Případ přímo ukázkový představuje podání občanky na Úřad městské části v Praze, a to z důvodů rušení nočního klidu od 22,00 hodin do 6,00 hodin, při kterém poškozený nájemník bytu dokonce musel volat o pomoc Policii ČR. Podání bylo odesláno dne 8. ledna 2019, doručeno 9. ledna 2019 na Úřad městské části a vyvolalo reakci odpovědné osoby až dne 19. února 2019, bez toho, že by přípis od ÚMČ obsahoval jakékoliv důvody tohoto stavu.
Připomeneme v úvodu, že právo na řádný (někdy též spravedlivý) proces, je vyjádřeno mj. ve článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ni navazujících právních dokumentů Rady Evropy. Jeho neopomenutelnou složkou je právo na projednání a rozhodnutí merita věci ve lhůtě přiměřené okolnostem. Dodejme, že právo na řádnou správu orgány a institucemi Evropské unie patří podle článku 41 Listiny základních práv Evropské unie k základním právům: Odstavec 1 tohoto článku říká, že „Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány a institucemi Unie řešeny spravedlivě a v přiměřené lhůtě.“ V českém ústavním pořádku je tento institut vyjádřen článkem 38 Listiny, dle kterého má každý jednotlivec právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Lhůty ve správním řízení (zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád ve znění pozdějších novel) slouží jeho účastníkům k ochraně před libovůlí správního orgánu. Správnímu orgánu pak zase slouží jako nástroj pro efektivní vedení řízení, pokud je ohrožováno laxním přístupem účastníka řízení. Je nepochybné, že v zákoně stanovené lhůty představují jeden z prostředků, které korigují aktivitu procesních subjektů.
Pro případ v úvodu uvedený je nejvýznamnějším lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci samé. Jde tedy o meritorní rozhodnutí. Rychlost takového rozhodnutí může zajistit vhodnou ochranu, zamezit zbytečným ztrátám a v případě tzv. sousedských sporů může napomoci zklidnění vzniklé situace, která se neřešením nezřídka dále vyhrocuje.
Spodní hranice lhůty ve správním řízení není stanovena určitě, zákonodárce používá pojem: „bez zbytečného odkladu“. Ale dále ji limituje nejpozději na 30 dní od zahájení řízení ve věci a jen ve výjimečných případech lze tuto lhůtu prodloužit na dvojnásobek tedy na 60 dní. Maximální limitována lhůta ze zákona ale činí nejvýše 90 dní od zahájení řízení. To už by měla být lhůta skutečně jen velmi výjimečná a samozřejmě řádně odůvodněná.
Ústavní soud judikoval nálezem č. j. II ÚS 225/01 následné: „Správní řád současně blíže specifikuje pojem „bez zbytečných průtahů“ na základě stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí; podle § 49 citovaného zákona je správní orgán povinen rozhodnout v jednoduchých případech bezodkladně, ve složitějších pak do 30 dnů, resp. 60 dnů. “
Řízení je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (dále jen „žádost“), došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, v našem uváděném případě to byl den 9. ledna 2019. Přípis odpovědného pracovníka Úřadu městské části (ÚMČ) vypracovaný dne 19. února 2019 a doručený podávající osobě dne 27.února 2019 je rozhodně za lhůtou třiceti dní, aniž by se kdokoliv tímto stavem na ÚMČ zaobíral nebo cokoliv objasňoval nebo vysvětloval a žádné meritorní rozhodnutí neobsahuje.
V minulosti bylo obvyklé, že úřad do třiceti dnů podávajícího vyrozuměl, jak bude věc pokračovat, aniž by o to výslovně žádal. Jiný názor však přináší judikatura a podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2017, (čj. 22 A 135/2016-33) platí, že nepožádá-li podatel podnětu dle § 42 správního řádu o to, aby byl vyrozuměn o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo, nemá (sic!) správní orgán povinnost jej o této skutečnosti z vlastní vůle vyrozumívat. Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 20. 7. 2017 (čj. 10 As 142/2017-36) potvrdil. S judikaturou obvykle nelze polemizovat, přesto k tomu konstatujme, že ze strany obou soudů se zde jednalo o přepjatý formalismus.“Pokud o to ten, kdo podal podnět, požádá, je správní orgán povinen sdělit mu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, že řízení zahájil….“, zní věta v zákoně. Věta nic neříká o tom, že žádost musí být výslovná, písemná a uvedena v podání. Nepředstavuje snad samotné podání konkludentní žádost o sdělení, jak bylo s podáním dále naloženo?
