Když se vládě něco nepodaří a navíc tak důkladně, že to negativně změní životy tisíců lidí, pak náprava by měla být velmi rychlá. Řeč je o vládním nařízení č. 366/2013 Sb., které je o Nařízení vlády o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím.
Naprostým právním paskvilem z dílny Rusnokovy vlády se stala část třetí, a to u společné části domu v paragrafu pátém a bodě třetím, který stanovuje:
Podlahy jsou společnými částmi domu, vyjma podlahových krytin v bytě a všeho, co je spojeno s položením či usazením a s funkcí příslušného druhu podlahových krytin, spolu s případnou kročejovou protihlukovou izolací a s tepelnou izolací, je-li součástí podlahové krytiny a nezasahuje do společných částí domu.
Toto nedomyšlené ustanovení odstartovalo výrazné zhoršení životních podmínek mnoha statisíců lidí, především v panelových domech. A těch máme v celé České republice za léta socialismu postaveno skutečně hodně. Proč nařízení vlády lidem škodí? Protože pokud podlahové krytiny nejsou součástí domu, nemůže jejich skladbu a důsledky jejich užití zkontrolovat stavební úřad. Je to z jeho pravomocí tímto ustanovením vyjmuto. Pokud si tedy někdo zvolí výměnu krytiny za tzv. plovoucí podlahu a nedodrží předepsané technologie, pak svému sousedu, obvykle o patro níže, udělá za života skutečně peklo. Hluk z těchto krytin se šíří i při sebemenším dotyku s takovou podlahou a plovoucí podlaha se změní v nevítanou rezonanční desku. Občan (vlastník nebo i nájemce) se ale pro nápravu věci může obrátit pouze na Výbor společenství vlastníků jednotek a nebo přímo na soud.
Soudní řešení ale představuje to, že nejprve občan musí zažádat o proměření zvukové neprůzvučnosti (to stojí peníze), po zjištění špatného výsledku musí žádat soud, aby uložil nápravu a pokud ta stejně nenastane, opět se na soud musí obrátit. Je to na léta a jde o zbytečné zatěžování soudů věcmi, které mohou snadno vyřešit stavební úřady a to především v podstatně kratší době.
Diskuze o tom, že může být každému lhostejné, co si majitel bytu na podlahu položí za krytinu, zda linoleum, korek, koberec či plovoucí podlahu proto skončí v momentě, kdy uživatel jiného bytu zjistí, jak se laminátová či jiná plovoucí podlaha změnila v ozvučnici a šiřitele tak nepříjemných hlukových imisí, že se život v okolních bytech změní ve velmi nepříjemný a někdy až nesnesitelný. Jaké vztahy z toho mezi obyvateli domu následně vzniknou asi není třeba dokazovat.
Platí sice, že ten, kdo si nechává plovoucí podlahu instalovat (nebo si ji pokládá sám) by měl dodržet předepsané požadavky stanovené normou ČSN 73 0532 (Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků). Měla by být proto dodržena vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj číslo 268/2009 Sb.ze dne 9. ledna 2012, kterou se změnila vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby a to dle § 2 bodu (1). Ustanovení této vyhlášky se uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, a v § 14 Ochrana proti hluku a vibracím, dále bod (1) se stanovuje, že stavba musí zajišťovat, aby hluk a vibrace působící na osoby a zvířata byly na takové úrovni, která neohrožuje zdraví a zaručí noční klid. Jenomže vlastníci či nájemníci bytů šetří na nepravém místě a protihlukové podložky pod plovoucí podlahy až příliš často nedávají. V mnoha domech po celé republice tak vznikly podmínky bydlení, které neodpovídají žádným schváleným standardům. Dokonce ani těm z doby socialismu.
„Mělo by se – je třeba“ jsou bez kontroly prázdné fráze. Sluší se ale připomenout, že v novostavbách tento problém není, neboť developeři, kteří plovoucí podlahy v bytech realizují, velmi pečlivě normu i vyhlášku Ministerstva pro místní rozvoj dodržují a kročejová neprůzvučnost podlahové konstrukce je v novém bytě obvykle kvalitní.
Zásadní chybou, jak je výše už uvedeno, a kterou můžeme při pokládce plovoucí podlahy obvykle nalézt je to, že použité laminátové podlahy nemají pod sebou certifikovanou tlumící vrstvu a nejsou odsazeny od stěn tři až pět milimetrů. Zvuk se proto šíří směrem dolů i směrem do stran. Důvod této závady je zřejmý, dohledatelný a napravitelný. Emisemi hluku postižený vlastník zasaženého bytu ve stejném domě se ale dnes díky nařízení vlády na stavební úřad obrátit nemůže. Žaloby k soudu lidé obvykle vzdají, protože nevědí, jak by měli prokázat, že soused má podlahu špatně konstrukčně provedenou. V kontradiktorním řízení nese žalobce důkazní břemeno a nepochybně se mu nepodaří přesvědčit souseda, aby nechal (ne)průzvučnost své podlahy proměřit. A na stavební úřad by šel dnes marně.
Obrátit se na Výbor vlastníků bytových jednotek či družstva je sice možné, protože ten má aktivní legitimaci s právem vyžadovat, aby každý byt byl nezávadný, ale opět by snaha těchto orgánů musela směřovat k soudu. Zde soud vychází takové žalobě vstříc, neboť přiznává, že Společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto možné dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek. (Zdroj: NSS ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 149/2013-31). Tímto právním názorem se vláda ČR v roce 2013 u svého nařízení číslo 366 zjevně neinspirovala.
Jinými slovy Výbor SVJ by se mohl obrátit na soud s tím, že jeden z vlastníků bytu provedl úpravu krytiny podlahy tak, že narušuje práva ostatních vlastníků. Ale opět budeme u otázky předložení takového důkazu. Bylo by zřejmě nutné nejprve požádat soud, aby rozhodl, že se v inkriminovaném bytě provede nejprve kontrolní měření. A jsme u toho, že celá záležitost se potáhne roky, nehledě na roky špatného vzájemné soužití v samotném domě. Řešení soudem k rychlé nápravě nedospěje.
Vláda by proto měla své nařízení ve veřejném zájmu opravit. Je vhodné si připomenout, že „Veřejný zájem“ je pojmem, který sice právní řád České republiky výslovně obsahově nevymezuje, nicméně, který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Z povahy věci lze dovodit, že se jedná o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku. (Zdroj: NSS ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164). Stačí přiznat, že krytina podlahy může být na žádost vlastníka jiného bytu zkontrolována stavebním úřadem, zda splňuje podmínky normy a příslušné vyhlášky. A aby se toto právo nedalo zneužít k nějaké šikaně, tak například žadatel zajistí na své náklady odborné měření (ne)průzvučnosti podlahy a její krytiny a pokud stavebním úřadem zkontrolovaná podlaha bude v normě, žadatel nebude mít nárok na proplacení těchto nákladů. Nepochybně jsou i jiné nástroje, jak se případné zlé vůli bránit, zatímco dnes nástroje pro ochranu hlukem postiženého občana resp. jeho rodiny jsou minimální a v reálném životě skoro nulové.
Na opravu svého nařízení vláda ČR nepotřebuje ani Parlament ani podpis prezidenta republiky. Stačí upravit jen jeden bod a životy mnoha lidí se promění k lepšímu. Takovou pomoc od své vlády si občané nejen zaslouží, ale takovou pomoc by vláda měla brát jako svou povinnost. Součinnost Ministerstva pro místní rozvoj se proto rozumí jako samozřejmá.
Rudolf Mládek
