aby bylo vymoženo to, co povinný nesplnil dobrovolně. Exekutoři jsou dnes podnikatelé. Pro podnikatele je hospodářská soutěž základním kamenem jejich bytí. Podnikatel bez soutěže neexistuje. Mezi podnikateli a státními úředníky totiž existuje tlustá čára. Ta odděluje pomalý, neefektivní, alibistický a nekřesťansky drahý aparát od lidí, kteří se nechtějí stát součástí systému, ale chtějí prosadit své kvality, dokázat, že něco umí a jsou si vědomi, že za úspěchem stojí tvrdá dřina a odříkání. Pokud má exekutor z vymoženého plnění odměnu, pak jen dobře. Zaslouží si ji, ale nárok exekutora na odměnu by vždy měl zahrnovat prvek motivace a ne se stát automatickým a nezávislým na výkonech, neboť pak se z podnikatele velmi rychle stane onen společensky nepříliš vážený a o to méně vyhledávaný státní úředník.

Exekuce jsou stejně jako advokacie obor regulovaný jak v otázce přístupu do oboru, tak co do výkonu profese. Jde o léty prověřené profese, u nichž nelze očekávat žádný raketový vzestup, neboť vše, co již vymyslet šlo, již vymyšleno bylo a bylo podnikateli uvedeno do praxe. Ano, je pravda, že starší exekutorské úřady si již vybudovaly pevnou pozici, ale ta jistě není neměnná a zákonodárce s ní musel počítat již v době zavedení exekutorů. Tvrzení o raketovém zlepšení exekučního prostředí zavedením teritoriality exekutorů se nezakládají na pravdě. Exekutor má nezávislost a nestrannost uloženu zákonem, jeho postup v exekučním řízení je dozorován a porušení sankcionováno. Jakákoli odchylka od normálu nemá být obhajobou pro změnu systému, nýbrž má být náležitě vyšetřena a v odůvodněných případech trestána. Vyloučení soutěže má cíl jediný – aby si méně úspěšní nebo nově příchozí exekutoři mohli rychle rozdělit trh a vzít práci zavedeným a fungujícím exekutorům. Ptám se ale, komu to pomůže. Oprávněným určitě ne, budou muset spolupracovat s desítkami exekutorů, někdy se všemi. Ztíží se kontrola práce exekutora, ztíží se možnost odhalení zpronevěry vymoženého plnění, možnost dálkového přístupu do spisu bude prakticky vyloučena, nahlížení do spisu u jednoho exekutora bude nemožné. Povinnému to také nepomůže. Úřady budou mít kratší úřední hodiny, budou liknavé ve vyřizování opravných prostředků, bude obtížné se spojit s úřadem a uhradit exekuci nebo se exekuci bránit. Prospěje to jen blíže neurčené skupině exekutorů, s nimiž věřitelé spolupracovat nechtějí. Zde si dovolím připomenout, že exekutor není zaměstnanec, nemá tedy zaručeno ani právo na práci ani právo na spravedlivou odměnu, jde o podnikatele. Míra spravedlivosti odměňování je jednak předmětem úpravy v exekučním tarifu a především je odrazem míry píle a efektivity výkonu exekuční činnosti toho kterého exekutora.

Věřím, že soutěž soudních exekutorů, jakkoli je částí exekutorů hlasitě zpochybňována, má v českém právním řádu své místo už jen proto, že se v ní skrývá vysoký samoregulační potenciál. Právě volba exekutora je bytostným právem věřitele, který tak má možnost předcházet pochybení exekutorů tím, že problémovým exekutorům své pohledávky k vymáhání nesvěří. Naopak v případě rovnoměrného nápadu by případy dostávali k vymáhání i ti exekutoři, kteří se v soutěži buď neprosadili anebo kvůli pochybením, excesům, reputačnímu riziku a nekalým praktikám důvěru věřitelů ztratili. Pokud soutěž exekutorů vyloučíme, ztratíme vymahatelnost práva, ztratíme kontrolu nad vymáháním pohledávek, které se bude ubírat cestou, nad kterou stát už nebude mít kontrolu. To chceme? Já ne.

JUDr. Antonín Blažek