Psát do právnického média o tom, že právníci, kteří právo vykonávají, jsou na tom s mírou zodpovědnosti za výkony, v poměru možnosti ovlivnit materii, kterou projednávají a pravidla podle kterých se hraje, ze všech profesí nejhůře, je nošení dříví do lesa. Doba, ve které žijeme je ale natolik extrémní, pokud se týká o normotvorbu, že je relevantní, aby právnické profese vyjadřovaly své názory razantně a pokoušely se je protlačit u zákonodárců na věci faktického fungování výkonu spravedlnosti.

Navíc je možno přistoupit i na to, že musí vstupovat do hájemství, které patří výsostně voleným zástupcům lidu. Tedy do základních mezí politických úvah při tvorbě zákonů. Nejvyšší soud jde rozhodně dobrou cestou, pokud se snaží rigidní pravidla týkající se dohody o vině a trestu rozvolnit a v podstatě tak připomenout, že primárním prvkem trestního práva demokratického státu není samoúčelná represe, ale pokud možno současná reparace újmy poškozeného a trestu a nápravy pachatele.

Myslím, že ale před Nejvyšším soudem oprávněně čeká velké sousto, které spočívá v otázce celkové trestně právní politiky státu. Jinými slovy v přílišné kriminalizaci, v naprosto nevhodné skladbě trestů a extrémnímu preferování dlouhodobých trestů odnětí svobody ze strany zákonodárce. Stát sice, a nemám pro to jiné slovo, předstírá, že ho tyto otázky zajímají, výkonná moc má řadu orgánů, které mu mohou dodávat a dodávají informace o (ne)smyslnosti trestně právní represe.

Jenže ty jsou ušlechtile ignorovány, nebo když už je někdy někdo vezme na zřetel spíše roztomile sbaleny do ruličky a strčeny do koše. Nikdo jim nevěnuje pozornost, nikoho nezajímají, což je mimo jiné dáno tím, že je tady tolik různých věcí od D1 až po slevy na jízdném, že nějací nepopulární vězni nikoho nezajímají.

Jsem tedy přesvědčen, že tedy bohužel Nejvyšší soud místo toho, aby soudil, bude místo zcela vážně předstoupit s aktivitou týkající se problematiky nepřiměřených trestních sazeb v českém právním řádu a stejně tak nevhodné skladby trestních sankcí, tak jak jsou v trestním právu zakotveny. Je hrozné, že se stává v tu chvíli politickou silou. Jenže poměr nebezpečí, která z toho vyplývají, a aktuální potřeby je takový, že nevidím jinou možnost.

Václav Vlk