Sekci dohledu a justice na ministerstvu spravedlnosti z pozice náměstkyně řídí od počátku roku právnička Klára Cetlová. Za důležitější, než podle nového znaleckého zákona hned ukládat pokuty, považuje vypracovat pro znalce a soudy metodiku, jak mají vypadat standardizované znalecké posudky. V rozhovoru pro Českou justici též uvedla, že zveřejňování anonymizovaných soudních rozhodnutí je pro resort justice prioritou.
Můžete nám představit svou sekci dohledu a justice? Čím vším se zabývá?
Sekce vznikla nově po reorganizaci ministerstva. Z poloviny se skládá z původní sekce legislativní a justiční, kde jsou dohledové kompetence. Ty do mé sekce přešly z původní sekce, kterou měl na starost náměstek Michal Franěk, a já ho v těchto dohledových kompetencích zastupovala. Přibyla nám ale i některá nová témata. Součástí mé sekce je nový odbor elektronizace justice, který se zabývá definováním funkčních požadavků elektronických systémů do justice. Nedochází k žádným změnám kompetencí, technická část IT stále spadá pod ekonomickou sekci stejně jako vypisování veřejných zakázek a kontrola smluv. V odboru elektronizace jsou zejména právníci, nikoliv IT odborníci. Dále byla zrušena sekce vězeňská a z ní do mé sekce přešel odbor střetu zájmů, do kterého se nově vložilo ještě oddělení boje proti korupci, působící dosud pod Úřadem vlády. Dále byl zřízen odbor kontroly a správy podřízených organizací, a tam jsou podřízené organizace jako Vězeňská služba, Probační a mediační služba, Institut kriminologie a Rejstřík trestů.
Staráte se i o zajištění provozu náramků pro vězně?
To je vyčleněno do samostatného odboru v ekonomické sekci. Reorganizace byla vyžádána zejména nutností úspor, o které jsme byli požádáni Úřadem vlády. A stále přemýšlíme, jak věci uspořádat ještě efektivněji. Takže tato reorganizace zřejmě ještě nemá úplně konečnou podobu, protože jsme opět byli paní ministryní Schillerovou vyzváni k vytipování dalších oblastí, kde by mohly nastat úspory. Tento úkol mi přijde složitější a náročnější, než mělo vedení ministerstva v minulém roce.
A už máte nějaké nápady?
Zatím pouze v hlavě. Budeme nad tím muset přemýšlet, resp. diskutovat o tom v rámci celého vedení ministerstva spravedlnosti. Ty přesuny se mohou týkat i agend mezi sekcemi. Od nás bude potřeba vytvořit návrh, vyhodnotit rizika, kdyby se nějaké agendy utlumovaly. Nicméně poslední slovo a rozhodnutí ponese pan ministr. Protože je to jeho politická odpovědnost.
Soudní znalci se zřejmě budou muset od roku 2021 řídit novými přísnějšími pravidly, která by měla zkvalitnit jejich práci. V rámci nového zákona má ale pod ministerstvo spravedlnosti nově spadat odbor, který bude znalce jmenovat i kontrolovat. Dnes mají tyto kompetence soudy. To znamená, že budete muset nabrat nové lidi. Jak to jde s těmi úsporami dohromady?