Občan podávající podnět úřadu logicky a intuitivně očekává, že bude vyrozuměn, jak s ním bylo naloženo a případně, co bylo rozhodnuto. Samotné podání lze vyložit jako konkludentně vyjádřenou žádost o vyrozumění. To ze samé podstaty podání obvykle vyplývá, bez ohledu, na to, zda v podání je výslovně uvedeno, že žádá být vyrozuměn. Očekávat, že běžný občan zná judikaturu správního soudnictví je liché a stejně tak je liché očekávat, že si občan na běžné problémy tzv. sousedského soužití vezme advokáta. Oba výše uvedené soudy svým rozhodnutím jenom ztížily podávajícímu (často poškozenému) občanu jeho pozici. A to je nejen špatný výsledek pro vymáhání práva, ale je to špatný výsledek pro život občanů. Očekávat totiž, že občan podá úřadu podnět a dále jej vývoj jeho kauzy nezajímá je očekávání nelogické.
Pokud se totiž vrátíme k uvedenému případu konstatujeme, že si podávající občanka nevyžádala výslovně přímo do podání, že chce být ÚMČ informována a je otázkou, zda tak opravdu musí učinit. Zvláště pokud je účastníkem řízení. Meritorní rozhodnutí do 30 dnů od ÚMČ samozřejmě neobdržela, a protože se lhůta na vyrozumění kryje s první lhůtou na meritorní rozhodnutí, tak opět musíme konstatovat, že to také v této lhůtě není a nebude. Dosavadní průběh proto naznačuje nečinnost úřadu podle ustanovení stanovených zákonem.
Připomeneme, že „nečinností“ rozumíme nejen nevydání rozhodnutí ve věci samé v zákonem stanovené lhůtě, ale také nezahájení řízení ve lhůtě třiceti dní ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl o relevantních skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení, či je-li z okolností zjevné, že správní orgán nedodrží lhůtu pro vydání rozhodnutí. Odpovědný pracovník ÚMČ v zde uváděné kauze první jednání svolal až na den 27. března 2019, tj. 77 dní ode dne zahájení řízení a na krajní termín 90 dnů zbylo pouhých 13 dní, bez toho, že by tuto naprostou krajnost někdo věcně zdůvodnil. Mezitím rušení nočního klidu dotčených osob samozřejmě pokračovalo a spor se ještě více vyhrotil. Do kauzy opět musela vstoupit Policie ČR a začít vyšetřovat tzv. nebezpečné vyhrožování. Pokud někde měl být ÚMČ pružnější, pak právě v uvedené kauze se to přímo nabízelo.
Leč máme zde opět pláč na rozlitým mlékem a ani zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nic v podstatě neřeší. Dokud odpovědný úředník neponese osobní odpovědnost za výkon své práce a stát mu bude dělat garanta za jeho chyby, opomenutí, nečinnost apod., tak se nic nezlepší a žádné další právní normy to nevyřeší. Pokud nečinnost úředníka nakonec končí trestním stíháním, (např. kauza úředníků obviněných za maření úkolu úřední osoby z nedbalosti u apartmánových domů ve Špindlerově Mlýně), pak je to opět velká vina soudů, které odmítají žaloby na nečinnost úředníka. Výjimkou je pak rozhodnutí dokládající Nejvyššího správního soudu (Rozsudek NSS, č.j. 3 Ans 11/2010 – 193). Snad tato vlaštovka přinese i do správního řízení tolik potřebné jaro.
V únoru letošního roku předložila parlamentní Pirátská strana návrh, který zajistí, že po státních úřednících a najatých externích subjektech bude moci stát vymáhat osobní odpovědnost za jejich pochybení. V současné době nemají zaměstnanci státu vůbec žádnou motivaci dodržovat právní předpisy. Tím je ohrožen důležitý veřejný zájem, který stát vtělil do jím vydaných právních předpisů. Popis výše uvedeného případu ukazuje, že viníků špatného stavu je více. Není to jen kritizovaný úředník, ale je to celý systém, který je nefunkčně nastaven a nebo soudy dokonce chybně vykládán. Proto je zde tento případ uváděn.
Použité zdroje:
1) https://pravniradce.ihned.cz/c1-38153030-prutahy-v-rizeni-zavinene-spravnim-organem
2) https://frankbold.org/poradna/kategorie/spravni-rad-a-spravni-rizeni/rada/jak-probiha-spravni-rizeni
Rudolf Mládek
