Civilnímu kolegiu Nejvyššího soudu od začátku roku na příštích pět let předsedá Jan Eliáš. Česká justice proto přináší analýzu jeho třináctileté rozhodovací praxe u tohoto soudu.
Jan Eliáš pracuje na Nejvyšším soudě od roku 2006. Svůj čtrnáctý rok u něj letos započal ve významné funkci: stal se předsedou civilního kolegia, tedy šéfem všech sedmačtyřiceti soudců, kteří u nejvyšší instance řeší civilní případy. A není jich málo, Nejvyšší soud loni v civilních věcech obdržel 5 127 dovolání.
V posledních třech letech byl předsedou civilního kolegia bývalý ústavní soudce Vladimír Kůrka. Zpátky na Nejvyšší soud se vrátil poté, co mu v roce 2015 uplynul desetiletý mandát ústavního soudce. Protože ale loni dosáhl věku sedmdesáti let, s nímž zákon o soudech a soudcích spojuje zánik soudcovské funkce, musel předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal vybrat Kůrkova nástupce. „Jan Eliáš je člověkem, s nímž se mi dlouhodobě velmi dobře spolupracuje. Je kvalitním a uznávaným soudcem, který má respekt u odborné veřejnosti. Věřím, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v jeho osobě získává toho nejlepšího následníka Vladimíra Kůrky,“ zdůvodnil Pavel Šámal loni v prosinci, proč se rozhodl do čela kolegia postavit právě Jana Eliáše.
Během své dosavadní třináctileté kariéry u Nejvyššího soudu zasedal soudce Eliáš v dovolacích senátech 25 Cdo, 28 Cdo a 31 Cdo (zkratka Cdo označuje, že jde o civilní senát – C, v jehož působnosti je rozhodování o dovoláních – do; pozn. autora).
Zatímco první dva senáty jsou tříčlenné, jde v případě senátu 31 Cdo o tzv. velký senát, jemuž ty menší senáty předkládají své kauzy k posouzení tehdy, chtějí-li se odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. „Doktor Eliáš působil v dovolacích senátech například společně s bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou nebo současným ústavním soudcem Ludvíkem Davidem,“ uvedl pro Českou justici mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček.
Podle přehledu, který si Česká justice od Nejvyššího soudu vyžádala, vypracoval Jan Eliáš za třináct let svého působení u tohoto soudu jako soudce zpravodaj celkem 1 663 návrhů rozhodnutí, přičemž v 1 357 případech z toho byl i předsedou senátu 28 Cdo, který o jím připravených konceptech rozhodnutí hlasoval.
Předsedou dovolacího senátu 28 Cdo se soudce Eliáš stal v roce 2009, tedy tři roky po svém příchodu na Nejvyšší soud. V tříčlenném senátu 25 Cdo i ve velkém senátu 31 Cdo působil vždy jako řadový člen.
Významné případy soudce Eliáše
Mezi případy, které soudce Eliáš za svou třináctiletou kariéru u dovolacího soudu rozhodoval, je mnoho těch, které si zaslouží bližší pozornost. Česká justice vybrala z veřejně přístupné databáze Nejvyššího soudu několik z nich.
Spor o vyloučení z tenisového klubu
Jedním takovým byl spor člena Občanského sdružení Tenisový klub Pardubice 1897 o neplatnost vyloučení z tohoto sdružení (nový občanský zákoník transformoval občanská sdružení na spolky – pozn. autora). Člen tenisového klubu se u soudů domáhal ochrany proti svému vyloučení na základě nově přijatých stanov, které jako novou možnost zániku členství zavedly vyloučení bez odůvodnění. Pro případ, že členové tenisového klubu už nechtějí s některým z jeho členů setrvávat ve sdružení, musí být ale podle Nejvyššího soudu ve stanovách výslovně a jasně upraven důvod, proč může být takový člen ze sdružení vyloučen, a tento důvod mu musí být sdělen srozumitelným způsobem, nevzbuzujícím skutkové ani formální pochybnosti. K zániku členství v občanském sdružení bez udání důvodu může podle Nejvyššího soudu obecně docházet jen ve výjimečných případech, například v důsledku uplynutí doby sjednané pro existenci občanského sdružení. Ukončení členství v občanském sdružení vyloučením člena bez uvedení důvodu není tedy podle Nejvyššího soudu zásadně přípustné. Protože nově přijaté stanovy tenisového klubu takovou možnost připouštěly, dostaly se tím v této své části do rozporu s právem svobodně se sdružovat.
Prodej obecního majetku pod cenou
V jiné kauze posuzoval soudce Eliáš platnost prodeje obecního majetku za částku výrazně pod cenou obvyklou. Případ se týkal prodeje areálu jatek ve městě Planá. Neúspěšný zájemce o jeho koupi se u soudů domáhal určení, že nabytí tohoto obecního majetku vítězem nabídkového řízení za částku dvou milionů je neplatné, protože obvyklá cena tohoto obecního majetku činila patnáct milionů. Smlouva o úplatném převodu obecního majetku za cenu podstatně nižší, než byla ta v místě a čase obvyklá, odporovala podle Nejvyššího soudu bez náležitého zdůvodnění takové odchylky zákonu o obcích, a proto ji senát soudce Eliáše shledal v tomto konkrétním případě neplatnou. Obec má jako veřejnoprávní korporace při nakládaní se svým majetkem určité zvláštní povinnosti: její hospodaření musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. To se při prodeji obecního nemovitého majetku promítá v povinnosti obce s předstihem zveřejnit záměr jej prodat, sjednat cenu jeho prodeje zpravidla ve výši v místě a čase obvyklé a případnou odchylku od obvyklé ceny náležitě zdůvodnit.