To je přesně ten problém, který nám vzniká. V okamžiku, kdy máme škrtat místa a šetřit, dostáváme novou agendu, která přichází s novou legislativou. My jsme v původním uspořádání zefektivnili strukturu ministerstva tak, že jsme udělali dva dohledové odbory. Jeden se zabývá kárnou agendou, tedy všemi profesemi, kde ministr vystupuje jako kárný žalobce. Dříve to bylo podle jednotlivých právnických profesí rozstrkané do různých specializovaných odborů. My jsme se to podívali funkčně a vznikl nám tento odbor, který připravuje a píše kárné návrhy pro pana ministra a dělá dohled. A ten druhý odbor, kde jsou právě začleněni znalci, spojil agendu znalců a insolvenčních správců, kde dle správního řádu vedeme sankční řízení a rozhodujeme o přestupcích. Viděli jsme synergii v tom, že referenti, kteří vykonávají dohled a dělají kontroly, umí vést i správní řízení. Ke změně jsme přistoupili už na konci minulého roku, protože se nám zdála efektivní a přišlo nám dobré si trochu připravit půdu pro přijetí případného nového zákona. Jakým způsobem se ministerstvo financí k finančním otázkám bude stavět, zatím nevíme. Je velmi nerozumné rušit nějaká místa, kde jsou již zapracovaní zaměstnanci, a pak je obratem ruky zřizovat. Ideální stav by byl takový, aby se celou tou znaleckou problematikou, vzhledem k tomu, jak je znalecká obec rozsáhlá, zabýval samostatný odbor, protože můžete dělat systematický dohled z vlastního podnětu nebo můžete v nějaké minimální verzi pouze reagovat na stížnosti. A dnes je dohled na ministerstvu poddimenzován.
Chcete být v oblasti dohledu nad znalci důraznější, než je tomu dnes?
Důležitější než dohled je metodická činnost. Ta represivní fáze už znamená, že dáváte pokuty a berete razítka. To už je vlastně konec. Měli bychom odstranit výkladové nejasnosti a nastavit standardy pro to, jak by měly vypadat znalecké posudky. Bude to jednodušší pro znalce, ale i pro soudce. Protože uvidí, že posudek je v souladu se standardem, a budou mít i větší možnost se na něj spolehnout.
Znalci kritizují, že represe jsou spíše než na kvalitu posudků, zaměřeny na administrativní věci. Nepřipadá vám to v tom zákoně trošku nevyvážené?
Ne. Jedna věc je, jakým způsobem standardně zákon definuje správní trestání, resp. přestupky a sankce za přestupky. Limity pokut jsou vždy dány jako maximální. Pak je otázka, jakým způsobem k tomu přistoupí orgán, který sankcionuje konkrétního znalce v konkrétním případě. Protože znalec, který poruší nějakou povinnost méně závažným způsobem nebude dostávat pokutu v takových řádech, jako ten, který své povinnosti porušuje systematicky závažným způsobem. Obdobně ohledně výše pokut je nutné přistupovat k malým znalcům a znaleckým ústavům s násobnými příjmy ze znalecké činnosti. Výše pokuty musí být vždy individualizovaná k poměrům konkrétního pachatele. Platí, že pokuta nemůže být nepřiměřená majetkovým poměrům. V tomto směru je potřeba znaleckou obec uklidnit. Nejdůležitější v této fázi, na začátku účinnosti nového zákona, je metodická činnost ministerstva, než zkoušet sankční řízení a pak si nechávat rušit rozhodnutí u správního soudu kvůli tomu, že jsme udělili nepřiměřenou pokutu. Samotné řízení má takové záruky, že se znalci nemusí bát, že někdo, kdo dělá pár posudků a udělá nějakou drobnou chybu, dostane sto tisícovou pokutu. V jiných oblastech veřejnoprávní regulace, například na finančním trhu, jsou sankční možnosti nastaveny řádově třeba i na stovky milionů, ale to neznamená, že za nějaké drobné porušení subjekt dostane pokutu dvě stě milionů. Tak to není. Ve znaleckém zákoně jsou přitom horní hranice několikanásobně nižší.
Jsou znalecké obory, kde je znalců minimum. Třeba nacismus, neonacismus, fašismus, neofašismus a podobně. Co uděláte, pokud se jejich počet v budoucnu ještě sníží?
Tato situace začíná být alarmující v oblasti psychologů, sexuologů nebo psychiatrů. Nároky jsou na ně tak vysoké, že čím dál méně mladých lidí má zájem o znalecké oprávnění požádat. V okamžiku, kdy se taková oblast objeví, můžeme pouze apelovat na profesní sdružení, do jejichž kompetence to spadá. Pak je zase spousta oblastí a oborů, kde by chtělo být znalci spousta lidí, ale doplňování není třeba. Máte pravdu, že v okamžiku, kdy v oboru nebude soudní znalec s oprávněním podle zákona, tak soud nemůže zajistit znalecký posudek. Musí požádat o expertní stanovisko. Situaci chceme pomoci vyřešit tím, že současně s novým zákonem chceme navýšit odměny znalců.
