Kdo dlouhodobě sleduje dění v české justici ví, že má svá specifika: existují neformální mocenská centra, justiční „trojky“, někdy i „čtyřky“, že se scházejí soudci v rámci specializací a jsou ve styku i se zástupci ostatních právnických profesí, kam často „zabloudí“ i politik. A že existují lidé, kteří spadají do kategorie „justiční politik“. Jde většinou o špičkového justičního funkcionáře, jenž z povahy své funkce je povinen řešit věci, které se týkají zajištění provozu své instituce. Proto musí překračovat hranice, vyjednávat a často i uzavírat „obchody“ ve stylu „něco za něco“.

Jsou to z logiky věci především předsedové obou nejvyšších soudů, jejich místopředsedové, předseda Ústavního soudu, předsedové obou vrchních soudů a částečně i předsedové soudů krajských. Patří k nim ale od éry Marie Benešové i nejvyšší státní zástupce.

Sluší se totiž připomenout, že první – chcete-li barbarský – vpád do sféry „širší moci justiční“ Miloše Zemana, se pojí s jeho premiérskou érou. Krátce po svém nástupu začal zjišťovat mantinely právního státu při realizaci jedné z vlajkových lodí svého programu, totiž tzv. Akce čisté ruce. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý nebyl s to plnit představy, které dnes normálně státní zástupci provozují v tzv. protikorupčním boji, a tak se hledal někdo „akčnější“. Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu, doporučil Otakaru Motejlovi, který byl tehdy ministrem spravedlnosti, svoji kamarádku Marii Benešovou.
Její předností bylo, že nebyla členkou KSČ, což byl Motejlův požadavek. Ta se úkolu chopila velice rázně a uzpůsobila tomu i soustavu státního zastupitelství: vznikly speciální odbory závažné hospodářské a finanční kriminality na obou vrchních stupních, čímž získala přímý vliv, v rámci dohledu NSZ nad VSZ, na vyšetřování. Miloš Zeman byl spokojený a dodnes patří Marie Benešová mezi ty, kdo mají ohledně justice na Zemana největší vliv.

Mezi špičkové justiční politiky patří minimálně od roku 1998 i Josef Baxa, kterého si jako svého náměstka vzal na ministerstvo již zmíněný Otakar Motejl. Působil zde v této funkci v podstatě do té doby, než jako předseda přešel na nově zřízený Nejvyšší správní soud a dalších 15 let pak velmi výrazně ovlivňoval dění v české justici. Jestli někdo přezdívá Pavlu Rychetskému „Richelieu“ české justice, pak je Baxa jejím „otcem Josefem“.
Pro fungování justice udělal obrovský kus pozitivní práce i díky tomu, že zvládal hru na jemné struny justičního vlivu: aby melodie zněla přesně tak, jak bylo potřeba, aby každý slyšel to, co má a zároveň aby její intenzita nepřesáhla míru přijatelného. A také to je přesně ten typ člověka, který, vejde-li otáčivými dveřmi za vámi, můžete si být jisti, že vždy z nich vyjde jako první. Často je to připomínáno právě v případě obsazení předsedy NSS, kdy pro někoho nespravedlivě měl Baxa předběhnout Michala Mazance.

On i Pavel Rychetský Miloše Zemana znají roky. Tedy více než dobře ví, jak justici rozumí. Velmi dlouhou dobu s ním také uměli vycházet a od jeho nástupu do funkce prezidenta s ním vedli řadu neformálních debat. Mimochodem, na včerejším jednání podvýboru pro justici nebyl zpochybněn údaj kancléře Mynáře, že Josef Baxa se s Milošem Zemanem viděl od jeho nástupu do funkce prezidenta snad dvacetkrát. Baxa, Rychetský a posléze i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman měli zpočátku mimořádný vliv na Miloše Zemana a jeho rozhodování v justičních věcech, což často nelibě nesli lidé v Zemanově nejbližším okolí, včetně třeba již zmiňované Marie Benešové.

Zlom nastal okolo změny na postu předsedy Nejvyššího soudu, kdy po příchodu Pavla Šámala vztahy prezidenta Zemana s Baxou a Rychetským znatelně ochladly, jejich vliv opadl. Zhroutil se také do té doby prezidentem akceptovaný plán na přechod Josefa Baxy na Ústavní soud, kde měl převzít po Pavlovi Rychetském předsednictví. Rychetský takový plán sám veřejně připustil s tím, že svůj druhý mandát chtěl sám svým rozhodnutím zkrátit a předčasně odejít. Pokud by se podařilo prosadit zřízení nejvyšší rady soudnictví, byl by to asi přirozený kandidát na jejího předsedu.

Prezident Zeman pak opakovaně ukázal, že už nenaslouchá. Výsledkem byla jakási justiční Canossa, kdy jsme minulý rok viděli návštěvy předsedů obou nejvyšších soudů a soudu ústavního na Pražském hradě, jak symbolicky venku, před vstupem pro veřejnost, komentují své schůzky s prezidentem. Primárním cílem bylo narovnat vztahy, obnovit alespoň částečně vliv na nominace nových ústavních soudců a zabránit příchodu některých lidí do čela NSS. V této souvislosti i veřejně zazněla jména místopředsedy NS Romana Fialy či předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry.

S případem vyšetřování údajné korupce v Lesní správě Lány si měl nepsané limity své funkce uvědomit i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a odmítnout nadále docházet popíjet s prezidentem jeho oblíbené víno a probírat věci, které by asi za normálních okolností mohly být považovány za indiskreci.
Pokud tedy dnes dává veřejně jakýsi distanc a dokonce rady, jak měl Baxa postupovat, není to zcela korektní. Možná by si i jeho měli pozvat poslanci justičního podvýboru a položit mu otázku, na kolika schůzkách s prezidentem byl přítomen, popřípadě kdo a jak mu je domlouval a co na nich bylo probíráno.

Pokud bychom si z celé „baxagate“ měli vzít nějaké pozitivum, pak je to možnost ptát se po všech okolnostech a aktérech oněch schůzek. Poté, co byl strhnut strup, měl by rychle vytéci hnis, aby se rána zacelila. A to, pokud možno, co nejrychleji. Celá věc totiž justici poškozuje, lidé opět budou spekulovat o tom, jak se rozhodování soudů odehrává, kdo všechno tahá za nitky, jak se to prostě všechno pytlíkuje a korumpuje.

Konkrétně bychom se měli zamyslet nad tím, zda bylo správné rozhodnutí svěřit jmenovací pravomoc některých justičních funkcionářů prezidentovi republiky. Ve svatém nadšení se k tomuto přikročilo, což naprosto nesystémově vložilo přímo volenému prezidentovi velkou moc mluvit do poměrně jemných záležitostí. Buďme realisté: přímo volený prezident vždy bude „tribunem lidu“, není možné věřit v to, že by lidé zvolili „pána s olejničkou“.

A v neposlední řadě bychom se opět měli zamyslet nad tím, jak zde zacházíme s lidmi, kteří byli po nějaký čas ve vysokých funkcích. Ať již jde o bývalé premiéry, náčelníky generálních štábů armády či justiční funkcionáře. Nejde o žádné zajišťování vejminků, ale o předcházení situacím, které mohou ohrozit fungování a důvěru v celý systém.

Petr Dimun