Advokátka JUDr. Klára Samková založila 22. května 2019 spolek Unie advokátů. Její tři členové uvedli v tiskovém prohlášení, že Česká advokátní komora (ČAK), která advokáty jako samosprávná profesní organizace sdružuje, obranu advokátů nemá za svůj cíl. Na tento názor zareagoval pro Advokátní deník svým komentářem JUDr. Tomáš Sokol, člen představenstva ČAK.
Jedním z možných důvodů toho, čemu se říká projevená odvaha, bývá nedostatek relevantních informací kombinovaný s neschopností reálně vyhodnotit situaci. V duchu této definice bych označil prohlášení, jímž vznik Unie advokátů komentovala jeho zakladatelka, za odvážné. Dokonce velmi odvážné. Míním zejména tvrzení, že ČAK má ostych vykonávat ochranu advokátů. Podobně jako to, co z prohlášení zakladatelky uvedla ČTK: „Unie chce dělat to, co ČAK nemá v popisu práce,“ vysvětlila. „Prakticky jediným úkolem ČAK je dohled nad řádným výkonem advokacie. V současné době neexistuje organizace, která by se zajímala o zájmy advokátů, jak soukromé, tak stavovské,“ uvedla Samková. Komoře chce v tomto ohledu nabídnout „pomocnou ruku“.
Tvrzení o „pomocné ruce“ zní pěkně. Kdyby ovšem stejná ruka, obrazně řečeno, ČAK současně nefackovala lživým tvrzením o tom, co ČAK nedělá. Jinak řečeno, nabízet spolupráci s tím, že by se něco dalo dělat lépe, je legitimní. Nabízet spolupráci někomu, o kom nezakrytě lžu, mi nepřipadá ani seriózní ani konstruktivní.
Kouzlem nechtěného, zmíněné prohlášení vydala samozvaná „pomocná“ ruka o dva dny dříve, než se sešel Výbor pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů. Je to jeden z výborů vytvořený před dávnými lety za účelem toho, co už je patrno z názvu. Tedy za účelem pomoci a ochrany advokátů. O což se jeho asi třináct členů snaží. Podobných, rozličně zaměřených výborů, má ČAK ještě pět. Dohromady je to asi stovka advokátů, angažovaných na činnostech ve prospěch svých kolegů. Tahle stovka lidí ale podle Unie advokátů neexistuje. Podobně podle Unie advokátů neexistuje jedenáct sekcí zřízených ČAK, které se zabývají různými oblastmi práva. Mimo jiné i se zaměřením na to, aby rozličnými novelami advokáti netrpěli vůbec, anebo co možná nejméně. To máme dalších, hrubě odhadnuto, více než dvě stě advokátů, kteří jsou asi podle Unie advokátů jen virtuální. Anebo minimálně neexistují ony výbory.
K tomu bych připojil jen namátkou vybrané aktivity vedení ČAK za letošní necelý půlrok. Jednání o problematice kontroly advokátů při vstupu do soudních budov na úrovni generálního ředitele Vězeňské služby a náměstků ministra spravedlnosti, jednání s Ministerstvem spravedlnosti o problematice odměn advokátů za sepisy návrhů na povolení oddlužení, nebo jednání o novém advokátním tarifu. Připomenu také několikaměsíční diskusi se zástupci Ministerstva financí o podobě české transpozice směrnice EU DAC 6. K tomu bych přidal doporučení advokátům, jak poskytovat právní službu on-line, manuál k zákonu AML a pro nedostatek prostoru vynechal informaci o setkáních představitelů ČAK s poslanci a jinými politiky na téma problémů, které doba průběžně advokátům přináší. To vše jsou příklady jen za leden až květen 2019.
Vím, že někteří advokáti si myslí, že Česká advokátní komora je jim vcelku na nic. Troufám si tvrdit, že to říkají jen z neinformovanosti. Mimochodem, kdo z advokátů si přeje, aby nad ním vykonával dohled živnostenský úřad? Ten by si vykládal všechny předpisy, které stanoví povinnosti advokátům zřejmě po svém a podle toho je případně postihoval, včetně odnětí licence. Který z advokátů by si toto přál, ať zvedne ruku.
