Stávající trestní řád způsobuje takové komplikace orgánům činným v trestním řízení, že dochází i k nepotrestání některých trestných činů. Uvedl to v pátek na konferenci Karlovarské právnické dny předseda Nejvyššího soudu (NS) Pavel Šámal, který se ve svém vystoupení věnoval příčinám průtahů v trestním řízení.
Na straně soudů vidí Šámal příčiny průtahů jak subjektivní, tak objektivní. Mezi hlavní subjektivní příčiny patří podle něj primárně nesoustředěnost a nedostatečná příprava soudce. Rozhodující pro další průběh řízení je činnost předsedy senátu nebo samosoudce ve fázi bezprostředně po podání obžaloby. „Rozhoduje se o tom, zda předseda senátu nenařídí hlavní líčení ve věci, která pro to není ‚zralá‘, zda v hlavním líčení nebude dokazování rozmělněno zbytečným prováděním bezvýznamných důkazů či naopak, zda nezůstanou neprovedeny podstatné důkazy a zda se délka soudního řízení nebude zbytečně protahovat v důsledku odročování hlavního líčení z důvodů, které bylo možné předvídat a kterým bylo možno předejít při náležité přípravě předsedy senátu“, popisuje Šámal, podle něhož se nekritický vztah k obžalobě předsedovi senátu zpravidla vymstí.
„Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce“, upozorňuje Šámal s tím, že předseda senátu musí mít vždy objektivní přístup a kritický vztah k obžalobě. V té se totiž obvykle za slovy ‚obviněný se k činu v podstatě doznal a na svou obhajobu neuvedl nic právně významného‘ skrývá podle Šámala to, že obviněný ve skutečnosti popírá některou z podstatných složek trestného činu.
Stejně tak obžaloba podle Šámala často lakonicky uvádí, že ‚obviněný sice spáchání trestného činu popřel, ale jeho vina byla prokázána výpověďmi svědků‘ s návrhem provést v hlavním líčení jejich výslech, přestože jiní svědci potvrzují obhajobu obviněného, aniž by ovšem jejich výslech státní zástupce navrhl.
Seznamování s věcí v průběhu líčení
Klíčové je tedy podle Šámala, aby si předseda senátu „důkladně a kriticky“ nastudoval obžalobu i spis. „V jednací síni není nic trapnějšího než předseda senátu, na kterém je vidět, že se s věcí seznamuje teprve v průběhu hlavního líčení“, upozorňuje Šámal, podle něhož navíc taková příprava a znalost umožní často ve věci ani nekonat hlavní líčení a postupovat jinak.
Stejně tak by měl předseda senátu i samosoudce vést celé řízení tak, aby ideálně skončil již v prvním hlavním líčení. „V praxi tomu tak ovšem vždy není a v některých případech, aniž to vyžadoval rozsah či složitost věci, již počítá s odročením hlavního líčení, což je pak zdrojem zbytečného prodlužování projednávání trestní věci“, kritizuje Šámal praxi některých trestních soudců.
Šámal také nesouhlasí se zavedenou praxí soudů, které doručují obžalobu až spolu s předvoláním k hlavnímu líčení, což sice trestní řád umožňuje, nicméně počítá s ní jako s nejzazší možností. Podle něj je účelnější doručit opis obžaloby v předstihu samostatně a dříve, než je nařízeno hlavní líčení. Takový postup, vedoucí ke zjištění stanovisek stran v této fázi, může opět přispět k efektivnějšímu průběhu bez zbytečného odročování.
Proto podle něj připravovaná rekodifikace trestního řádu počítá s tím, že předseda senátu dá nejpozději do 15 dnů od podání obžaloby doručit její opis všem osobám a vyrozumí obviněného, že se má ve lhůtě vyjádřit ke skutečnostem v obžalobě. Zejména k tomu, zda se cítí vinen, zda souhlasí s popisem skutku a navrženým trestem, zda má zájem uzavřít dohodu o vině a trestu, zda chce prohlásit v líčení vinu, které skutečnosti považuje za nesporné a zda požaduje opakování výslechů osob, anebo souhlasí se čtením protokolů o jejich výslechu.
