Devadesátá léta dvacátého století byla provázena mnoha inovacemi napříč celou českou společností. Počáteční seznamování s podnikáním, fungováním trhu a zejména neplacením faktur mnohé podnikatele přivedly do střetu s tvrdou realitou nevymahatelnosti práva. Soudní řízení se táhla a dokonce ani po vyhraném soudním sporu nebyl věřitel v o mnoho lepší pozici.
Monopol na výkon soudních rozhodnutí měl tehdy stát, který ho zajišťoval prostřednictvím soudů. Oprávněný, který podal návrh na výkon soudního rozhodnutí, musel zaplatit soudní poplatek a pak už jen čekal, co se bude dít. A ono se toho moc nedělo. Poptávka po výkonu exekučních titulů se oproti předlistopadové éře zněkolikanásobila a výrazně převyšovala možnosti tehdejšího soudního aparátu.
Zaměstnanců soudů bylo na exekučních odděleních málo, inovace nebyly s ohledem na omezené prostředky a rigiditu prostředí možné, práce měli více, než mohli stihnout a k vyšším výkonům je stát nemotivoval. Státní vykonavatel s jistým platem nezainteresovaný na výsledku řízení mnoho důvěry věřitelům v právní stát nedával. Není proto divu, že se za této situace mnozí z nich uchylovali k soukromým praktikám výkonu spravedlnosti. Stát pak pod tlakem okolností začal na sklonku devadesátých let hledat způsob, jak současně ochránit dlužníka před agresivními praktikami věřitelů a současně věřitelům zajistil adekvátní vykonatelnost práva, aby se od něho neměli důvod odvracet. Řešení se našlo v zavedení soukromých soudních exekutorů.
Od společensky nepříliš pozitivně hodnocených soudů se exekutor měl odlišovat vyšší efektivitou, ke které ho měla motivovat vidina odměny z vymoženého plnění, o kterou se měl brát vlastní činností v postavení podnikatele v hospodářské soutěži s ostatními exekutory. Čím více pro věřitele vymůže, tím vyšší bude exekutorova odměna. Dalo se předpokládat, že úspěšný exekutor časem vejde ve známost a bude mít více zakázek než ostatní. Ochrana dlužníka byla přesto dostatečně zajištěna, neboť stát exekutory nejen vybíral, ale současně je dozoroval a reguloval jejich činnost zákonem a rozhodovací činnost v zásadních otázkách exekuce svěřil soudu. Čas ukázal, že zavedení soudních exekutorů všechna očekávání splnilo. Došlo k odbřemenění soudů, zvýšení vymahatelnosti práva ochrany i dlužníka před soukromým násilím věřitelů a povědomí o úspěšnosti exekutorů rostlo. To dokonce tak, že počet exekutorů se oproti původnímu počtu zdvojnásobil.
V posledních letech však stále hlasitěji ze strany exekutorů na veřejnosti zaznívá volání po zavedení tzv. teritoriality exekutorů založené na rovnoměrném přidělování exekucí všem exekutorům. Přitom se nešetří střelbou do vlastních řad vypichováním údajných excesů kolegů, barvitým líčením škodlivosti korupčním potenciálu vztahů mezi věřiteli a exekutory v nejčernějších barvách a nechybí ani přísliby o blahu dlužníků, bude-li teritorialita zavedena. Za strůjce všeho zla je označeno právo oprávněného vybrat si svého exekutora umožňující soutěž mezi exekutory. Tento balíček je následně úhledně zabalen a opentlen mašlí s nápisem SPRAVEDLIVÉ.
Úsměvný je už samotný pojem korupční potenciál. Nehovoří se zde o korupci jako takové, ale o možnosti se jí dopustit. Honíme se za přeludem, který ani nevíme, zda existuje a zda kdy nastane. Stačí, že má potenciál. Ve skutečnosti však žádný exekutor nebyl nikdy za korupci stíhán ani odsouzen. Stačí, že má potenciál.
Tento potenciál ale není o nic vyšší, než když vás na silnici zastaví policista. Nemusí brát úplatky, ale je to člověk, který dělá svoji práci, vidí, slyší a má dvě ruce. Má tedy potenciál.
Kde jsou ty excesy vůči dlužníkům, když nejčastěji stíhanými excesy jsou nečinnost exekutora či zpronevěra prostředků náležejících věřiteli? Faktický exces vůči dlužníku není v případě exekutora dnes ani dost dobře možný. Důvod je prostý, exekutorovy úkony se zaznamenávají v exekučním spise či dokonce na videozáznam, svá rozhodnutí musí doručovat účastníkům a dalším osobám. Ti se mohou proti nim bránit a stěžovat si.
