Dlouholetý a podle mých informací a osobní zkušenosti úspěšný předseda okresních soudů v Severočeském kraji JUDr. Miroslav Kureš uspěl ve výběrovém řízení na předsedu Okresního soudu Děčíně. Získal od komise maximální počet 50 bodů, z čehož je zřejmé, že svou pověstí, erudicí a výkonem v samotném výběrovém řízení přesvědčil i přítomného zástupce ministryně spravedlnosti.

Přes tento úspěch byla předsedkyní soudu jmenována druhá v pořadí.

„Ve výběrovém řízení na předsedu Okresního soudu v Děčíně se jmenovaná soudkyně opravdu umístila jako druhá v pořadí. Na prvním místě byl JUDr. Kureš, nicméně jeho jmenování by bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu (ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, publ. pod č. 294/2010 Sb.). Podle něj není možné opětovné jmenování vedoucích funkcionářů do téže funkce u téhož soudu. Z tohoto důvodu byla jmenována druhá v pořadí Mgr. Fujdiak, která splňuje všechny předpoklady pro výkon této vedoucí funkce a ve výběrovém řízení uspěla“, sdělil České justici mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Řepka.

Nemám sebemenší pochybnost o tom, že kolegyně Fujdiak své poslání zvládne se ctí a noblesou, má k tomu dostatečné osobnostní předpoklady. Takže rozhodnutí ministryně plně respektuji. Ale…

Neměl se kolega Kureš o tak závažném právním názoru ministerstva dozvědět před tím, než začal zpracovávat podklady pro svou kandidaturu?

Doposud námi, kteří jsou odpůrci opakovaní mandátů soudních funkcionářů na stejném postu, bylo považováno za správné a samozřejmé, že úspěšný soudní funkcionář může a má mít šanci se ucházet o pokračování v obdobné funkci na jiném soudu. Z hlediska manažerského a ekonomického je jasné, že snahou ministerstva musí být kvalitní předsedy soudů „udržet ve hře“. Státní správa přenáší rok od roku více povinností na soudní funkcionáře prostě proto, že jak se spravování státu stává složitějším, už to sama nezvládá. A musí tak pořádat řadu školení a jiných vzdělávacích akcí, aby soudní „management“ zvyšující se nároky měl šanci zvládat. Odchod dobrého předsedy soudu do běžné odborné praxe znamená další vedlejší náklady pro daňového poplatníka, nehospodárnost.

Podle mých zkušeností ve zdravé justici, za kterou považuji i tu naši, se drtivá většina soudců rozhodně nechce stát soudními funkcionáři. Jisté malé procento se jimi chce stát z ryze společenských, prestižních důvodů, aniž by často měli k takovému poslání dostatečné předpoklady. V každé soudcovské generaci je tedy jen několik málo procent kolegů, kteří soud řídit chtějí, mají k tomu předpoklady a jde jim to.

Proto jsem přesvědčen, že prosazovat myšlenku, že vynikající soudní funkcionář již tuto práci dělat nesmí jenom proto, že jí dělá dlouho, je stejné, jako s tímto časovým argumentem přeložit špičkového civilistu do trestního senátu.

Kolega Kureš v době výběrového řízení nebyl předsedou Okresního soudu v Děčíně, zhruba sedm let totiž pracuje u okresního soudu v Litoměřicích, v posledních šesti letech jako jeho předseda. Ano, do roku 2012 dle citovaného článku předsedal Okresnímu soudu v Děčíně, ale to je již sedm let!

K ústavní argumentaci ministryně tak musím dodat, že do současné doby jsem takto striktní výklad zmiňovaného nálezu neslyšel, a to ani na kulatých stolech pořádaných Ministerstvem spravedlnosti k možným změnám v soudcovských zákonech.

Všichni jsme považovali za samozřejmé, že oním ohrožením zmiňovaným v Nálezu je stav, kdy soudní funkcionář může „obchodovat“ se svým současným postem a snahou setrvat v něm s mocí výkonnou. V době, kdy rozvrhem práce a jinými provozně-ekonomickými opatřeními hypoteticky může vyjít politické moci vstříc. A že toto riziko je zjevné, a proto Nález k nevůli značné části justice zněl, jak zněl.

Necítím se být oprávněn vykládat nějak autoritativně Nález Ústavního soudu, ale protože jsem slyšel, že k podobné, pro mě skutečně překvapivé, situaci snad dochází i v jiném soudním kraji, doufám, že se některý z dotčených kolegů obrátí na soud. Ne snad proto, aby se soudně domáhal funkce, což nevypadá věru pěkně, ale aby pro všechny další v budoucnu pomohl stanovit jasnou hranici.

Takovou, kterou ve svém takřka deset let starém Nálezu zřejmě Ústavní soud jasně nestanovil.

Aby každý věděl, zda soutěž vypsaná se týká i jeho.

JUDr. Libor Vávra, psáno pro www. právní prostor.cz