Otálení s písemným vyhotovením
Předseda nejvyšší soudní instance obecné justice také tvrdě zkritizoval praxi soudů, které otálejí se zpracováním písemného vyhotovení rozhodnutí a kdy se zneužívá mimořádného ustanovení o možnosti prodloužení lhůt. Předsedové soudů podle Šámala nedostatečně využívají svých kompetencí, aby zajistili včasné vyhotovení. Bude tak zajímavé sledovat, zda Šámal, coby generální kárný žalobce, podá a některého z předsedů soudů kárnou žalobu za takový skutek.
Terčem kritiky Šámala je i postup odvolacích soudů, které zbytečně vrací věci po zrušení napadeného rozhodnutí soudům první instance, aniž by ve věci rozhodly a případně i nedůvodně požadují změnu senátu či dokonce soudu. Šámal zdůraznil, že takto mají soudy postupovat jen ve výjimečných případech a vždy jej důkladně odůvodnit.
V této souvislosti zmínil nešvar v podobě opakovaného nerespektování rozhodnutí a pokynů odvolacího soudu soudem nalézacím.
I proto je podle Šámala nutné uvažovat při přípravě nového trestního řádu o dalším posílení apelačního principu, „a to s možností měnit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem na základě vlastního širokého dokazování, na úkor kasace v odvolacím řízení“.
Podle Šámala by se mohlo uvažovat o odvolacím líčení, které by bylo pokračováním hlavního líčení s možností opakovat podstatné důkazy a doplňovat i další důkazy, které by byly nově navrženy. Pokud by k tomu došlo, musely by být odpovídajícím způsobem posíleny odvolací soudy, na straně druhé by se snížila zátěž prvoinstančních soudů. Plnohodnotný přezkum by byl podle Šámala zachován, neboť v takovém případě by bylo dovolacím důvodem automaticky i rozdílné rozhodnutí soudů, a navíc je zde možný přezkum na základě ústavní stížnosti a v řízení před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP).
Nepotrestané trestné činy
Jako hlavní objektivní důvod průtahů byl Šámalem označen stávající platný trestní řád, který je nepřehledný, zastaralý a neodpovídající idejím demokratického právního státu. „Také v důsledku toho je české trestní řízení stále poměrně komplikované a zdlouhavé, kdy systém trestní justice není schopen zvládnout některé velmi závažné formy kriminality a potýká se i s kriminalitou běžnou, řada trestných činů zůstává nepotrestána, nebo k tomu dojde až se značným zpožděním, a kladou se příliš vysoké nároky na formální aspekty dokazování, což znemožňuje usvědčit skutečné pachatele trestných činů“, uvádí Šámal s tím, že je tak potřeba doufat, že nyní již konečně bude rekodifikace trestního práva procesního dokončena.
Na straně obviněných a obhájců označil Šámal také několik základních obstrukčních postupů, které vedou k průtahům. V poslední době se podle Šámala rozšířilo především předkládání pracovních neschopností před konáním hlavního líčení, které musí být dokonce ověřovány znaleckými posudky. Podle Šámala se však v praxi soudů ukazuje, že lékaři postupují značně formalisticky a vystavují taková osvědčení většinou spíše z opatrnosti. Pokud pak předseda senátu lékaři zavolá a ověří si, zda je daný účastník schopen se hlavního líčení zúčastnit, většinou lékař účast přitaká. Zmínil také svoji zkušenost, kdy si ověřil přítomnost advokáta, který se mu omluvil pro nemoc z hlavního líčení, v advokátní kanceláři, kam mu pak osobně doručil předvolání.
Častým zdrojem obstrukcí jsou podle Šámala také námitky podjatosti, kdy zmínil aktuální problém u Nejvyššího soudu (NS) spojený s novelizací, která zavedla, že o námitce podjatosti soudce NS rozhoduje jiný senát. Vede to podle něj k závodu s časem, neboť je zhusta namítána následně i námitka vůči soudcům senátu, který má o námitce rozhodovat a není také vyloučena ani ústavní stížnost. V jednom konkrétním případě byla taková taktika úspěšná, neboť Ústavní soud rozhodl o takové stížnosti proti rozhodnutí NS až po dvou letech.
Z poslední doby Šámal zmínil také taktiku přednesu dlouhých vyjádření k důkazům a nekonečné závěrečné řeči. Nový trestní řád by měl tak podle Šámala závěrečné řeči časově omezit a předsedovi senátu by mělo být umožněno takovou řeč přerušit či ukončit.
Petr Dimun