Soutěž exekutorů je podstatou jejich bytí. V Evropě je soutěž vlastní všem soukromým exekutorům s výjimkou Slovenska a Maďarska. Obě země jsou v porovnání s Českou republikou zeměmi s výrazně vyšší zadlužeností jak z pohledu HDP, příjmové chudoby, tak co do počtu exekucí na jednoho obyvatele. Uvažovat nad vyloučením soutěže mezi exekutory je stejně bláhové jako prosazovat jejich zrušení, neboť pak by tu rozdíl mezi soukromým exekutorem a státním exekutorem byl už jen ten, že na rozdíl od soukromého se u státu můžete spolehnout alespoň na jeho bazální fungování. V tom případě bych volil státního zaměstnance.
A konečně ke spravedlivému přidělování exekucí. Stejně jako advokát, notář nebo insolvenční správce je i exekutor podnikatelem.
Je sice pravdou, že i advokát může být klientovi přidělen ex offo, notáři je rovnoměrným nápadem svěřena dědická agenda a rovnoměrný nápad je typický i pro insolvenční řízení, ale pro žádnou z uvedených profesí není rovnoměrný nápad nápadem stěžejním.
Jako advokát jsem také podnikatelem, vydělám si tolik, kolik odpovídá mé práci. Mohu si práci stejně tak nabrat jako ji odmítnout a pracovat méně. Nakonec se ale vždy musím prosadit především u smluvních klientů. Mám možnost se profesně profilovat, vykonávat generální praxi nebo se specializovat jen na určitý obor práva. Klienta musím přesvědčit kvalitou práce a udržet si ho. Spokojený klient mě pak doporučí dalšímu. To je naše soutěž.
Notář vedle dědické agendy především sepisuje veřejné listiny, kde se nejvíce projeví jeho ochota službu poskytnout v dostupném čase, kvalitě, odbornosti, objemu, v sídle kanceláře nebo mimo ji, v úředních hodinách nebo mimo ně, neboť v této oblasti je soutěžitelem s ostatními notáři.
Insolvenčních správců je dnes tolik, že rovnoměrný nápad nikoho z nich rozhodně uživit nemůže. Nápad si mohou sice zvýšit zřízením poboček, ale i pak se musí živit další činností například v oblasti účetnictví, daňovém poradenství či advokacii.
Automatický nárok na přidělování smluvní agendy systémem rovného přerozdělování ale nemá zaručen žádná z uvedených profesí. Ostatně žádná z výše uvedených profesí po spravedlivějším rovnoměrném nápadu ani nevolá, nestěžuje si, nedehonestuje svoji profesi a docela úspěšně se už desetiletí pere s tím, co má.
V čem je exekutor lepší nebo významnější, že si rovnoměrný nápad zaslouží? Cožpak už není podnikatelem? Cožpak je to zásluha být exekutorem? Každý exekutor se exekutorem stal dobrovolně a dobrovolně se podrobuje soutěži, která má svá pravidla, ale i rizika pro každého soutěžitele. Zásluhy za úspěch v soutěži nespočívají v bytí, ale v činech, inovacích, zefektivňování, hledání nových cest a celkově v přístupu k výkonu profese a jednání s účastníky.
Co je či není spravedlivé, záleží na úhlu pohledu. Pro věřitele je spravedlivý takový způsob výběru exekutora, který ho nebude zatěžovat a z něhož bude mít vidinu, že jeho pohledávka bude vymožena a v případě nespokojenosti má možnost exekutora změnit.
Ve své advokátní praxi jsem vyzkoušel služby několika soudních exekutorů, a to současně i postupně. Vždy jsem měl možnost volby a tato volba nakonec vedla k volbě některým exekutorům další exekuce už nedávat.
Jen těžko se totiž lze obhájit před klientem, že dáte exekuci k exekutorovi se sídlem v okresním městě, v němž bydlí oprávněný i povinný, očekáváte, že exekutor bude konat, ale místo toho vám po šesti letech exekuce napíše, že neví, kde je povinný a chce zálohu na náklad exekuce, zatímco můj klient povinného ve městě vidí dvakrát do týdne. A konečně, když nedávno jeden takový exekutor skončil a já jsem na pokyn klientů nechal převést exekuce k jinému exekutorovi, začaly z údajně nedobytných exekucí chodit peníze. Nový exekutor totiž povinné neznal, neměl je zaškatulkované a po jejich majetku proto pátral. Takže proč a pro koho má být spravedlivé, že by exekutoři měli mít zaručen přísun případů?
Odpověď neznám, protože zaručený přísun exekucí exekutorům za spravedlivý rozhodně nepovažuji. Naopak jsem rád, že exekutor nemá svého povinného jistého a jsou soutěžiteli se všemi prvky, které soutěž má obsahovat. Pokud se to některým z nich nelíbí, nechť raději uvažují o změně svého povolání a stanou se třeba soudci, kde budou mít jistý plat i nápad věcí.
JUDr. Antonín Blažek ml.
