Pokud by hodnocení českého trestního zákoníku vycházelo z konference Trestní zákoník – 10 let od přijetí, výsledkem by muselo být „obstál“. Přes výhrady, absenci některých úprav a v některých bodech nenaplněná očekávání jde o úspěšný kodex. O českém trestním právu však ve stále větší míře rozhoduje trestní právo jiných zemí nebo právo produkované mezinárodními organizacemi jako je Evropská unie a odborníci začínají volat po dekriminalizaci.
Takové závěry se opakovaly ve vědeckých příspěvcích více než třiceti českých a slovenských odborníků v trestním právu v rámci mezinárodní konference Trestní zákoník – 10 let od přijetí. Akci jako vědeckou konferenci pořádala ve čtvrtek 14. března 2019 Katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy spolu s Katedrou právních disciplín a veřejné správy Metropolitní univerzity Praha.
O třech výrazných krocích, které posunuly české trestní právo hned v úvodu promluvil respektovaný odborník a vedoucí katedry trestního práva PF UK Jiří Jelínek. Podle jeho slov je český trestní zákoník z roku 2009 krokem k reformě trestního práva po roce 1989. Na tento krok navázala trestní odpovědnost právnických osob a na třetí krok, kterým by měla být rekodifikace trestního řádu, stále čekáme.
Kodex neměl být založen na zostření represe
Jelínek rovněž promluvil o souvislostech přijetí nového trestního zákona, a to o rovině kriminálně-politické, juristické a legislativně-technické. Nový trestní zákoníkvznikal ve společenské atmosféře, která po jeho vniku volala a odrážela nové politicko-ekonomické skutečnosti po roce 1989.
Přesto vznik tohoto kodexu vyvolává otázky, mimo jiné, zda musel být založen na zostření represe nebo zda nebylo žádoucí počkat na rekodifikaci trestního práva procesního, uvedl Jelínek.
Co se týče roviny juristické a novou kategorizaci na přečiny a zločiny, považuje Jiří Jelínek vymezení přečinů za příliš široké, bez diferenciace, kriteria společenské škodlivosti se nacházejí na jiném místě zákona, než by měla a není správě řešena otázka omylu v trestním právu.
K rovně legislativně – technické pak položil otázku, zda bylo třeba, aby zákonodárce zakotvil tolik kasuistických skutkových podstat. Jako příklad uvedl „provozování prostituce v blízkosti škol“.
„Nemělo by dojít k dekriminalizaci některých skutků?“, vznesl otázku prof. Jelínek s tím, že by měla jít ruku v ruce s reformou správního soudnictví. Poté uvedl některé příklady skutků, které by podle něho v budoucnosti neměly být trestnými činy jako například pomluva, trestný čin opilství, provozování nepoctivých her a sázek nebo zanedbání povinné výživy – tedy neplacení výživného.
Poslední skutek je podle něho kriminalizace občansko-právní pohledávky: „Trestní právo kriminalizuje civilní pohledávku a vytváří skupinu recidivistů. Trestní oznámení nesměřuje k trestu, ale k vymožení pohledávky,“ uvedl Jelínek.
Brutalizace trestního práva, zavádění nových trestných činů
Také podle dalšího odborníka, bývalého ústavního soudce prof. Jana Musila došlo k brutalizaci trestní politiky a rozšiřování kriminalizace zaváděním stále nových trestných činů.
Uvedl to ve své přednášce „Trend českého zákonodárce směřující k tzv. předsunutí trestní odpovědnosti“. Z historického pohledu se podle jeho slov až do 80. let minulého století zdálo, že se směřuje k dekriminalizaci některých jednání lidí. Jenže v 80. letech se trend začal obracet pod vlivem nových forem trestné činnosti a zejména terorismu. „Máme v tomto obratu setrvávat nebo se zamyslet a opět se pokusit trend zvrátit?,“ položil otázku Musil.
Z tohoto hlediska je podle jeho mínění nový trestní zákoník promarněná příležitost. „Nový trestní zákon propásl příležitost a pokračuje brutalizace trestního práva,“ uvedl. V čem se to projevuje? Například zaváděním nových činů předčasně dokonaných, postihováním v oblasti informatizace a komputerizace, trestními činy poškození záznamu počítačového systému, poškození geodetického bodu, výroba a nakládání s látkami s hormonálním účinkem.
„Nekritizuji to, takový postup lze připustit,“ uvedl bývalý ústavní soudce s tím, že u trestného činu účast na teroristické skupině nelze vyčkávat dokonání. „Ale je nutno podstoupit argumenty, že kriminalizace je na místě. I zákonodárce musí ctít svobodu,“ řekl prof. Jan Musil. Dalším projevem brutalizace je podle něj fakt, že nebyla využita možnost zmírnění trestů zejména u přípravy a pokusu a obě etapy trestného činu jsou trestány jako dokonané. Poté uvedl jako příklad špatného směřování a špatné víry v přísnost třicetiletý trest odnětí svobody pro matku, která se dopustila trestného činu vraždy svého dítěte otrávením chemikálií, ale dítě pokus přežilo.
Český zákonodárce není autonomní
Na fenomén zavádění nových trestných činů, novou kriminalizaci lidského chování a brutalizaci práva reagoval předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který upozornil, že český Parlament nemá vlastní samostatnou vůli, ale je podřízen nadnárodním organizacím: „Zákonodárce není autonomním subjektem,“ uvedl prof. Šámal.
„To jsou všechno evropské a mezinárodní smlouvy a právo Evropské unie a zákonodárce nemá žádnou šanci s tím cokoli dělat,“ řekl Šámal. Jako příklad uvedl vypuštění trestného činu podílnictví: „Máme tady Moneyval, a to je příkaz a přes to vlak nejede,“ uvedl k některým změnám trestního práva.
Za dekriminalizaci se ve svém příspěvku postavil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Miroslav Růžička v přednášce „K některým otázkám materiálního korektivu zakotveného trestním zákoníkem z pohledu státního zástupce“.
Trestně právní postih musí podle jeho slov představovat ultima ratio – nejzazší řešení. Podle něho § 12 říká, že trestně-právní postih lze uplatnit jen v případech, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného předpisu. Jenže praxe je nejednotná a přístup k tomuto ustanovení je podle jeho slov dvojí: Méně závažná jednání řešit jako přestupky a jiná protiprávní jednání nebo dle trestního kolegia Nejvyššího soudu, kdy skutek naplní znaky trestného činu, ale z okolností by neměl být posuzován jako trestný čin. Podle jeho slov jsou dnes totiž skutkové podstaty obsaženy v takřka nekonečném množství různých právních předpisů. „Jako státní zástupce říkám nekriminalizovat nadměrně,“ řekl Miroslav Růžička.
Jak dále uvedl, zkoumal praxi státních zástupců a policie, „dotazoval se, jak to řeší“ a zjistil, že v prvním případě postupují některé činy jiným orgánům jako přestupky. V druhém případě je berou jako trestný čin, když jde o hraniční případy. „Nepředávají to přestupkovému orgánu, řeší se tedy v neprospěch,“ uvedl doslova státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Miroslav Růžička.
„Desetiletí a staletí se říká, že ne všechny společenské problémy lze řešit přes trestní právo. Avšak stále znovu a znovu jsou o to činěny pokusy,“ uvedl v závěru svého příspěvku Miroslav Růžička.
Irena Válová