Expertní stanovisko ale nemá tutéž váhu, co znalecký posudek.
Rozhodnout s nějakou plnou znalostí věci se lze i na základě expertního stanoviska. Ale má to jiný procesní postup, jinou procesní sílu. Zdá se mi, že znalců je potřeba čím dát tím víc a v různých oblastech, jak se všichni v rámci svých činností specializujeme. Osobně se situaci budu snažit zlepšit v prvé řadě zajištěním nastavení základních standardů, které pro zájemce o znaleckou činnost učiní znalectví předvídanějším. Navíc si od toho slibuji, že standardizace minimálních nároků na posudek umožní racionální debatu o náročnosti činnosti znalce a vytvoří tak do budoucna rozumný podklad pro další diskusi o odpovídajícím nastavení odměňování.
Někteří právníci si stěžují, že po letech praxe pro ně nemá smysl jít pracovat pro stát, protože narážejí na meze zákona o státní službě. Kdyby třeba někdo chtěl být šéfem legislativy na nějakém ministerstvu, tak by nesplňoval požadavky kladené služebním zákonem na praxi ve státní službě. Ani tabulkově by se po dvaceti letech praxe neumístil nijak zajímavě. Je to podle vás v pořádku?
My máme systemizovaná služební místa v rámci ministerstva a každé má kvalifikační předpoklad. Na každé z nich se vyhlašuje výběrové řízení. Například referentské místo má jako kvalifikační předpoklad vysokou školu právnického směru, ale už tam není praxe. Můžeme si tedy vzít absolventa s ukončenou právnickou fakultou, ale také advokáta, který má čtyřicetiletou praxi. Advokát by si ale musel přerušit svou advokátní činnost. Nemohl by zde pracovat souběžně.
Ale jak by na tom takový odborník s dlouholetou praxí byl platově?
Platově to nemáme vůbec šanci vyřešit. Problém není v tom, že zákon sám by byl nepropustný, ale finanční podmínky jsou pro tyto lidi tak zoufalé, že sem nemohou jít. Anebo jenom z nějakých důvodů, že se chtějí obětovat pro stát. Také takoví jsou. Pak se to řeší třeba pomocí dohod a začleněním do nějakých pracovních skupin, které jsou složeny z externích spolupracovníků, odborníků a lidí, kterým jde o systém, a ne o peníze. Protože když tu budete pracovat v některé poradní komisi, tak na tom nezbohatnete, ale můžete na řadu let ovlivnit normy v České republice.
Z odborných právních zkoušek tu máme zkoušku advokátní, exekutorskou, notářskou, justiční, zkoušku pro státní zástupce… Kterou z nich považujete za nejsložitější?
To se mi těžko hodnotí, protože jsem ani jednu z nich neskládala. Slyšela jsem hodnocení lidí, kteří za sebou mají zkušenost s takovými zkouškami, ale není to má vlastní, a podle nich jsou hodně vysoko hodnoceny justiční zkoušky. Ale nerada bych se dotkla nějaké jiné profese a jiných zkoušek. Z hlediska náročnosti by měly být všechny zkoušky samozřejmě srovnatelné.
Jak daleko jste s plánovanou úpravou zákona o soudech a soudcích, která má zakotvit nová pravidla pro výběr a přípravu soudců?
