Soudce Jiří Gottwald: Přetíženost správního soudnictví v krajích nelze rešit jinak než posilováním

Neustále ubývá příležitostí, při kterých by soudci krajských soudů měli možnost věci prokonzultovat, probrat s kolegy z Nejvyššího správního soudu. Myslí si to soudce Krajského soudu v Ostravě Jiří Gottwald. Nad názory na současný stav správního soudnictví se zamyslel při rozhovoru pro Českou justici.

Na konferenci NSS k 15. výročí soudu jste kritizoval, že NSS nedostatečně komunikuje se správními úseky krajských soudů. Zmínil jste, že o novelách prosazovaných NSS dozvídáte pokoutně. Můžete to specifikovat? V jakých tématech komunikace vázne nejvíce?
Chtěl bych na úvod upozornit, že účelem mého příspěvku na konferenci byla jakási „konstruktivní kritika“ NSS z pohledu soudce krajského soudu. Je spousta věcí, za které je třeba NSS po 15 letech jeho existence chválit, nebo alespoň konstatovat, že je dělá dobře.
Myslím si ovšem, že neustále ubývá příležitostí, při kterých by soudci krajských soudů měli možnost věci prokonzultovat, probrat s kolegy z NSS. Nemám samozřejmě na mysli konkrétní kauzy, ale věci buď typové, anebo zásadní, které mohou na dost dlouhou dobu ovlivnit rozhodování věcí na krajských soudech. Je podle mne zbytečné a kontraproduktivní, aby každá taková věc musela projít za každou cenu cestou krajský soud – různé senáty NSS – rozšířený senát NSS. Pokud by existovala možnost, jak probrat z co nejvíce úhlů nějakou stěžejní věc, která krajské soudy tíží, mohlo by to vést k rychlejšímu pochopení a uchopení problematiky. Opakuji, že nejde o jednotlivé konkrétní kauzy, ale např. o objasnění, co je ještě opravným prostředkem, který je třeba vyčerpat před podáním žaloby u správního soudu, a co už ne. Podobných obecných témat by se našlo více.
Historicky na soudech plnily takovou úlohu tzv. gremiální porady. Netvrdím, že by byly ideálním formátem i dnes. V jiných právních odvětvích ale vidím, že nějaké podobné formy komunikace fungují a přispívají nejen k jednotnému rozhodování soudů nižších stupňů, ale též k pochopení nových závěrů nejvyšších instancí ostatními soudci.
Pokud jde o legislativní aktivity, mé výhrady směřovaly k tomu, že ani zásadní změny, které se promítly v činnosti krajských soudů od r. 2012, a ke které byly zákonodárcem přijaty nikoli proti vůli NSS, nikdo s krajskými soudy nekonzultoval. Zejména projednávání žalob, kde soud nemá poskytnout ochranu proti probíhajícímu nebo hrozícímu zásahu správního orgánu, ale jen ex post vyslovit, že zásah byl nezákonný, nebylo podle mne dostatečně uváženo a vedlo ke zvýšení agendy krajských soudů bez odpovídajícího personálního či materiálního zabezpečení. Krajské soudy si s tím už za těch bezmála 7 let nějak poradily, ale následně se obětí tohoto opatření stal NSS sám, pokud dnes upozorňuje, že musí vyřizovat více věcí než dříve.

Absentuje role NSS při vydávání tzv. stanovisek? Na konferenci jste zmínil konkrétně oblast insolvencí. Jaké problémy to v praxi způsobuje?
Mám pocit, že na NSS stále přetrvává jakási pachuť z toho, že první stanoviska NSS neobstála. To je jakousi historickou příčinou nechuti NSS k vydávání stanovisek.
Nemyslím si, že by stanoviska měla být vydávána často. Jedná se však podle mého názoru o smysluplný institut, který by měl nastoupit tam, kde se jasně rýsuje dosud neřešený problém, který je třeba vyřešit obecně.
Taková situace podle mne nastala nyní při vzájemném vymezení vztahů správního soudnictví a insolvenčního řízení. Rozšířený senát vyřešil otázku vlivu prohlášení úpadku na soudní řízení správní – chápu, že víc udělat nemohl, neboť mu byla předložena jen tato otázka.
Nedořešeny však zůstaly otázky vlivu prohlášení konkurzu a s tím spojeného rozložení dispozičních oprávnění mezi úpadce a insolvenčního správce. Kdo z nich může po prohlášení konkurzu podat žalobu ke správnímu soudu? Jaké bude postavení toho druhého v soudním řízení správním? Jak vyřešit případné rozdílné zájmy těchto osob? Tyto otázky nejsou akademické, protože jen na našem soudě jsou takových věcí desítky. Vím, že podobné otázky řešily již některé rozhodčí soudy a řešení nebylo jednoduché. Právě zde by bylo vhodné přijmout sjednocující stanovisko dříve, než krajské soudy nebo jednotlivé senáty NSS přijdou s více řešeními, která bude následně třeba sjednotit. Zásah rozšířeného senátu po letech je podle mne pozdě. A to i po letech vyčkávání, až taková věc přijde na NSS znovu, protože rozšířenému senátu může být předložena jen otázka vyvolaná konkrétní projednávanou kauzou.