Kontrola a regulace výkonu advokacie je správní rolí Komory. A jistě lze namítnout, že to není žádná pomoc advokátům. Odmyslíme-li si to, že i díky téhle kontrole se daří držet kolegiální vztahy mezi advokáty na docela slušné úrovni, je tu i jiný aspekt. K tomu, aby advokacie byla nezávislá a stát nedostal chuť advokacii znárodnit, je kromě jiného nutné, aby delikty advokátů nebyly nadměrné. K tomu slouží i rozličná doporučení a informace generované Komorou.
Jde tedy o jasnou pomoc advokátům, kterou poskytují jednotlivé útvary Komory a zmíněné sekce a výbory. Tvrzením, že Komora nic pro advokáty nedělá a pomoc advokátům nemá v popisu práce, se tak představitelka Unie advokátů neuctivě dotkla aktivit několika stovek advokátů a pracovníků Komory. A to nemluvím o dalších, kteří se podobně angažují v regionech. Čímž se vracím ke zmiňované serióznosti vystoupení Unie advokátů.
Nehodlám nikomu vnucovat své představy seriózního jednání. Ale myslím si, že v daném případě by něco takového především znamenalo připustit, že vše, o čem si pečlivý zájemce může dočíst na webových stranách ČAK, na internetovém Advokátním deníku, v Rychlých zprávách, v časopise Bulletin advokacie a v řadě separátně šířených materiálů, existuje. Bylo by záhodno takové zdroje analyzovat a pak tvrdit, že by se něco mělo dělat jinak a lépe. Takové jednání by mohlo zavánět skutečným zájmem o pomoc advokacii.
Problém je asi v tom, že na rozdíl od ultimativních prohlášení by taková pomoc vyžadovala spoustu času na primární analýzu problému a následný návrh řešení. Což se jistě netýká osobních jednání, která vedou představitelé advokacie ku prospěchu advokátů, či alespoň v jejich zájmu. K nim nemá Unie advokátů pouvoir a nebude ho mít, ani kdyby chtěla sebevíc. K tomu slouží volby.
Ostatně jazyk, který občasně volí matka zakladatelka Unie advokátů, není zrovna jemně mletý. Například výkřikem – „Proklínám Vás, proklínám Vás, umřete, umřete dřív, než zplodíte syny, a umřete beze cti“ – jednání s ministrem spravedlnosti prostě začínat nejde. Ale ani končit. Pokud to ovšem nemá být poslední jednání na dalších padesát let. Ani vulgární výrazy sr*č, pr**l, nas**at, h*vno, hýkat debilitou (z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 9Ad 10/2015 jako výroky představitelky Unie advokátů), se také v oficiálních jednáních obvykle nepoužívají. Tedy pokud bezprostředně nemá následovat vyhlášení války nebo rovnou nukleární atak.
Zbývá ona odborná činnost. Jsem docela zvědav, zda Unie advokátů bude mít i jen zlomek materiální a intelektuální kapacity, která se týká jakéhokoli problému a zapracovat na návrhu jeho řešení. Což je něco jiného, než někoho proklít, případně zasypat přívalem nadávek.
A je tu ještě jeden drobný problémek. Není mi jasné, jak hodlá Komoře pomáhat spolek, zatím trojčlenný, jehož představitelka, předsedkyně a matka zakladatelka, má s Komorou dlouhá léta permanentně řadu neshod, dokonce končících kárným řízením. A namnoze i kárnými postihy. Nechci kategoricky tvrdit, že pravda je na straně Komory, byť si to myslím. Podstatné je, že tyto dvě strany mají dost odlišné představy o tom, co je slušné jednání, co advokát smí, a co naopak ne. I z toho mála, co vím o konfliktu zájmů a podjatosti, mi vychází, že poslední, co lze v takovém vztahu očekávat, je pomocná ruka.
Jestli mnou výše uváděná jednání a další aktivity představitelů ČAK byla úspěšná, případně prospěšná advokátům, nechť si každý posoudí sám. Zprávy o tom všem jsou průběžně šířeny každému advokátovi. Tak či onak, zahajovací prohlášení Unie advokátů jsou nepěknou lží. Na druhou stranu se nenaplnilo proroctví jednoho z kolegů, který suše komentoval zprávu o plánované tiskové konferenci Unie advokátů poznámkou – „Garantuji, že už z tiskové konference vypadne první kárná stížnost …“. Zdá se, že tentokrát se bez takového instrumentu obejdeme. Jen nevím, jestli to je záměr, nebo nedopatření. Budeme si muset počkat, co má pomocná ruka ještě v rukávu.
Tomáš Sokol, psáno pro Advokátní deník
