Státní zástupce nemůže dlouhodobě odkládat rutinní úkony v řadě kauz jen proto, že jiné případy považuje za naléhavější. S tímto závěrem včera kárný senát Nejvyššího správního soudu uložil důtku stánímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 Radku Kytnarovi.
Ztotožnil se tak prakticky se všemi body rozsáhlé kárné žaloby, kterou na něj v říjnu loňského roku podala jeho nadřízená. Nevyhověl sice jejímu návrhu na finanční postih, v odůvodnění ale mimo jiné zaznělo, že ani jednání před soudem zřejmě Kytnara dostatečně nepřesvědčila, že jeho dosavadní způsob práce není v pořádku. O první části hlavního líčení u NSS již Česká justice informovala.
Kárný návrh, který obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5 Hana Vrbová podala loni v říjnu, obsahoval celkem 14 případů neodůvodněných dlouhodobých průtahů. K jeho projednání proto minulý měsíc soudu nestačil ani celý jednací den a případ musel odročit.
Při pokračování předložila Mgr. Vrbová ještě statistiku zatížení jednotlivých státních zastupitelství prvního stupně v působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. Podle ní reálná zatíženost státních zástupců ObSZ Praha 5 nijak extrémně nevybočuje z pražského i celostátního průměru a v jeho rámci pak měl kárně obviněný dokonce místy nižší nápad než jeho kolegyně. Od těch se pak podle dalších listinných důkazů příliš nelišil ani v úspěšnosti žalobních návrhů, přestože vytýkané průtahy zdůvodňoval právě tím, že ve své práci dává jednoznačně přednost kvalitě a nikoliv rychlému formálnímu uzavření případu.
Obhajoba naopak nově zpochybnila dřívější tvrzení Mgr. Vrbové, že k podání kárné žaloby ji kromě velkého počtu pochybení vedla především skutečnost, že ani po zjištění všech nedostatků a jasném pokynu nezjednal nápravu. Spis, který měl bezprostředně vyřídit, si totiž ihned po jeho návratu z dovolené na několik týdnů měla převzít právě jeho nadřízená. Bezprostředně poté, co mu byl vrácen, požadovaný úkon vykonal.
Extrémně diferenciační přístup
V závěrečné řeči pak kárná navrhovatelka víceméně pouze zopakovala, že Radek Kytnar měl podmínky srovnatelné s ostatními státními zástupci a úspěšností se od nich nijak zásadně nelišil, jediným rozdílem byl jím uplatňovaný extrémně diferenciační přístup, který u jednotlivých případů aplikoval.
Připustila sice, že průtahy nikdy nezpůsobily přímo zmaření vyšetřování, byť v některých případech už to bylo téměř na hraně – pokud by ale k tomu skutečně došlo, řešila by to nikoliv jako kárné provinění, ale přímo jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 Trestního zákoníku.
Jeho diferenciační přístup by prý mohl vést až k úplné libovůli, protože způsob vedení dozoru při vyšetřování je za takových podmínek naprosto nedoložitelný. Při návrhu kárného opatření vzala v potaz především fakt, že dříve žádné tak závažné problémy neměl, na druhou stranu jeho argumentace při samotném kárném řízení vyvolává dojem, že stále nepochopil podstatu celého problému – proto navrhla snížení platu o 10 % na dobu 4-6 měsíců.
Podle obhájce provedl sebereflexi
Ani obhájce Michal Mazel v závěrečné řeči nijak nezměnil svá předchozí stanoviska. Statistika zatíženosti prý nemůže dostatečně vypovídat o skutečné náročnosti jednotlivých případů a vytýkané skutky představují jen asi jedno procento nápadu kárně obviněného, nedosáhly tedy intenzity kárného provinění.