Legislativní odbor organizoval kulaté stoly, kam jsou přizváni odborníci z praxe a snaží se najít konsensus. Pro úspěch novely je důležitá její podpora. Myslím, že za několik měsíců by se návrh měl předkládat do připomínek. Už ministr Pelikán chtěl provizorně nastavit nějaká pravidla. A není to ani o tom, že by se omezovali předsedové krajských soudů, ale o tom, že omezil sám sebe. Protože tady máme zvykové právo, kdy předsedové krajů předkládají kandidáty, kteří se pak objeví v soudcovské jmenovací etapě, ale když ministr kandidáta odmítne, nedá se s tím nic dělat. Problém byl v tom, že někteří předsedové preferovali čekatelský model a jiní výběrová řízení.
A který systém je podle vás lepší?
Já si myslím, že ideální je kombinace. Čekatelský systém zaručuje kvalitní přípravu ve všech ohledech, které budoucí soudce potřebuje. A vedle čekatelů by se o pozici měli mít možnost ucházet i další právnické profese. Z čekatelů by měl být transparentním způsobem vybrán ten nejlepší a nejpřipravenější. Problém je v tom, že když máte čekatele, tak se intenzivně věnuje přípravě. Prochází jednotlivými soudními odděleními, pak má dobrou znalost všech oblastí na soudu. A automaticky čeká, že se stane soudcem, ale i tak je v nejistotě, protože garantovat mu to nikdo nemůže. Bylo by dobré, kdyby systém byl jednotný.
Teď probíhá výběrové řízení v působnosti středočeského krajského a pražského městského soudu na soudce. První podmínkou je absolvovat písemný test u Justiční akademie. Test tvoří čtyřicet otázek a uchazeč na ně má sedmdesát minut. To vychází na jednu otázku jednu a tři čtvrtě minuty. Má se tím testovat schopnost uchazeče pracovat a rozhodovat se pod tlakem, což je schopnost, kterou by budoucí soudce měl mít. Na druhou stranu, kdy se ale soudce musí o něčem rozhodnout za minutu a tři čtvrtě? Co si o takovém testování myslíte?
On ten test dost možná slouží jen jako nějaké síto, s tím, že se se předseda soudu může rozhodnout pozvat k pohovoru klidně všechny uchazeče. Protože to není „udělal – neudělal“, ale prostě dosáhnete určitého počtu bodů. A potom předseda soudu buď řekne, chci tolik bodů, všichni nad čárou jdou na pohovor, anebo řekne, chci všechny. Takže to je jedna věc, jak k tomu pak předsedové soudů přistoupí. A pak, co se týče nastavení a samotného systému, tak pokud vím, test s Justiční akademií vytvářeli praktici ze soudů. V tomto bych se bála hodnotit jejich přístup, protože nemám informace, co je zrovna k této metodě vedlo. Musela bych si opatřit více informací z Justiční akademie, jaké bylo zadání, jak a kdo se na něm spolupodílel. Tam ministerstvo spravedlnosti nehrálo roli, ve smyslu že bychom doporučili vybrat právě tento typ testování atd. Abych pravdu řekla, tak spoléhám na expertizu a zkušenost samotné justice.
Jste spokojená s dohledem nad soudcovskou profesí? Jak hodnotíte jednostupňovost kárného řízení a udílené tresty? Někteří kritici namítají, že NSS udílí soudcům příliš nízké tresty.
Dvoustupňové kárné řízení jsme měli, dnes je řízení jednostupňové. Před závorku bych ještě vytkla, že v okamžiku, kdy jsme už v rovině kárného návrhu, tak je to poslední východisko. Naopak bych preferovala zvýšenou metodickou činnost. Spíš bych preferovala opatření, které by zlepšilo situaci, co způsobila průtahy nebo jiný důvod kárného řízení. Jestli třeba není možné soudci ještě nějakým způsobem pomoci. Jestli je to ale opravdu tak, že pochybil a porušil své povinnosti, tak pak už samozřejmě nezbývá nic jiného, než ho pohnat ke kárné odpovědnosti. Kárné žaloby by měli podávat především justiční funkcionáři. Soudcův „šéf“ zná tu situaci nejlépe. Šéf v uvozovkách, protože soudce je ve svém rozhodování nezávislý, to bych ráda zdůraznila. V tomhle musí být nezávislost soudců nedotčená. Postihy, které jsou ukládány NSS mnohokrát působí tak, že jsou nepřiměřeně nízké. Máte pravdu, že jednoinstančnost může způsobovat jistou zdrženlivost. Když neexistuje přezkum, tak lidský přístup je být spíše mírnější, než přísnější. Druhá věc je kvalita kárných návrhů a důkazních prostředků. Čím silněji máte kárný návrh zpracován, čím lépe argumentujete a předložíte důkazní materiál, tím je situace pro NSS čitelnější a může to posoudit v celé šíři.
Velkým tématem poslední doby je zveřejňování rozsudků obecných soudů na internetu. Zatímco Ústavní soud i oba nejvyšší soudy svá pravomocná rozhodnutí zveřejňují v anonymizované podobě už několik let, obecné soudy jsou ve srovnání s nimi pozadu a o jejich rozsudky musíte žádat podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Není čas na změnu tím spíš, musí-li být každý rozsudek ze zákona vyhlášen veřejně?
Souhlasím. Zveřejňování pravomocných soudních rozhodnutí je jeden z důležitých momentů, který tu chybí. V současné době se snažíme identifikovat technické a personální problémy a zajistit takové nástroje, aby proces mohl být plně automatizován a my nemuseli některé typy rozhodnutí vyzobávat a selektovat. Každopádně, argumenty proti zpřístupňování anonymizovaných pravomocných rozsudků je třeba vyhodnotit a připravit se na ně, abychom byli schopni je zohlednit či odpovědně odmítnout.
Na nedávném kulatém stolu u ombudsmanky Anny Šabatové se diskutovalo o náročnosti anonymizace. Ministerstvo spravedlnosti teď právě testujete automatický anonymizér. Jak bude fungovat?
Jde o program, do kterého se budou „sypat“ soudní rozhodnutí a budou se automaticky anonymizovat. Pak už jde jen o nastavení míry, co vše anonymizovat. Jestli svědek, který bude vypovídat, že večer byl v hospodě, dal jsi čtyři piva, a pak šel domů, bude mít problém, že se to někde objevilo v rozsudku. To je otázka, jakým způsobem se to pak porovnává s tím, že soudní řízení je veřejné. Druhá věc je, že i kdyby se spustil ten nejideálnější anonymizér na světě, tak bude nějaká chybovost. S minimální statistickou chybou se pracovat musí. Odpůrci zveřejňování rozsudků na nás samozřejmě budou stále klást tyto nepřekonatelné překážky. Dobře si ale uvědomujeme výhody těchto databází z hlediska zákona 106, kterážto agenda by odpadla, a dále by se zjednodušila i analytická činnost ohledně sjednocování judikatury. Mohli bychom například vypracovat analýzu a poprosit třeba Nejvyšší soud o sjednocující stanovisko. Ten institut by mohl fungovat daleko víc a nebylo by třeba nutné tolik upřesňovat a novelizovat normy. Z hlediska priorit ministra je to jedna z věcí, kterou sleduje. A která technicky zamrzla. Kdyby technicky nezamrzla, tak už funguje. Ze své pracovní zkušenosti vím, že už před dvaceti lety Komise pro cenné papíry jako dohledový orgán nad finančním a kapitálovým trhem svá rozhodnutí zveřejňovala. A dělají to tak standardně i jiné úřady.
JUDr. Klára Cetlová od začátku letošního roku vede jako náměstkyně ministra spravedlnosti nově zřízenou sekci dohledu a justice. Na ministerstvo spravedlnosti přešla v roce 2014 z ministerstva financí společně s tehdejším náměstkem a pozdějším ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem. Před příchodem do resortu justice působila na ministerstvu financí deset let v různých vedoucích funkcích v oblasti finančních trhů. Mezi roky 2006 až 2008 byla členkou správní rady Fondu pojištění vkladů. V letech 1999 až 2006 pracovala v Komisi pro cenné papíry. Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Eva Paseková, Tomáš Nahodil
