Na mezinárodní konferenci pořádané Senátem a úřadem veřejného ochránce práv k deseti letům aplikace antidiskriminačního zákona se svým příspěvkem vystoupil i soudce Nejvyššího správního soudu Ivo Pospíšil. Hovořil o rovnosti a zákazu diskriminace v rozhodovací činnosti českých soudů. Kritice podrobil některá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu z poslední doby, včetně nálezu ve prospěch ostravského hoteliéra, který ubytování ruských hostů podmiňoval podpisem prohlášení odsuzujícího anexi Krymu.
Z vašeho příspěvku jsem nabyl dojmu, že se otázkami diskriminace zabýváte do hloubky. Co vás na této oblasti práva zaujalo a proč?
Diskriminací se skutečně zabývám dlouhodobě a z různých perspektiv. Tématu ochrany menšin jsem se věnoval už při svém doktorském studiu na právnické fakultě. V minulosti jsem přispíval do komentáře k antidiskriminačnímu zákonu. Jako soudci Nejvyššího správního soudu se mi ale tyto kauzy na stůl příliš často nedostávají. Připravoval jsem například rozhodnutí v jedné z na konferenci zmíněných kauz, týkající se nevidomých manželů a jejich přístupu k adopci. Jinak ale platí, že se soudci Nejvyššího správního soudu nijak nespecializují, a už vůbec ne tak, že by se zaměřovali jen na rovné zacházení.
A co mě na tomto tématu zajímá? Jde o součást lidsko-právní agendy, které jsem se profesně věnoval, jak už jsem řekl, od právnické fakulty. Určitě ale nepatřím k aktivistům, kteří za vším hledají diskriminaci. Myslím si, že svobodu i diskriminaci je třeba vidět vyváženě.
Kolik odstínů šedi má diskriminace? Jsou její hranice zřetelné, anebo si je můžeme představit jako relativně úzké či široké nárazníkové pásmo?
Představit si ji můžeme spíš právě jako relativně široké nárazníkové pásmo. Když už mi pokládáte takovou filozofickou otázku, odpovím vám na ni podobně. Diskriminace má totiž právě tolik podob, kolik je na světě mezi lidmi vztahů. Potenciálně může v určitém sociálním kontaktu vždycky někdo s někým jednat nerovně. Nebo mezi stranami může vzniknout pocit diskriminace.
Dojde-li nakonec ke sporu, a je-li náhled na onu sociální situaci neřešitelný a nepřekonatelný, pak musí nastoupit soudní rozhodování. Ochranu právům totiž poskytují především soudy. A ony musí tu nezřetelnou hranici, na kterou se mne ptáte, pojmenovat a nakonec i vymezit.
Myslím si ale, že vhodnější k ochraně před diskriminací jsou equality bodies, mezi něž u nás patří veřejný ochránce práv. Soudní řešení diskriminačního sporu může být totiž nakonec až příliš hrubým nástrojem na to, jak s diskriminací pracovat a chránit její oběti. Pro oběti je frustrující už samotné formalizované rozhodování a kontradiktorní schéma soudního řízení. Prokázat diskriminaci před soudem není navzdory přenosu důkazního břemene snadné. Oběť v postavení žalobce v případě prohry riskuje, že ponese náhradu nákladů.
A v čem byste tedy spatřoval ty jemnější nástroje?
Právě v již zmíněných equality bodies. To znamená ve skutečné práci s obětí diskriminace. V mediaci. A třeba i ve vysvětlení, že ne každé jednání, které oběť jako diskriminaci vnímá, je skutečně diskriminační. Ta hranice může být velmi fluidní, velmi proměnlivá.
Někdy je to spíš o tom, aby si spolu strany sporu sedly a pokusily se tu situaci, kterou jedna z nich považuje za diskriminační, vyjasnit. Našly nějaký způsob jejího třeba i dodatečného vysvětlení. A byť na konferenci řada účastníků žehrala, že je diskriminačních sporů u soudů strašně málo, tak já si naopak myslím, že soudy jsou a měly by být až vrcholkem ledovce. Soudnictví má v diskriminační agendě své místo, až když je naprosto zjevné, že strany ohledně diskriminace nedokáží dojít k žádnmu rozumnému závěru. A k němu je může často lépe a efektivněji než soud přivést právě equality body. V našich podmínkách tedy ombudsman.
Ve svém příspěvku jste diskriminaci rozebíral na příkladech judikatury Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu. V čem se liší jejich přístup při rozhodování diskriminační agendy?
Upřímně řečeno, přístup ani metoda zkoumání toho, co je nepřípustná diskriminace, by se lišit neměly. A myslím si, že se napříč vrcholnými českými soudy ani obecně neliší. Z toho, co jsem tu prezentoval, vyplývá, že se Ústavní soud diskriminací a rovností mnohem častěji zabývá v plenárních věcech, což je na první pohled zarážející.
Čili při abstraktním přezkumu právních norem?
Ano. K Ústavnímu soudu se v diskriminační agendě dostává mnohem méně kauz v podobě individuálních ústavních stížností. Velké množství otázek nerovného zacházení je řešeno při abstraktní kontrole právních předpisů, tedy při posuzování jejich souladu s ústavním pořádkem. Judikatura Ústavního soudu se ani tak moc nezabývá těmi tak zvanými a priori podezřelými důvody jako pohlavím, rasou, etnickou příslušností a zdravotním stavem jako spíš jen odlišným zacházením, kde klíčové kritérium bývá na první pohled neutrální jako například výše starobního důchodu, příjmu nebo daně. Případů, v nichž šlo při abstraktním přezkumu o diskriminaci na základě pohlaví či sexuální orientace, jsou jednotky.
Co je podle vás příčinou?
Upřímně řečeno, v dnešní době je již zákonodárce natolik sofistikovaný a poučený, že se diskriminace na základě a priori zavrženíhodných důvodů obsažená přímo v textu právních norem v podstatě nevyskytuje. Ve společenské realitě je ale situace odlišná. Jak už jsem řekl, kauzy, v nichž by skutečně šlo o ryzí diskriminaci na základě podezřelých důvodů, se skrze řízení o individuálních ústavních stížnostech zas tak často k Ústavnímu soudu nedostávají. I ty se vyskytují v řádu jednotek.
Tomáš Nahodil