Někteří vaši kolegové uvedli, že přetížení správních úseků se zvyšuje zejména kvůli agendě, která se musí řešit přednostně. Máte stejný názor?
Jedná se o problém dlouhodobý, až stálý, přímo „evergreen“ správního soudnictví. Všichni o něm vědí a nikdo ho neřeší. Mohu jen zcela z vlastní ješitnosti zmínit, že jsem na tento problém upozorňoval již před lety v časopisu Soudce (článek „Počkejte, jste nepřednostní“ vyšel v č. 4/2015 pozn. red.). V úvahách našeho zákonodárce patrně přetrvává myšlenka, že všechny příčiny toto, že řízení před správními soudy trvá déle, než by si představoval, nevyřeší personální ani materiální posílení (to by totiž mohlo stát nějaké peníze), ale stanovení konkrétní lhůty k projednání, či alespoň zařazení agendy mezi věci vyřizované přednostně. Proto je zřejmě při každé příležitosti vkládána do právních předpisů – tu do toho, tu do onoho – lhůta, do kdy mají správní soudy o žalobě rozhodnout.
To ovšem vede k tomu, že tzv. nepřednostní věci nepřijdou na řadu nikdy a přednostní jen o chvíli dříve, protože před nimi jsou ještě ty zalhůtované.
Asi nejlepší by bylo zalhůtovat úplně všechny věci úplně stejnou lhůtou. Tím by se totiž všechny věci dostaly zpět do stejného režimu. Jediná změna by spočívala v tom, že lhůty, které soudy nestíhají už teď, by nebyly překročeny v některých, ale ve všech věcech.

Jak je na tom správní úsek KS v Ostravě? S jakými problémy se potýká konkrétně?
Nerad bych, aby má odpověď vyzněla tak, že – třeba z podlézavosti – chválím vedení našeho soudu. Přesto musím konstatovat, že situace správního soudnictví se u KS v Ostravě začala řešit od sklonku r. 2013 a od té doby vyvíjené úsilí nepolevuje. Za tu dobu došlo k výraznému personálnímu posílení, kdy např. senátní agendu dnes nevyřizuje pouhý jeden senát, ale tři. Máme k dispozici i asistenty, což bývalo dříve zcela nepředstavitelné.
Po letech se nyní ukazují výsledky, neboť nepřednostní věci již nevyřizujeme do 3-4 let, ale cca. do roka. Nevím ovšem, jestli jsme se nestali obětí vlastního úspěchu, když nás zákonodárce odměnil tím, že veškerá územní rozhodnutí a stavební povolení pro dálnice, silnice I. třídy a významnější železnice z celé republiky přezkoumává jen a pouze náš soud.

Mohlo by vás zajímat

ÚS odmítl návrh Městského soudu v Praze, který se týkal příspěvku na ubytování uprchlíků

Myslíte si, že by měla být možnost omezit podání kasační stížnosti? Podporujete návrh zavedení obecné nepřijatelnosti?
Zda by právě tento institut NSS pomohl, nejsem schopen posoudit. Pokud vím, i usnesení o nepřijatelnosti návrhu se bude muset odůvodnit. Bude-li se jednat o obsáhlá, podrobná a detailně propracovaná odůvodnění s rozsáhlými citacemi (jak je tomu nezřídka v azylových věcech, kde je institut nepřijatelnosti zakotven už dnes), pak pouhá formulační změna výroku nic nového nepřinese. Naopak relativně stručné odůvodnění o tom, že typově zcela tutéž věc řešil NSS již desetkrát pod těmi a těmi spisovými značkami a ani nyní nemá důvod ke změně právního názoru, si dokážu představit i pod nadpisem „Rozsudek“.
Jedná se však především o otázku pro Nejvyšší správní soud, jak by mu zavedení podobného instutu reálně pomohlo v jeho současné nelehké situaci.

Jak by se měla nejlépe řešit přetíženost správního soudnictví? Měla by se změnit jeho struktura, například jeho „vytržením“ ze současné soustavy a ustavení samostatných prvoinstančních správních soudů?
Přetíženost správního soudnictví na úrovni krajských soudů nelze rešit jinak než posilováním, zejm. personálním (vždyť v sousedním Německu je počet soudců správního soudnictví vůči všem soudcům nesrovnatelně vyšší než u nás). To sice může v současném zařazení správního soudnictví do tělesa krajského soudu jako celku narážet na potřeby ostatních úseků, ale naopak to nepřináší přesné určení počtu tabulkových míst soudců, asistentů či ostatního justičního personálu. Nechávám přitom stranou, že při vytvoření samostatných krajských správních soudů by musely být vytvořeny též samostatné podatelny, účtárny, sklady materiálu apod.

 Eva Paseková