Přední odborník na trestní právo a dlouholetý předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu Stanislav Rizman odloží s koncem roku svůj soudcovský talár. Přestože by mohl ještě rok funkci vykonávat, potřebuje si odpočinout. Řekl to v rozhovoru pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS, který přináší i Česká justice.
Jak začínala Vaše soudcovská kariéra, pane doktore?
Mezi jednou z prvních věcí, které jsem soudil, byla krádež čokolád v bratislavském Figaru. Obviněný byl mladistvý. A já jsem jako soudce hrdinně upustil od potrestání. (úsměv).
Kolik těch čokolád bylo?
Málo. Jejich cena se pohybovala v desítkách korun. (úsměv)
Na druhou stranu jste za svoji dlouholetou praxi vydal řadu zásadních rozhodnutí, která ovlivňovala judikaturu. Která za svých rozhodnutí považujete za nejdůležitější?
Hlavně není možné zapomenout na taková rozhodnutí, která jsme v senátu učinili, i když obecná nálada byla zcela opačná. Veřejnosti se příliš nelíbilo, a částečně i té odborné, jak jsme například rozhodli v případě katarského prince anebo politika Víta Bárty. Já si za těmi rozhodnutími budu ale vždycky stát. Byla to správná rozhodnutí. Jsem o tom přesvědčen.
Vyžadují taková rozhodnutí jistou míru odvahy?
Určitě si myslím, že to byla odvážná rozhodnutí. Ale tady nejde o to, jak na Vás bude pohlížet veřejnost, tady jde o spravedlnost. O to, aby senát vydal rozhodnutí se svým nejlepším vědomím a svědomím, i když za ně bude veřejně napadán. Soudce na to musí být připraven.
Proč jste se teď rozhodl odejít od Nejvyššího soudu dříve, než v 70 letech, kdy automaticky podle zákona o soudech a soudcích zaniká funkce soudce?
Ono to není o tolik dříve. Jenom o rok. A je to čistě z osobních důvodů. Cítím se unavený, práce už mi nepřináší radost.
To tedy znamená, že v minulosti jste měl tuto práci jistě rád…
Já jsem tuhle práci dělal rád. A to hned od počátku. Bavila mě.
Jak tedy bude Stanislav Rizman trávit všední dny po nástupu nového roku?
Prací na zahradě v obci nedaleko od Brna, kde bydlím. Mám tam poměrně velkou zahradu. Doslova bych řekl, že se rád „hrabu v zemi“, těším se na to.
Přednášet anebo třeba působit v komisích u odborných zkoušek neplánujete?
Zpočátku určitě ne. Nevylučuji to, ale v nejbližších týdnech a měsících si chci úplně odechnout.
Narodil jste se ale v Bratislavě, vystudoval tam vysokou školu. Kdy došlo k tomu zásadnímu zlomu, že jste se rozhodl žít na Moravě, působit u soudů v Brně, Praze a ne na Slovensku?
Ty zásadní zlomy byly dva. Začínal jsem u vojenských soudů, kde jsem mimochodem strávil 20 let. Hned na počátku, jako právní čekatel, jsem byl vyzván k tomu, abych uvedl několik alternativních míst, kam bych chtěl k vojenskému soudu nastoupit. Možná z jistého furiantství jsem uvedl tři místa, která začínala na písmeno “B“. (úsměv) Bratislava, Banská Bystrica a Brno. Vybrali mi Brno – a tak jsem se roku 1973 stal soudcem Vojenského obvodového soudu v Brně. Zpětně jsem si to vyčítal, proč já tam to Brno vůbec psal. (úsměv)
Druhým zlomovým okamžikem bylo rozdělení federace v roce 1993. To už jsem působil u federálního Nejvyššího soudu ČSFR v Praze. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych se vrátil do Bratislavy za rodinou a působil například u Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Stěhování Nejvyššího soudu České republiky do Brna ale pro mě znamenalo, že jsem se své rodině, žijící v Bratislavě, přiblížil takřka na dohled – ta vzdálenost se rázem zmenšila o dvě stě kilometrů. A tak jsme se po rodinné poradě rozhodli zůstat v České republice.