Pokud byl na konkrétní nedostatky upozorněn, vždy reagoval. Při kárném jednání sice vyjádřil svůj názor na to, „jak by se věci měly dělat správně“, nicméně provedl potřebnou sebereflexi, výrazně snížil počet spisů na svém pracovním stole a začal více úkolovat vyšší soudní úřednici přesně podle pokynů své nadřízené. Proto obhájce navrhl, aby kárná žaloba byla buď zcela zamítnuta, nebo alespoň bylo upuštěno od uložení kárného opatření.
Sám Kytnar pak zopakoval, že vždy postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Proto jej mrzí, že celá situace nebyla řešena jinak. Trvá na tom, že v práci státního zástupce je opravdu nezbytné jednotlivé případy z hlediska naléhavosti vyřízení selektovat, to koneckonců dokládají i interní lhůty, které se u různých agend liší. Přestože nyní do jisté míry změnil svůj způsob práce a snížil počet případů „na pracovním stole“, chybí systémové řešení, aby bylo možné požadované lhůty zvládat. Znovu akcentoval nedostatečnou kvalitu práce policie, kde dlouhodobě postrádá dostatečnou aktivitu a samostatný přístup.
Kárný senát se ale téměř ve všem ztotožnil s kárným návrhem, jen namísto finančního postihu uložil důtku. Především vyloučil nějakou zásadní přetíženost i tvrzení, že výhradě zvoleným způsobem práce lze dospět k vysoké úspěšnosti – podle doložených údajů je kvantita i kvalita Kytnarovy práce srovnatelná s ostatními státními zástupci na Praze 5, ti ovšem příslušné lhůty dodržují. Sám NSS už v minulosti judikoval přiměřenou lhůtu pro nejběžnější agendy státních zástupců na přibližně dva měsíce, kárně obviněný je přitom výrazně přesáhl – obvykle o šest měsíců, v některých případech se ale jednalo i o roční prodlení. Ne ve všech případech šlo přitom o bagatelní záležitosti – explicitně byl zmíněn případ opakovaného sexuálního obtěžování žen v parku na Praze 5, který včas nepředal policie k prošetření podezření z trestného činu.
NSS vyloučil přetíženost i špatnou práci policie
Soud rovněž vyvrátil námitky k nekvalitní práci policie – se stejnou situací se totiž museli opět potýkat všichni žalobci. Navíc ve většině případů podle senátu policejní orgán naopak zjevně čekal na krok státního zástupce – sám Kytnar totiž požadoval, aby mu vyšetřovatel předložil návrh procesního rozhodnutí. Pak pochopitelně nemůže policii vinit z toho, že nepracuje samostatně, ale vyčkává na jeho další postup.
To stejné platí i o nečinnosti v případě požádání mezinárodní právní pomoci – protože pouze formálně prodloužil dané lhůty, ale neseznámil vyšetřovatele s tím, že samotnou žádost považuje za zbytečnou, ten stále vyčkával. Zpochybněno bylo i tvrzení, že řadu pokynů dával příslušným policistům operativně po telefonu – nejen že ve spisu chybí jakýkoliv záznam o podobné komunikaci, ale v takovém případě by jej policisté nežádali o stejný úkon opakovaně.
Stručné ústní zdůvodnění uzavřel předseda senátu Petr Mikeš konstatováním, že nelze zpochybnit odbornou erudovanost kárně obviněného, nicméně ve své profesi si musí práci umět zorganizovat tak, aby stíhal vše, co má, nejen věci, která sám pokládá za zajímavé nebo důležité. Průtahy v konkrétních případech přitom nelze omluvit pracovní vytížeností, protože když se k nim konečně dostal, trvalo jejich vyřízení obvykle jen asi hodinu, někdy i méně. Množství dílčích útoků bylo přitom tak vysoké, že bez ohledu na dosavadní profesní bezúhonnost bylo kárné řízení zcela namístě. Stejně tak nebylo možné upustit od jakéhokoliv postihu – v tom sehrál roli i přístup kárně obviněného, u něhož senát neshledal dostatečnou sebereflexi. Proto uložil alespoň nejmírnější formu kárného opatření.
Ivan Holas
