Stát odpovídá za prezidentovy výroky. Bývalí klienti H-Systemu musí vyklidit domy spadající do konkurzní podstaty zkrachovalého developera. Restituenti mohou nadále žádat o náhradní pozemky. Vyvěsit tibetskou vlajku je dědictvím sametové revoluce. Česká justice přináší výběr těch nejzajímavějších rozhodnutí českých vrcholných soudů.
Za prezidentovy výroky je odpovědný stát.
Podle Nejvyššího soudu je za výroky prezidenta republiky pronesené při výkonu funkce hlavy státu odpovědný stát. Nejvyšší soud tak rozhodl v kauze Peroutka. Vnučce prvorepublikového spisovatele a novináře Ferdinanda Peroutky Terezii Kaslové především vadí, že prezident Miloš Zeman jejímu dědečkovi připsal autorství článku Hitler je gentleman.
Podle Nejvyššího soudu je s výkonem funkce prezidenta republiky jako hlavy státu spojena celá škála aktivit na poli reprezentačním, protokolárním i ceremoniálním, a proto i prezidentův veřejný projev je výkonem pravomoci státního orgánu. I když prezident republiky není podle Ústavy z výkonu své funkce nikomu odpovědný, neznamená to, že by tu nebyl subjekt, který by za újmu způsobenou hlavou státu neodpovídal. Takovým subjektem však podle Nejvyššího soudu není Kancelář prezidenta republiky, ale příslušné ministerstvo. Nelze-li určit, které konkrétně, je jím Ministerstvo financí.
Správce má povinnost prodat domy H-Systemu
Bývalí klienti zkrachovalého H-Systemu se musí vystěhovat z domů spadajících do konkurzní podstaty po tomto bývalém developerovi. Vykonatelnost rozsudku Nejvyššího soudu však až do rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud vzápětí odložil. Podle Nejvyššího soudu však již nelze nijak účinně zpochybnit, že domy do konkursní podstaty zkrachovalé stavební společnosti skutečně spadají.
Správce konkursní podstaty má proto podle soudu nejen právo, ale i povinnost je za co nejvýhodnější cenu zpeněžit. Jen tak může být naplněn cíl konkursu: uspokojení věřitelů. Zamítnout žalobu o vyklizení těchto domů proto Nejvyššímu soudu nepřišlo rozumné ani spravedlivé, protože jejich zpeněžení v rámci konkursu už přes deset let nic nebrání. Pokud by tyto domy nebyly správcem konkurzní podstaty zpeněženy, poškodilo by to zbývající věřitele H-Systemuu.
Nejvyšší i Ústavní soud nadále formovaly restituční judikaturu
Nejvyšší soud shrnul, za jakých podmínek mohou restituenti po státu namísto svého původního pozemku požadovat vydání jakéhokoli jiného pozemku, dokonce i toho, který Státní pozemkový úřad nezařadil do veřejných nabídek. Poskytnutí náhradního pozemku patří k povinnostem Státního pozemkového úřadu, pokud v období totality došlo k zastavění původního pozemku například silnicí, hřbitovem, sportovištěm nebo zahrádkovou osadou. Restituenti si stěžují, že jim Státní pozemkový úřad ve veřejných nabídkách nenabízí dost kvalitních náhradních pozemků.
Chce-li restituent místo svého původního pozemku získat náhradní pozemek mimo veřejnou nabídku, musí podle Nejvyššího soudu prokázat, že vůči němu Státní pozemkový úřad postupuje liknavě, svévolně či přímo diskriminačně. Restituent musí doložit, že o náhradní pozemek aktivně usiloval ve veřejných nabídkách, a přesto nebyl uspokojen. Žalobou se však může domáhat jen převodu těch státních pozemků, které jsou k uspokojení jeho nároku vhodné a jejichž cena je ekvivalentní restitučnímu nároku. Jen tři dny před nabytím jeho účinnosti zrušil Ústavní soud část zákona, který by restituentům namísto původních pozemků umožnil žádat už jen o finanční náhradu.
Restituenti tak po zásahu Ústavního sodu mohou po státu i nadále požadovat buď finanční náhradu anebo náhradní pozemky, pokud ty jejich původní byly v období nesvobody zastavěny anebo zákon stanoví jinou překážku jejich vydání. Podle Ústavního soudu nebyl cíl zákonodárce znemožnit restituentům žádat o náhradní pozemky legitimní, jelikož stát má k dispozici stále dostatek vhodných náhradních pozemků.
Vyjádření občanského postoje je dědictvím sametové revoluce
Příkaz policie odstranit z okna tibetskou a tchajwanskou vlajku byl nezákonný. Nejvyšší správní soud se postavil na stranu českých občanů, kteří papírovými vlajkami polepili okno své kanceláře naproti pražskému hotelu Hilton, kde byl v březnu 2016 ubytován čínský prezident Si Ťin-pching. Podle soudu byla výzva policie odstranit tyto vlajky nepřiměřeným, a proto i nezákonným zásahem.
Přestože policie k zajištění bezpečnosti čínského prezidenta nenařídila vytáhnout žaluzie v oknech administrativní budovy sousedící s hotelem Hilton, vyžadovala z jednoho okna odstranit dvě papírové vlajky zabírající méně než třetinu jeho plochy. Osoby přítomné v kancelářích tedy policejní odstřelovači mohli bez problémů monitorovat i přes částečné zakrytí okna vlajkami. Tibetská vlajka je navíc podle Nejvyššího správního soudu natolik veřejně známá, že policii muselo být zřejmé, že čeští občané jejím vyvěšením vykonávali své ústavně chráněné politické právo. Vyjádření občanského postoje vyvěšením vlajky je podle soudu dědictvím sametové revoluce, které je třeba opatrovat.
Podjatost soudce lze prokázat i tajně pořízenou nahrávkou
Podle Ústavního soudu lze podjatost soudce prokázat i tajně pořízenou nahrávkou. Ústavní soud se zastal stěžovatele, jehož obhájce označila soudkyně během porady soudního senátu za blbečka, a o něm samotném se vyjádřila tak, že jeho odsouzením dojde k uklizení společenského odpadu. Taková pejorativní a dehonestující vyjádření, pronesená na adresu obžalovaného i jeho obhájce, podle Ústavního soudu potvrzují, že tuto soudkyni nelze považovat za nestrannou. Podle Ústavního soudu má každý právo, aby jeho věc rozsoudil nestranný soudce. Soudce je nestranný, nemá-li předsudky a není-li zaujatý. Získat důkaz o nestrannosti soudce však může být obtížné.
Přestože je porada soudního senátu ze zákona tajná, nemá-li stěžovatel k dispozici jiné důkazy, může podjatost soudce prokázat i tajně pořízenou nahrávkou z porady soudního senátu. Výroky soudců tohoto kalibru vůči obviněným a jejich obhájcům nelze podle Ústavního soudu tolerovat ani tehdy, mají-li zůstat dotyčným osobám utajeny. Proto Ústavní soud dovodil, že zájem na zpřístupnění nahrávky převyšuje zájem na ochraně soukromí dotyčné soudkyně i tajnosti porady soudního senátu.
Tomáš Nahodil