Když ještě existovalo vojenské kolegium Nejvyššího soudu, stál jste v jeho čele zhruba dva roky, poté jste byl snad nejdéle působícím předsedou trestního kolegia. Za jakých okolností jste se jím jako dřívější vojenský soudce stal?
To se rušily vojenské soudy, což byla mimochodem velká chyba. Bylo to rozhodnutí politické. Vojenské soudy měly své místo, zejména ve směru k ozbrojeným sborům – tedy i policii. Vojenské soudy soudily jen trestní věci, takže v tom, že jsem pokračoval jako trestní soudce, není nic překvapivého. Překvapením, i pro mě, bylo, že mi tehdejší předseda Nejvyššího soudu Otakar Motejl navrhl, abych trestní kolegium vedl.
Poté, co bylo zřejmé, že vojenské soudy končí, jsem za Otakarem Motejlem zašel a řekl mu, že odcházím z armády do civilu a zeptal se jej, zda bych mohl nastoupit k trestnímu kolegiu. Otakar Motejl měl dvě podmínky. (pauza)
A já se samozřejmě zeptám, jaké to byly podmínky?
Že budu předsedou trestního kolegia, a že z Prahy do Brna přivedu ještě další kvalitní soudce. To bylo v době, kdy Nejvyšší soud ještě nerozhodoval o dovoláních v trestních věcech, podstatou jeho nápadu byly stížnosti pro porušení zákona, které měl rozhodovat pětičlenný senát. No a v Brně ani pět trestních soudců tehdy nebylo. Respektive tím pátým byl místopředseda soudu Pavel Kučera, kterého jsme museli na taková zasedání vždy přivolat.
Koho ze soudců jste tedy z Prahy přivedl?
Tím prvním byl František Púry. Můj současný nástupce v čele kolegia.
Doktor František Púry ale stanul v čele kolegia až v roce 2015. Počítám-li dobře, Vy jste trestní kolegium před ním vedl 22 let. Mimochodem, i na tuto funkci, stejně jako nyní na funkci soudce, jste tehdy sám rezignoval.
Ano, i tehdy to bylo z podobných důvodů. Potřeboval jsem už trochu klid. Shodou okolností, právě teď, když si pomalu vyklízím kancelář, jsem znovu objevil svůj abdikační dopis, který jsem napsal profesoru Pavlu Šámalovi. Už v době, kdy Nejvyšší soud vedla paní předsedkyně Iva Brožová, jsem jí oznámil, že chci končit. Přemluvila mě, abych ještě vydržel. (úsměv) A já to díky ní ještě zhruba rok vydržel. Je to ovšem práce opravdu velmi namáhavá, zodpovědná a je jí moc.
Co považujete za svůj největší úspěch v čele kolegia?
To, že jsem toto kolegium prakticky celé vybudoval. Že z původních několika soudců je tady stabilní kolegium, kde působí 22 soudců a ti vydávají kvalitní a respektovaná rozhodnutí. Mimochodem proto, že prošli opravdu pečlivým výběrem.
Asi Vám budou po Vašem odchodu kolegové chybět.
To určitě. Ale nemám to z domova zas až tak daleko, takže za nimi budu určitě jezdit. Rád je vždycky uvidím a budu je vyrušovat od práce. (usměv) I na to se těším.
JUDr. Stanislav Rizman
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě
Od roku 1973 byl soudcem Vojenského obvodového soudu v Brně
V roce 1980 se stal soudcem Vojenského obvodového soudu v Bratislavě
Od roku 1985 byl soudcem a později předsedou senátu vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR (ČSFR)
V letech 1991 – 1992 působil ve funkci předsedy vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSFR
Od roku 1993 byl předsedou senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, v letech 1993 – 2015 předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu
