Dle zákona o svobodném přístupu k informacím jsem požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze o sdělení, v kolika případech byli využiti soudci jako konzultanti státního zastupitelství. Jde o činnost, kdy soudce dělá neústavně pomocníka státnímu zastupitelství jako orgánu moci výkonné. Vím o sdělení jiného státního orgánu, že tak vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová činila. Nečekal jsem, že se vrchní státní zastupitelství k této činnosti přizná. Byl jsem zvědav, co si vymyslí, aby nemuselo odpovědět.
Výsledek předčil očekávání. Žádost byla odložena, protože jsem podle vrchní státní zástupkyně neuvedl adresu trvalého pobytu, což je zákonný požadavek. Navíc zřejmě s negativním důsledkem pro mne uvedla, že jsem v hlavičce dopisu uvedl jiné údaje. Byla tam advokátní datová a elektronická adresa. Přitom jsem uvedl adresu názvem ulice, číslem orientačním, poštovním směrovacím číslem i názvem města. Pravdou je, že jsem tyto údaje označil pouze slovem adresa, nikoliv slovy adresa trvalého pobytu. Stejně jsem podával písemnosti na jiné státní orgány a nikdy se nestalo, že by byla písemnost označena jako vadná. Platí to i pro žádosti o informace na orgány moci výkonné i soudy.
Ve věci dokonce Vrchní státní zastupitelství v Praze vedlo dokazování. Podívalo se do seznamu advokátní komory a zjistilo, že daná adresa je mým sídlem advokáta. Tudíž si věc vyložilo tak, že jde o sídlo advokáta a basta. Na žádné informace nárok nemám. Je to sídlo advokáta, ale je to také adresa trvalého pobytu, což lze ověřit na internetu v katastru nemovitostí či veřejném rejstříku, jelikož jsem členem výboru společenství vlastníků jednotek. Nesetkal jsem se s tím, že by úřad při žádosti o informace nutil dokazovat, že určitá adresa je adresou trvalého pobytu. Ani nevím zda kopií občanky, výslechem sousedů nebo vrchní státní zástupkyně chce udělat místní šetření, když manželka nebude doma.
Tož napsal jsem novou žádost a v ní za slovo „adresa“ doplnil slova „trvalého pobytu“. Uvidíme, co vrchní státní zastupitelství vyšpekuluje. Postup vrchní státní zástupkyně hodnotím jako příklad porušení principu dobré správy a přepjatý formalismus. Vrchní státní zastupitelství nejsou právní elitou. Ovšem, co by advokáti dělali, kdyby státní orgány byly vlídné a nehledaly sebemenší možnost, jak žádost občana odmítnout. A co by dělali učitelé práva, kdyby nebyla rozhodnutí, jež lze uvádět jako příklady toho, jak se právo aplikovat nemá.
Zdeněk Koudelka
