V polovině léta doputovalo do Vlády České republiky přepracované znění návrhu zákona o hromadných žalobách („Zákon“). Přepracovaná podoba Zákona oproti původnímu návrhu obsahuje zásadní principiální změnu. Původní návrh Zákona totiž preferoval pro kontinentální Evropu cizí prvek tzv. odhlašovací princip (opt-out ), který byl předmětem zásadní kritiky odborné veřejnosti. Na základě jejich připomínek byl tento návrh přepracován do dnešní nové podoby, která upřednostňuje přihlašovací princip (opt-in).

Americký model

Institut hromadné žaloby v moderním pojetí našel své první reálné uplatnění na konci 30. let 20. století ve Spojených státech amerických, kde se tzv. „class action“ neustále vyvíjí. V USA se původně hromadná žaloba používala výhradně na otázky politické a občanské (významnou roli hrála v rámci sporů ve věcech rasové segregace). Postupem času se však její působnost rozšířila a nyní je využívána zejména v rámci sporů v oblasti obchodu s cennými papíry, ochrany spotřebitelů, poškozování životního prostředí či nekalé soutěže.

Americký model stojí na principu opt-out, tedy všechny dotčené osoby jsou automaticky součástí hromadné žaloby. Pokud její součástí být nechtějí, musí se aktivně vyloučit. Žalobce se po zahájení řízení veřejně obrací na všechny osoby v obdobné situaci. Žalobě naplňující formální znaky hromadné žaloby soud přizná tento statut a pak ustanoví žalobci jeho právního zástupce. Povinností ustanoveného zástupce je veřejná výzva, ale i individuální notifikace všem známým osobám, kterým by měl svědčit žalobní nárok. Vzhledem k tomu, že soud rozhoduje i ohledně těch, kteří se z hromadné žaloby sami aktivně nevyloučili, USA v posledních letech činí opatření ke zvýšení ochrany těchto osob (jsou stanoveny podmínky uzavření smíru či zpětvzetí žaloby tak, aby škody způsobené tímto jednáním byly co nejvíce omezeny).[1]

Pozměněný návrh Zákona

Inspirováno americkým modelem převzalo Ministerstvo spravedlnosti anglosaský opt-out model a vtělilo jej do svého návrhu Zákona. K aplikaci opt-in modelu mělo podle tohoto původního návrhu zákona dojít až v rámci tzv. zbytkové klauzule, která se použije jen v případě, že nejsou splněny podmínky odhlašovacího řízení, což je zejména nízká hodnota jednotlivých vymáhaných pohledávek. Tento způsob zjišťovaní dotčených osob, tedy osob, které mají obdobný nárok, byl podroben oprávněné kritice.

Opt-out model převzatý z common law se v naší kontinentální právní kultuře dostává do rozporu se základními principy soukromého práva, včetně zásad občanského práva procesního. Popírá princip vigilantibus iura scripta sunt[2]. Neodůvodněně straní žalobci, který je tímto principem postaven do role osoby, která zastupuje často početně významné skupiny osob, aniž by takto zastoupené osoby své nároky aktivně uplatnily. Ostatně žalovaný při uplatnění tohoto principu ani nemá jistotu, kolik nároků proti němu směřuje ze strany žalobce a jaká bude výše vůči němu uplatňovaných nároků. V neposlední řadě toto automatické přidružení se k hromadné žalobě může být základem pro případné šikanózní žaloby na soutěžní konkurenty. [3]

Podstatou opt-out modelu je tedy nahrazení vůle jednotlivých dotčených osob a popření principu, který popsal Ústavní soud – normální je nesoudit se[4]. Rozhodnout, zda se soudit by tedy mělo být na autonomní vůli jednotlivce, protože se může jednoduše stát, že dotčená osoba bude součástí žaloby a bude pravomocně rozhodnuto o jejím nároku, aniž by se o ní dozvěděla, natož pak byla přesvědčena, že svůj nárok chce aktivně soudně vymáhat. Rozhodnutí o hromadné žalobě může dopadnout jak pozitivně, smírně, ale i negativně. Nade vší pochybnost se pro osoby, které se sporem nesouhlasily, nebo o něm vůbec nevěděly a bylo o jejich nárocích rozhodnuto, jedná o flagrantní zásah do jejich práva na spravedlivý proces.

Naopak opt-in model je postaven na aktivním zájmu dotčené osoby, která se musí sama přihlásit, aby byla součástí hromadné žaloby.[5] Nový návrh zákona reaguje na Doporučení Evropské komise, které upřednostňuje opt-in model, tedy nedoporučuje zavádět automatické začleňování dotčených osob do hromadné žaloby.[6] Princip alespoň minimální iniciativy ze strany poškozeného za účelem ochrany svých práv prostupuje celým právním řádem a má své místo i v oblastech, kde je na ochranu osob kladen velký důraz (ochrana spotřebitele, ochrana zaměstnanců).

Jako hlavním argumentem proti modelu opt-in, který se zpravidla uvádí, je tzv. problém racionálního nezájmu, kdy jednotliví spotřebitelé přehlížejí své bagatelní nároky, nepřihlásí se a tím nedojde k reparaci vzniklé škody. Zároveň někteří škůdci počítají s tím, že se kvůli bagatelním škodám bude soudit málokdo. Racionální nezájem se projevuje zejména v oblasti ochrany spotřebitele.[7] Dle našeho názoru však nelze jejich bagatelní nárok uplatňovat bez jakéhokoliv přičinění, ale usnadnit jim možnost domoci se svého nároku. Jednou z forem této pomoci je právě opt-in princip, který vyžaduje ze strany spotřebitele jen minimální úsilí.

Závěr

Myšlenka zavedení institutu hromadných žalob, který by usnadnil spotřebitelům domáhat se jejich nároků, je jistě chvályhodná. Začlenění preferovaného modelu  opt-in do Zákona považuji za krok správným směrem. Ostatně shodné opt-in preferují i okolní země (Německo, Polsko, Rakousko atp.) a je v souladu  se stávající i připravovanou evropskou legislativou.

Americký model opt-out je sice pro iniciátora hromadné žaloby jednodušší, nicméně zasahuje do ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. Navíc je celá kontinentální právní kultura postavena na alespoň minimální aktivitě poškozeného v případě vymáhání jeho nároků. Zároveň je to sám poškozený, kdo si musí svobodně rozhodnout, zda se chce své práva uplatnit soudní cestou, nebo nikoliv.

[1] A. WINTEROVÁ, Hromadné žaloby (procesualistický pohled), in: Bulletin advokacie 10/2008, s. 21,22.

[2]Zákony jsou psány pro bdělé, tedy pro ty, kteří dbají o svá práva.

SSVAZ PRŮMYSLU A DOPRAVY, Stanovisko k návrhu zákona o hromadných žalobách, ze dne 10.4.2009, č.j. 2019/35.

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1374/17.

[5]A. WINTEROVÁ, Hromadné žaloby (procesualistický pohled), in: Bulletin advokacie 10/2008, s. 22.

[6] Doporučení Evropské komise o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie (2013/396/EU)

[7] J.BALARIN,L. TICHÝ, Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? (Návrh právní úpravy a jeho odůvodnění, in: Bulletin advokacie 3/2013, s. 20.

Článek připravili:

Bořivoj Líbal, spoluřídící partner v pražské advokátní kanceláři Noerr

Ondřej Řitička, advokát v pražské advokátní kanceláře Noerr