V uplynulém týdnu Exekutorská komora zveřejnila statistiky exekucí za rok 2018. Počet nově zahájených exekucí meziročně klesl už o rekordních 17 procent. Přestože roční nápad nový exekucí klesá, exekutoři jsou de facto bez práce a jejich úřady melou na prázdno, v médiích stále rezonuje požadavek exekutorů na zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů jako jediného a všeobjímajícího řešení problematiky exekucí.

Zavedení místní příslušnosti exekutorů samo o sobě žádný problém s exekucemi vyřešit nemůže, protože z povahy věci nedopadá na již běžící exekuce. Má totiž upravovat toliko způsob výběru exekutora v nových exekucích, kdy dnešní volba exekutora věřitelem má být nahrazena rovnoměrným nápadem s právem na povinné přidělení exekuce každému exekutorovi. Jenže za situace, kdy je rok od roku exekucí méně, vychází najevo, že i místní příslušnost bude dopadat na stále menší podíl exekucí.

Především není místní příslušnost nástrojem ke zlevnění exekucí. Důkazem toho je slovenská úprava, podle které v případě, že je proti povinnému již vedena exekuce, bude novou exekucí pověřen exekutor, který proti němu již exekuci vede. Přestože dochází ke koncentraci řízení u jednoho exekutora, tato nejsou spojována v jednu exekuci. Striktní posuzování místní příslušnosti ve vazbě na trvalý pobyt pak znamená, že povinný, který nebydlí na trvalé adrese, nese rovněž zvýšené náklady exekuce na cestovném. Povinný tak v konečném důsledku na koncentraci neušetří ničeho. V České republice jsou sice cestovní náklady hrazené povinným zastropovány, zvýšené náklady pak ale jdou k tíži oprávněného, včetně nezletilých dětí, jejichž matky vymáhají výživné.

Místní příslušnost exekuce nemaže, zůstanou vedeny dál, ale vymizí z nich poslední prvek svobody, který ještě oprávněnému zůstal – volba exekutora včetně práva někomu exekuci svobodně nesvěřit. Stejně tak její zavedení neodsraní bolesti dnešního exekučního řízení, zejména obstrukce povinného. Oprávněný, který platí soudní poplatky, náklady na advokáty po vyhraném soudním sporu mnohdy musí roky čekat na vymožení pohledávky i tam, kde exekutor majetek dlužníka zajistil, ale k jeho zpeněžení není v důsledku zarputilé a zjevně šikanózní obrany dlužníka připuštěn. Nejeden můj klient se pak musel domáhat svých práv v insolvenčním řízení, neboť v něm je řízení striktně zkoncentrováno, s dlužníkem se soud nemaže a ke zpeněžení majetku a následnému uspokojení věřitelů může insolvenční soud přistoupit v mnohem dostupnějším čase.

O nákladové nesoběstačnosti místní příslušnosti exekutorů na Slovensku svědčí i fakt, že náklady bezvýsledné exekuce hradí exekutorovi oprávněný, zatímco v České republice tyto náklady v souladu s judikaturou Ústavního soudu náklady bezvýsledné exekuce nese exekutor jako své podnikatelské riziko. Zavedení systému, který povinnému nic nepřinese, není nákladově soběstačný a který budou dotovat věřitelé, aniž by jim zaručoval zlepšení v reálném čase nedostupné vymahatelnosti pohledávek, je proto třeba odmítnout, jinak to budou věřitelé, kdo pod tíhou druhotné platební neschopnosti budou sami končit v exekucích.