Ve filmu tohoto názvu jde mimo jiné o to, že lidé jsou pořád stejní, jakkoliv se vám okolí snaží namluvit, že tomu tak není. Jan Kněžínek byl a je kariérním úředníkem. Po jeho nástupu jsem napsal, že vydrží tak dlouho, dokud si bude myslet, že to, co se po něm chce, je v souladu se zákonem. A že jeho setrvání závisí na tom, jak bude schopen vysvětlit panu premiérovi, jak justice funguje.

Problém od počátku byl, že pan Kněžínek nedostal žádné politické zadání, a tak ministerstvo jelo na jakéhosi autopilota. Zákony se tvořily úředně správně, k dennímu pořádku obíhaly referátníky, bez hlušivého vlivu vnějšího světa se vybírali justiční funkcionáři.
Kdyby byl pan Kněžínek politik, respektive měl-li by politický čich, asi by pana premiéra o některých věcech raději informoval. Ten se tak dozvídal o personálních změnách v čele důležitých soudů nikoliv od „svého“ ministra spravedlnosti a o změnách klíčových zákonů až tehdy, když se objevily v připomínkovém řízení.
Když pak ministr nebyl schopen panu premiérovi dodat některé věci ani na jeho výslovné přání, bylo rozhodnuto, že uklidňující vládu úřednické pravidelnosti musí nahradit politický mazák, co se nezakecá. Navíc vnější okolnosti vyvolaly potřebu ministra pro válečný kabinet.

Čtěte také: Náměstek premiéra pro justici

Marie Benešová patří k těm lidem, kteří mají rádi zemité příměry a po jejichž veřejných i neveřejných vystoupeních si musí mnozí jít dát panáka. Na charakteristiky typu „ta snad neležela jen pod lokomotivou“ holt lidé v justici zvyklí nejsou. Tedy někteří. Mnozí ze starší generace prokurátorů mají takové vtípky naopak rádi a cimprlich kolegy mladší generace vnímají jako vetřelce. A takového pana prezidenta jistě také rozesměje.

Po dnešku je již jasné, že platí to, co jsem napsal ve svém posledním komentáři. Benešová sice Pavla Zemana ani Lenku Bradáčovou neodvolá, ale vytvoří situaci pro jejich odchod. Rušení vrchních stupňů soustavy má podporu části odborné veřejnosti a byl navíc součástí návrhu oktrojovaného zákona o státním zastupitelství, který chtěli beze změn od politiků přijmout oba zmínění. Bude tedy nadmíru obtížné dnes obhajovat přesný opak toho, co s planoucíma očima bylo sdělováno jako dějinná nutnost.

Spíše jde ale o onu mlhu, která má zakrýt to podstatné: důležité je potvrzení záměru zrušit tzv. speciální odbory na obou VSZ. Jejich fungování je totiž upravené pouze vyhláškou ministra, tudíž není potřeba ani měnit zákon. Benešová může využít i toho, že nemalá část agendy těchto odborů přejde do kompetence evropského žalobce, k nelibosti například právě Lenky Bradáčové.

Jako úsměvnou perličku lze brát způsob, jakým byl do důchodu poslán předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš. Není prostě možné od zralé ženy na prahu věku, kdy se většina času věnuje vnoučatům a vzpomínkám z mládí očekávat, že zapomene na toho, kdo ji nevyzval k tanci.

Méně úsměvně, tedy alespoň pro premiéra Babiše, může působit Benešové věta v rozhovoru pro Lidové noviny, že podstatné v trestních věcech se odehrává v přípravném řízení. A co se podcenilo tam, dá se pak již těžko napravit. Připomíná to totiž situaci, kdy Benešová ještě coby nejvyšší státní zástupkyně veřejně sdělila tehdejšímu premiérovi Zemanovi, že akci Čisté ruce nemůže dělat dřevorubecky. Výsledkem pak bylo, že když ji převzala ona, byl zatčen jeho vlastní ministr financí.

Petr Dimun