Slovenský parlament na konci června schválil plošné zastavení značné části starších exekucí. Advokátní deník přinesl anketu na téma: „Měli bychom se v Česku inspirovat touto slovenskou novelou?“ Anketu nyní publikujeme i na České justici.
JUDr. Vladimír Plášil, LL.M., prezident Exekutorské komory České republiky:
Je velice těžké komentovat legislativní proces probíhající v zahraničí, byť je to u našeho souseda nejbližšího – ve Slovenské republice. Z mediálních zdrojů Slovenské republiky i z informací Slovenské komory exekutorů ale máme k dispozici tyto podklady: Především na zastavení starších exekučních řízení vynaloží v nákladech Slovenská republika z kapes daňových poplatníků více než 40 miliónů eur, což je částka skutečně obrovská.
Podle tiskové mluvčí Slovenské komory exekutorů předložilo slovenské Ministerstvo spravedlnosti návrh zákona do vlády bez jakéhokoliv projednání v připomínkovém řízení a bez vědomí Slovenské komory exekutorů.
Konference exekutorů, jako nejvyšší orgán Komory, zavázala prezidium SKE zadat vypracování nezávislé právní analýzy přijatého zákona. Pokud analýza ukáže protiústavnost zákona, je Slovenská komora exekutorů připravena podat proti němu ústavní stížnost. Slovenská komora exekutorů rovněž uvedla, že právnická veřejnost, významní zaměstnavatelé, a samosprávy tento zákon kritizují jako škodlivý.
Samosprávný orgán soudních exekutorů na Slovensku upozorňuje na to, že zákon byl přijat čistě z politických důvodů, jako politický účelový krok, mající za cíl zlepšit pozice poslanců vládní koalice před blížícími se parlamentními volbami. Bohužel nemáme prozatím k dispozici reakce tamních věřitelů na tento nově přijatý zákon.
Mgr. Vladimír Řepka, tiskový mluvčí a vedoucí tiskového oddělení Ministerstva spravedlnosti ČR:
Bezvýsledné exekuce jsou v českém prostředí otázkou, které se Ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě věnuje. Plošné zastavení šířeji vymezeného okruhu exekucí legislativním aktem však nepovažujeme za nejvhodnější řešení.
Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu občanského soudního řádu a exekučního řádu, která míří na řešení problému vícečetných a bezvýsledných exekucí. Novela přináší opatření, která omezí počet podávaných exekučních návrhů. Zároveň by měla zajistit, že budou bezvýsledná exekuční řízení ukončována v odpovídající době. Z tohoto důvodu se zavádí nová paušálně stanovená náhrada hotových výdajů za úkony v první fázi exekučního řízení a povinná záloha na náklady exekuce. Náklady spojené s poplatkem a povinnou zálohou vynaloží na počátku exekučního řízení oprávněný a bude proto nucen předem zvážit, zda majetkové poměry povinného zajistí úspěšné vymožení pohledávky. Novela také navrhuje zjednodušit postup pro zastavení exekuce právě pro případ nedobytných pohledávek.
JUDr. Michal Žižlavský, advokát a insolvenční správce, člen představenstva ČAK a předseda odborné sekce ČAK pro insolvenční právo:
Rozhodně neměli! Exekuční amnestie, byť částečná, je extrémní řešení. Nese s sebou riziko morálního hazardu a nezodpovědného přístupu k zadlužování. Standardní řešení téhož problému představuje v civilizované Evropě oddlužení v rámci insolvenčního řízení. A právě touto cestou jsme se vydali v České republice. Dne 1. června 2019 nabyla účinnosti velká „oddlužovací“ novela insolvenčního zákona. Ta zmírnila podmínky vstupu do oddlužení, což se hned projevilo více než dvojnásobným zvýšením počtu podaných návrhů na povolení oddlužení.
Takže i v Česku je možné odpuštění dluhů, ovšem diferencovaně, za přesně stanovených podmínek, pokud se dlužník snaží. To považuji za lepší řešení. Náš právě nastavený systém mírnějšího oddlužení se rozhodně nedá kombinovat s exekuční amnestií. Vedlo by to k naprosté ztrátě motivace lidí, kteří se poctivě snaží oddlužit podle nových podmínek.
Mgr. Petr Němec, advokát a zapsaný mediátor v Praze:
Systém exekucí je v České republice přetížen, zadrhává se a zatěžuje soudy, zaměstnavatele a další povinné subjekty, jako banky či pojišťovny. Problém tkví v tom, že předlužení lidé neodcházejí do insolvence a systém exekucí se tak neočišťuje o beznadějné případy. Důvodem je 30% bariéra pro oddlužení, která však již byla poslední novelou insolvenčního zákona prolomena a může vést k obratu nepříznivého trendu. Systém, kde je například vedena osm let exekuce a oprávněný ještě neviděl ani korunu, protože před ním je dalších pět oprávněných s lepším pořadím a příslušenství pohledávek měsíčně narůstá více, než může být povinnému strženo ze mzdy, nedává smysl a šlo by o nekonečné exekuce. Takový systém dokonce považuji za protiústavní a v několika kauzách jsme připravili ústavněprávní argumentaci se snahou docílit promlčení dluhů i v exekuci. „Bohužel“, v uvozovkách, se dané exekuce podařilo zastavit i bez této argumentace, a tedy judikaturně jsme toto promlčení dosud neprosadili.