Restituenti vs. Pozemkový fond
Specializací soudce Eliáše však u Nejvyššího soudu byly především restituce. Rozhodoval například o dovoláních restituentů, kteří se po Pozemkovém fondu ČR (dnes Státním pozemkovém úřadu – pozn. autora) domáhali převodu vhodných státních pozemků náhradou za pozemky jim v restituci nevydané, pakliže nebyli ve veřejných nabídkách náhradních pozemků uspokojení ani přes svůj aktivní přístup. Restituent má podle Nejvyššího soudu na poskytnutí náhradního pozemku nárok, pokud mu ten jeho původní nemůže být v restituci vydán pro některou ze zákonných překážek, nejčastěji že byl v období totality zastavěn silnicí, sportovištěm, hřbitovem nebo zahrádkovou osadou. Jde o nárok vymožitelný a soudem chráněný, a proto ho lze v krajním případě realizovat i tak, že soud nahradí projev vůle Státního pozemkového úřadu uzavřít s restituentem příslušnou převodní smlouvu. Poskytování náhradních pozemků patří podle Nejvyššího soudu k základním povinnostem Státního pozemkového úřadu, přičemž jím činěná nabídka náhradních pozemků musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob.
Případ Provincie kapucínů
Zlomovým pro církevní restituce se stal v roce 2016 rozsudek, kterým senát soudce Eliáše v případě Provincie kapucínů v ČR vyloučil restituci majetku Královéhradeckého kraje. Kraj nabyl areál bývalého kapucínského kláštera ve městě Opočně ve východních Čechách od státu ještě před přijetím zákona o církevních restitucích. Podle Nejvyššího soudu se legitimní očekávání církví upíralo jen k přijetí tohoto zákona, a ne k navrácení veškerého jejich původního majetku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že bylo jen na úvaze zákonodárce, zda, a pokud ano, jak velkou část původního církevního majetku předmětem církevních restitucí učiní. To, že zákonodárce nakonec kraje mezi osoby povinné k vydání původního majetku církvím nezahrnul, nelze podle Nejvyššího soudu obcházet určením vlastnického práva státu k takovému majetku a pak jeho následnou restitucí.
Rozhodnutí, která dovolací senát 28 Cdo za předsednictví soudce Eliáše vynesl, se od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu odlišují osobitým písemným projevem jejich zpracovatele. Většinou obsahují více přechodníků, zakončení infinitivu na -ti („…soudy musí dbáti toho…“) i nezvyklých výrazů („…v přezkoumávané věci přicházelo v potaz několik plausibilních, vzájemně si konkurujících výkladových alternativ…“), než kolik se jich v soudních rozhodnutích běžně objevuje. Nic z toho pochopitelně nesnižuje úroveň právní argumentace.
Během třinácti let, co soudce Eliáš u Nejvyššího soudu působí, zrušil Ústavní soud jen osm ze všech 1 357 rozhodnutí, na jejichž přijetí se nový předseda civilního kolegia podílel zároveň jako zpravodaj. Tedy že vypracoval jejich koncept, i předseda dovolacího senátu 28 Cdo. Vyplývá to z přehledu, který si Česká justice vyžádala u Nejvyššího soudu. To znamená, že Ústavní soud shledal porušení základních práv účastníků řízení před Nejvyšším soudem jen v 0,58 % případech (téměř u každého sto sedmdesátého), které Jan Eliáš rozhodoval. „To je nepochybně velmi dobré skóre,“ zhodnotil pro Českou justici počet zrušených rozhodnutí bývalý Eliášův kolega z Obvodního soudu pro Prahu 4 i Městského soudu v Praze – a dnes jeho předseda – Libor Vávra. „Na druhou stranu, pokud se mohu vyjádřit i tomu počtu 1 357 rozhodnutí, která soudce Eliáš u Nejvyššího soudu vydal, to je přímý důsledek toho, že se na dovolací soud obrací obrovský počet účastníků řízení, přestože zdaleka ne všem podaným dovoláním může být vyhověno,“ dodal Vávra.
Kdo je JUDr. Jan Eliáš?
Jan Eliáš (*1965) je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy (1991).
Mezi lety 1995 až 2000 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4, od roku 2000 do roku 2005 soudcem Městského soudu v Praze. Na Nejvyšším soudě působí od roku 2006. Od té doby dodnes zasedal u tohoto soudu ve třech zdejších civilních senátech, z toho ve dvou tříčlenných a v jednom tzv. velkém. Předsedou civilního kolegia Nejvyššího soudu ho předseda tohoto soudu Pavel Šámal jmenoval 12. prosince 2018 pro pětileté funkční období od 1. ledna letošního roku do 31. prosince 2023. Jan Eliáš je spoluautorem komentáře k novému občanskému zákoníku (Wolters Kluwer). – zdroj: NS
Tomáš Nahodil
