V pondělí 1. července letošního roku vláda schválila návrh ministryně spravedlnosti Marie Benešové na komplexní novelizaci občanského exekučního řádu, jejímž cílem má být řešení problematiky vícečetných exekucí. Předloha zahrnuje velmi sporné instituty jako je koncentrace exekucí k jednomu exekutorovi (pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor), proti které lobuje Exekutorská komora České republiky. Dále povinné zálohy na exekuci, povinné zastavování starších exekucí a platby plátcům mzdy za provádění srážek, jejichž odpůrci jsou věřitelé. Novela tak nyní bude směřovat do Poslanecké sněmovny. Ke kvalitnímu, natož pak většinově přijímanému předpisu má však zatím velmi daleko.
Povinné zastavování exekucí je v československé kotlině oblíbeným tématem. Nedávno jej totiž schválil slovenský parlament. I tam byly terčem silné kritiky, přičemž byly označovány za exekuční amnestii. A ona změna amnestií fakticky opravdu je.
Nepopírám, že vícečetné exekuce jsou problém, ale spravedlivým řešením není jejich plošná bezvýjimečná koncentrace k jednomu exekutorovi, ani jejich plošné zastavení.
Sama koncentrace exekucí je v zásadě myšlenkou dobrou, ale musí přicházet s řešením, které je komplexní, levné a účinné. V případě vládní novely tyto vlastnosti chybí. Současný návrh počítá s tím, že věřitel může podat exekuční návrh ke kterémukoli exekutorovi. V případě, že povinný již má jinou exekuci, pak exekutor exekuci předá exekutorovi, který už proti povinnému exekuci vede, a to bez ohledu na to, zda jde o exekuci pro pohledávku velkou, bagatelní pro peněžitá či nepeněžitá plnění, zda nejde o končícího exekutora, který už požádal o odvolání z úřadu, a bez ohledu na případnou vzdálenost k povinnému. Oprávněného pak stíhá povinnost zaplatit exekutorovi za dosavadní práci. Tento náklad v případě úspěšné exekuce nese povinný. V případě neúspěšné exekuce pak náklady nese věřitel. V tomto ohledu koncentrace zatěžuje řízení administrativní zátěží nevedoucí k vymožení pohledávky, která úvodní fázi exekuce prodlužuje a zdražuje. Minimálně bychom se měli ptát, proč má být novela aplikována bez výjimky plošně na všechny případy a nepočítá s výjimkami z koncentrace například pro exekuce pro nepeněžitá plnění, exekuce vedené proti právnickým osobám, státu nebo mezi podnikateli, kde požadavek na poskytnutí ochrany předluženému spotřebiteli zcela chybí.
Další ranou pro věřitele a vlastně i pro povinného jsou přechodná ustanovení, podle nichž se pro případ, že povinný má již starší exekuce zahájené před účinností zákona, zavádí místní příslušnost exekutora dle nejstarší zahájené exekuce, založená na okresním či krajském kritériu, případně kritériu sousedního kraje. Zcela se pomíjí, že pravidlo sousedního kraje může znamenat extrémy jako je vzdálenost mezi Mostem a Kutnou Horou. Dále pak fakt, že většina povinných nebydlí na svém trvalém pobytu nebo že jejich zájem na osobním kontaktu s exekutorem je zcela minimální, neboť jen 28 procent povinných si přebírá zásilky. Zbylá část osob se exekučního procesu neúčastní, nebo účastnit nehodlá. Koncentrace není zárukou toho, že povinný své exekuce zaplatí. Kdyby to chtěl nebo mohl udělat, učinil by tak již dávno a nemusel by čelit více exekucím současně. Stejně tak se může stát a bude stávat, že i přes koncentraci exekucí povinný raději vstoupí do oddlužení, které pro něho na rozdíl od exekuce znamená vidinu finanční úspory.
Proto koncentrujme exekuce, ale jen v případech, kdy je tu totožnost věci, totožnost účastníků, anebo pokud povinný své exekuce chce a může zaplatit. Koncentrace u nezúčastněného povinného smysl nemá – naopak ubírá možnost zvolit si exekutora podle místa, kde sice povinný nemá trvalý pobyt, ale skutečně zde bydlí, má zde majetek nebo jde o místo provedení úkonu při exekuci vyklizením, odebráním věci či odstraněním stavby.
Povinné zastavování exekucí pod rouškou ochrany zoufalého předluženého povinného, ať už nevědomky, či záměrně, přehlíží fakt, že exekuce je posledním legálním nástrojem věřitele, jak se může domoci svých práv. Oprávněný je ten, komu soudní rozhodnutí přiznává právo na náhradu toho, co z jeho majetku ušlo v důsledku deliktního jednání povinného. Exekuce je neodbytnou součástí práva na spravedlivý proces. Může jít ale o spravedlivý proces, když veškerou ochranu stát poskytuje jen směrem k povinnému? Co když je v exekuci vymáhána náhrada škody na zdraví, z trestného činu nebo výživné? Je pravdou, že v těchto případech je věřitel sice zproštěn povinnosti k placení zálohy na náklady exekuce, ale horní hranice délky exekuce stanovená na dobu 9 let pro něj překonatelná není.
Jak k tomu přijde podnikatel, který se dostal do druhotné platební neschopnosti, protože mu nezaplatil odběratel. On v exekuci zůstane a o majetek přijde, zatímco jeho dlužník z exekucí vyvázne jen proto, že poškodil více lidí, a na ty, kteří přišli později, se v devítileté době nedostane. Pokud se pachatel trestné činnosti rozhodl svou činnost páchat hromadně nebo ve formě pokračování, pak poškozených bývá zpravidla více a je nasnadě, že pozdější exekuce budou přerušeny a nebude v nich nic vymoženo až do doby, než se dokončí exekuce předchozí. Zastavení exekuce nemůže být pro povinného příznivější než oddlužení, v němž na rozdíl od exekuce má i povinnosti. Osvobození od placení neuspokojených dluhů soud přiznává za to, že je dlužník řádně plnil.
Požadavek na stanovení výjimek z výše uvedených obecných pravidel pro koncentraci nebo zastavení exekuce není žádnou novinkou. Ostatně i ustanovení § 336i odst. 2 o.s.ř. přikazující soudu zastavit výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti pro zanedbatelné pohledávky takové moderační výjimky obsahuje.
JUDr. Lukáš Jícha
