Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman by měl mít vlastně z rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha radost. Před pár dny v jednom z rozhovorů, v němž se durdil nad návrhem novely zákona o státním zastupitelství, totiž zmínil, že dobře fungující soustava znamená, že se některé případy před soud ani nedostanou.
Jestli má pan nejvyšší radost i v tomto případě, nevíme, což je samozřejmě dobře. Lze jen zaslechnout spekulace, že se tím prodlužuje doba pro vyjednávání o podobě nového zákona o státním zastupitelství. Spíše však o náladě ve vedení soustavy vypovídá to, s jakou rychlostí a razancí se vyslovil zájmový spolek Unie státních zástupců. Ten Šarocha věru nepochválil a v překladu ve svém rychlém stanovisku na sociální síti Facebook říká, že vše bylo přece jasné a nic, než obžalobu nikdo od Šarocha nečekal. A Šaroch má podle nich co vysvětlovat.
Je tedy docela dobře možné, že pan Šaroch se jen rozhodl o svoji odpovědnost za úspěšnost žaloby před soudem podělit se všemi, kteří mu celou dobu stáli „za krkem“ a mediálně jej manévrovali k jedinému rozhodnutí.
To je ovšem problém všech mediálně vedených případů, které provázejí úniky z vyšetřování a jednotliví aktéři jsou zbavování faktické svobody pro rozhodnutí. Mediálně obžalovaní mají sice formálně svá práva, ale dozorový státní zástupce, než aby složitě zdůvodňoval, proč se rozhodl jinak, než policie a pak ještě trpně čekal, s jakou jeho postup posoudí na NSZ v Brně, pošle alibisticky případ k soudu. Zažalujeme, uvidíme. Už se tak nejedná ani o státního zástupce, ani prokurátora, ale o „populátora“, žalujícího podle toho, jaký je hlas lidu.
V kritických vyjádřeních vůči státnímu zástupci Šarochovi je zmiňována doba, po kterou řízení vedl. Čtyři roky přípravného řízení je sice opticky dlouhá, nicméně opravdu jen na první pohled. Podezřelými byli bývalý ministr financí, dnes premiér a druhý nejbohatší muž v zemi. Také velká část jeho rodiny, šéf poslaneckého klubu, několik manažerů. V případu je i prvek styku s cizinou, opakovaně o vydání k trestnímu stíhání také rozhodovala Poslanecká sněmovna. To vše přílišnou délku relativizuje. Navíc onou cizinou je mj. i Švýcarsko, což je země, jejíž orgány spolupracují s těmi českými podle toho, jak se jim zrovna chce. Nesmíme také zapomínat, že dvakrát do věci vnějším dohledem vstoupilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, aniž by seznalo nějaký výrazný problém. Pouze napoprvé Šarocha vypeskovalo za to, že je málo kovbojský.
Hercegová rozhodně nepatřila mezi oblíbence Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Její nástupce Erazím má naopak – možná neoprávněně – pověst člověka, který zaujme postoj jen tehdy, když ho někam postaví.
Nevysvětlená výměna v čele MSZ
Jestli pan státní zástupce Šaroch dnes dospěl k závěru, že jsou zde pochybnosti o subjektivní stránce a zastavil stíhání proto, že skutek není trestným činem, je navíc velice pravděpodobné, že žaloba nakonec podána bude. Pokud tedy nadřízený státní zástupce dospěje k opačnému názoru a učiní směrem k Šarochovi závazný pokyn. Míra pochybností může být vnímána různě a pokyn žalovat při takové pochybnosti lze jen těžko odmítnout jako nezákonný. Jak nedávno rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu, státní zástupce může takový pokyn odmítnout jen v mimořádných případech. „Uvedená situace může nastat kupříkladu při odmítnutí splnění pokynu k trestnímu stíhání pro skutek, který doposud nebyl v právní teorii a praxi považován za trestný čin, nebo naopak k nekonání trestního stíhání pro skutek, v němž lze ve světle dosavadní judikatury spatřovat spáchání trestného činu. Použití institutu odmítnutí splnění interního dohledového pokynu ze strany dozorového státního zástupce je zcela namístě i v případě, kdy jeho realizací naprosto zřetelně hrozí zmaření či značné ztížení objasňování trestné činnosti v rámci přípravného řízení,“ stojí v tomto rozhodnutí. Je však potřeba poznamenat, že případ ještě neskončil a podle informací České justice podala státní zástupkyně proti rozhodnutí kárného senátu ústavní stížnost.
Nic nestandardního se tedy nestalo, jen se potvrdilo, pod jakým tlakem asi musí pan Šaroch být. Koneckonců, už na začátku celého případu došlo k dodnes neosvětlené výměně v čele Městského státního zastupitelství v Praze. Výměna Jany Hercegové za Martina Erazíma zanechala pachuť, neboť byla spojována právě se zájmem o přímý vliv nad dozorem vyšetřování případu Čapího hnízda. Hercegová rozhodně nepatřila mezi oblíbence Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Její nástupce Erazím má naopak – možná neoprávněně – pověst člověka, který zaujme postoj jen tehdy, když ho někam postaví.
Je tedy docela dobře možné, že pan Šaroch se jen rozhodl o svoji odpovědnost za úspěšnost žaloby před soudem podělit se všemi, kteří mu celou dobu stáli „za krkem“ a mediálně jej manévrovali k jedinému rozhodnutí.
Petr Dimun
