To, o čem se již delší dobu špitalo v kuloárech a o čem psala opakovaně i Česká justice, se plně vyjevilo na povrch v aktuální mediální přestřelce mezi náměstkem ministryně spravedlnosti Robertem Pelikánem a nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Vláda dává vale zákonu o státním zastupitelství, který si sobě na míru ušil právě jeho úřad. Připomeňme, že zákon měl daleko více posílit především postavení nejvyššího žalobce, ať již tím, že by měl být jmenován přímo hlavou státu, zrušením vrchních státních zastupitelství, čímž by mohl zasahovat přímo do nejnižší složky státního zastupitelství či zřízením protikorupčního speciálu, jehož šéf by mu byl přímo podřízen. Ze státního zastupitelství, a především jeho představitele by se tak stala prakticky čtvrtá moc ve státě.
Celý návrh zákona nebyl nikdy podroben nějaké zásadní věcné a odborné oponentuře. Již dopředu se z něj stal morální kýč v manicheistickém pojetí boje Dobra se Zlem. Zlo přitom bylo prezentováno kritiky, kteří byli dehonestováni jako služebníci mafií a jako zastánci korupce. Ani jeden ze tří kabinetů, Nečasovým, za nějž norma spatřila světlo světa, počínaje a současným, Sobotkovým konče, nikdy nevedl žádnou seriózní diskusi na téma, je-li nový zákon vůbec potřeba, jaká má být úloha státního zastupitelství v klasické soustavě tří mocí ve státě, natož jaká má být jeho návaznost na zásadní právní normy, především na trestní řád. Leitmotivem a mantrou všemožných plků právních novátorů se stala jakási nezávislost celé soustavy i jednotlivých státních zástupců na moci výkonné, aniž by si vůbec kladl někdo otázku, zda je to opravdu nejvhodnější forma postavení veřejné žaloby v demokratickém státě.
Záminkou se stal postup NSZ v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, konkrétně akt odebrání a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství, a tudíž i jinému státnímu zástupci. Z ryze odborné debaty o oprávněnosti respektive vhodnosti takového postupu se stal bez jakýchkoli důkazů argument o potřebě přijmout nový zákon kvůli eliminaci eventuálních politických tlaků. Ačkoli si můžeme o různých kauzách myslet cokoli, ani ty mediálně nejznámější ani žádné jiné nepřinesly jakékoli poznatky o zasahování politiků. Vždy bude záležet na osobní mravní odvaze a integritě konkrétních osob, zda případným korupčním nabídkám či vydírání podlehnou. Žádné sebedůmyslnější legislativní obezličky tyto vlastnosti nemohou nahradit. Mohou ale vytvořit prostředí, v němž se role státního zastupitelství stane systémovým problémem.
Na druhé straně nám státní zástupci respektive Vrchní státní zastupitelství v Olomouci předvedli, jak to vypadá, když se urvou ze řetězu oni a jak to dokáže zamávat s mocí výkonnou. Jenže, a v tom má Zeman nepochybně pravdu, stejně tak jako v předchozí debatě i u té dnešní totiž zatím chybí racionální odborné zdůvodnění, proč kabinet postupně volí zpátečku. Nevyřčeným, o to však pádnějším důvodem je právě postup olomouckých žalobců v tzv. Nagygate. Současná vládní politická garnitura může za svůj vstup do Strakovy akademie poděkovat právě jim. Jenomže o jejich aktivitě platí to, co platí o ohni – dobrý sluha, špatný pán. Pro Olomouc se stala celá kauza jízdou na tygru. Seskočíte – li, schlamstne vás. Nezbývá, než vynášet čím dál vyšší trumfy, což by v důsledku znamenalo držet v šachu jakoukoli politickou reprezentaci včetně té současné. Sobotka s Babišem si nepochybně vzali k srdci poučení z krizového vývoje, který smetl Nečase a museli by být bláhoví, aby dopustili, že se něco podobného může přihodit i jim. Jestliže se nyní Pelikán mediálně pustil do kritiky stávajícího znění připravované rekodifikace, lze předpokládat, že to bylo přinejmenším s tichým souhlasem nadřízených politických představitelů. Jenže pokud chce dnes Zeman někoho kritizovat za to, že mu do jeho zákona vláda hází vidle, měl by poděkovat především Ištvanovi a jeho partě.
Dušan Šrámek