Obecně tedy nevidím jako problematické, pokud by se exekuce po dostatečně dlouhé době zastavily z moci úřední, lhůtu pět let, jako na Slovensku, ale považuji za krátkou a lhůtu bych spíše identifikoval s promlčecí lhůtou exekučního titulu. Myslím, že by to uvítali i mnozí oprávnění, neboť sami se bojí tyto exekuce zastavovat, aby nečelili nařknutí za porušení povinností při správě cizího majetku. Management soukromých firem, ale i obce a další subjekty často zahajují či vedou bezvýsledné exekuce právě proto, aby se chránily, aby jim za pár let při změně managementu či zastupitelstva nebylo vytýkáno, že poškodily firmu či obec. Vědí, že to nemá cenu, ale bojí se. To zbytečně zatěžuje systém.
Podobnou funkci, jako slovenská úprava, by mohl plnit udržovací „exekuční“ poplatek, který by na straně oprávněných vyvolával náklady za vedení beznadějné exekuce, což by naopak při řádné správě cizího majetku mělo vést k zastavení takové exekuce. Vedení obce by již tedy nepodávalo předem nevymahatelné návrhy na exekuci, protože by to byly náklady a nebyla by to řádná správa cizího majetku. Taková úprava by byla také méně invazivní než slovenská cesta.
Mgr. et Mgr. Alena Vlachová, advokátka v Praze, Právník roku 2017 v kategorii Pro bono, která pomohla v rámci projektu Děti bez dluhů oddlužit desítky dětí z dětských domovů, jež dostali do exekuce jejich neodpovědní rodiče či jiní zákonní zástupci:
Nesouhlasím s plošným zastavením všech (nebo téměř všech) „starých“ exekucí přímo právním předpisem. Je potřeba mít vždy na paměti, že věřiteli nejsou vždy jen „lichvářské“ společnosti apod., ale věřitelem může být například každý člověk, kterému byla způsobena škoda, nebo například společenství vlastníků jednotek, kde platící vlastníci ze svého doplácejí na dluhy neplatičů atd. Plošným zastavením exekucí ve snaze pomoci za každou cenu dlužníkům může na druhé straně docházet k výrazným nespravedlnostem vůči věřitelům.
Pokud má být smyslem úpravy zastavení exekucí, v nichž nebylo po dobu několika let vymoženo žádné plnění, je třeba připomenout, že zákon [§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] již dnes obsahuje důvod pro zastavení exekuce spočívající v tom, že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Exekutor/exekuční soud pak může v každém jednotlivém případě na základě jeho specifických okolností rozhodnout o zastavení exekuce.
Osobám v dluhové pasti byla již poskytnuta značná úleva v podobě nových pravidel pro oddlužení. Další opatření by mohla směřovat do oblasti nákladů exekuce, především pokud jde o vymáhání bagatelních dluhů tak, aby právními předpisy stanovená minimální odměna exekutora a minimální paušální náklady nepřevyšovaly několikanásobně hodnotu vymáhaného dluhu, ale byly určovány procentní částkou ze skutečně vymoženého plnění (jako je tomu u větších dluhů), resp. v případě nákladů skutečně vynaloženými a prokázanými náklady exekutora.
JUDr. Pavel Staněk, advokát a prezident České asociace věřitelů:
Se slovenskou právní úpravou nelze než nesouhlasit. Ostatně podobné legislativní počiny jsou dnes i zde, v České republice. Na jednu stranu je zřejmé, že některé exekuce jsou skutečně vedeny po mnoho let zcela bezúčelně a bezvýsledně, což není optimální stav asi pro nikoho. Na druhou stranu poslední dva roky v souvislosti s celkovou hospodářskou prosperitou jasně ukazují, že někteří dlužníci, u kterých se exekuce již jevila jako marná, mohou i po několika letech začít splácet. Mělo by tedy zůstat výhradně na věřiteli, jak se svou pohledávkou – majetkem naloží. Ostatně jemu nezbývá než věřit, že se situace u dlužníka zlepší a ten pohledávku uhradí.
Pokud by tedy taková lhůta měla být zavedena třeba právě v Česku, neměla by být v žádném případě kratší než 5 let. Zároveň – a to vnímám z hlediska zastavování, respektive zamezení zbytečného zahajování exekucí jako daleko důležitější – by pro věřitele již konečně měla být nastavena pravidla, která by jim umožnila jednodušší odpis nedobytných pohledávek.
Zdroj: Advokátní deník – ČAK, PhDr. Ivana Cihlářová, Mgr. Hana Kejhová, MPA, foto archiv.
