Rozhodl o tom Nejvyšší soud dne 26. července 2018 usnesením sp. zn. 4 Pzo 6/2018. Ukončil tak jednu z nejkurióznějších kauz týkajících se odposlechů. Současně však vyslovil nové, zajímavé právní závěry týkající se podmínek povolování odposlechů novinářů.
Janek Kroupa, tehdy novinář Mladé fronty Dnes, se dlouhodobě věnoval okolnostem nákupu ozbrojených vozů Pandur českou armádou. V roce 2011 uveřejnil článek s názvem „Svědectví: Dalík si řekl o 480 milionů za Pandury“, ve kterém uvedl, že Mladá fronta Dnes získala protokol z výslechu vysokého manažera Steyru, který společně vedli čeští a rakouští policisté ve Vídni. Následně byl předvolán tehdejším Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) k podání vysvětlení, od koho a jakým způsobem citovaný protokol získal. Novinář s odkazem na právo na ochranu novinářského zdroje odmítl takovou informaci policii sdělit, čímž začal zde popisovaný příběh.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které trestní věc úniku informace o výslechu utajeného svědka v kauze Pandur dozoroval, se obrátilo na Okresní soud v Ostravě.
Ten vydal postupně dva příkazy k odposlechu Kroupova telefonu: první v červnu 2011 s povolenou délkou trvání čtyři měsíce, druhý pak v lednu 2012 s dobou trvání jeden měsíc. Důvod odposlechu byl jediný: zjistit, kdo předal novináři Kroupovi informaci o výslechu utajovaného svědka. Pětiměsíční odposlouchávání žádné výsledky nepřineslo.
O dva roky později, v červenci 2014, vyšel v deníku Právo článek s názvem „Policie odposlouchávala novináře: Redaktora Práva a Janka Kroupu“. Na základě tohoto článku se Janek Kroupa obrátil na ÚOOZ s žádostí o poskytnutí zákonné informace, zda byl odposloucháván.
ÚOOZ však odmítl takovou informaci poskytnout s odkazem na § 88 odst. 9 trestního řádu, který stanoví důvody, kdy se informace o odposlechu odposlouchávaným osobám neposkytují. Novinář se dostal do patové situace: věděl, že byl odposloucháván, ale oficiální informaci, po jejímž obdržení by se mohl obrátit na Nejvyšší soud s žádostí o přezkum zákonnosti odposlechu, nedostal. I přesto se rozhodl takovou žádost k Nejvyššímu soudu podat. Kromě samotného přezkumu zákonnosti odposlechu požadoval, aby Nejvyšší soud zkoumal důvody, proč mu ÚOOZ odmítá informaci o odposlechu poskytnout. Nejvyšší soud v roce 2015 žádost odmítl s odůvodněním, že dokud odposlouchávaná osoba neobdrží oficiální informaci o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu, nemůže přezkoumávat jeho zákonnost. Důvody odmítnutí informace se nezabýval. Stejně rozhodl v roce 2016 i Ústavní soud. I přesto se věc posunula dále, neboť součástí spisu Ústavního soudu byly i oba zmíněné příkazy k odposlechu Kroupova telefonu vydané Okresním soudem v Ostravě. Od toho okamžiku již nebylo žádných pochyb o tom, že byl novinář odposloucháván. Byly známy spisové značky obou příkazů, osoby ostravských soudců, které odposlechy povolovaly, i důvody, proč k tomuto kroku přistoupily.
Chybělo stále jediné: formální informace ÚOOZ, že byl Janek Kroupa odposloucháván. Ten se proto opětovně obrátil na ÚOOZ, předložil jim příkazy k odposlechu získané ze spisu Ústavního soudu a žádal o poskytnutí oficiální informace, která by mu otevřela dveře k Nejvyššímu soudu. Marně.
I tentokrát mu bylo oficiální potvrzení odposlechu odepřeno. V roce 2017 se tedy obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, avšak ani zde neuspěl. Důvodem bylo, že předmětné trestní řízení bylo ukončeno a VSZ již nemůže přezkoumávat důvody, proč ÚOOZ setrvale odmítá oficiální informaci o provedeném odposlechu poskytnout.
Počátkem roku 2018 se situace z neznámých důvodů změnila. K opětovné žádosti novináře Kroupy adresované nyní již Národní centrále proti organizovanému zločinu přišla konečně oficiální informace o tom, co bylo již čtyři předchozí roky známo. Věci pak již nabraly rychlý spád. Nové Kroupově žádosti o přezkoumání zákonnosti odposlechu Nejvyšší soud výše uvedeným červencovým usnesením vyhověl.
Nejvyšší soud prohlásil oba příkazy k odposlechu Kroupova telefonu za nezákonné z několika důvodů. Především konstatoval, že předmětné příkazy neobsahují uvedení konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují vydání příkazů. Dále konstatoval, že příkazy neobsahují ani odůvodnění délky povoleného trvání odposlechu. V těchto částech zopakoval svoji dosavadní známou judikaturu týkající se podmínek povolování odposlechů. Jeho rozhodnutí je však zajímavé tím, že jde o první případ, kdy Nejvyšší soud posuzoval příkaz k povolení odposlechu novináře vydaný soudem jen proto, aby byl zjištěn zdroj novinářovy informace. Navíc za situace, kdy sám novinář nebyl v trestním řízení osobou podezřelou.
Nejvyšší soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva i Ústavním soudem uznává existenci práva novinářů na utajení zdroje svých informací coby součásti práva na svobodu projevu. Současně připomíná, že navzdory tomu někdy dochází k situacím, kdy se tento státem uznávaný zájem dostane do kolize se zájmem na odhalení závažné trestné činnosti. K tomu uvedl, že „ani ochrana novinářského zdroje informací nemůže být bezbřehá. Je tomu například v případech, kdy informace je předána osobou činnou ve státním orgánu či instituci, přičemž taková osoba nemá oprávnění předmětnou informaci poskytnout komukoliv, tedy ani novináři. To celé v situaci, kdy probíhá prověřování či vyšetřování v závažné věci, např. možné korupce velkého rozsahu, zasahující i státní struktury. Pokud je takovou osobou informace o probíhajícím šetření v dané situaci přesto novináři poskytnuta, pak je třeba nejprve zodpovědět otázku, za jakým účelem se tak stalo. Zda zveřejněním této informace v novinách či v jiném masmédiu mělo být zabráněno nepřípustnému zatajení výsledků šetření např. proto, že byl zjištěn podíl určitých významných osob na takovém jednání, přičemž vyšetřující orgány se z určitých důvodů rozhodly vůči těmto osobám nepostupovat v souladu s trestními předpisy, neboť by to mohlo mít významné politické či jiné důsledky např. na orgány státu či jejich personální složení, apod. Anebo zda tomu bylo naopak, tedy jestli právě poskytnutí takové informace za účelem jejího zveřejnění v tisku apod., mělo ztížit či dokonce zmařit možnost prověřujících (vyšetřujících) orgánů zjistit potřebné skutečnosti o případné trestné činnosti konkrétních osob a shromáždit k tomu i potřebné důkazy. Případně zda předání takové informace mělo současně anebo i výhradně zištný motiv na straně jejího poskytovatele.“
V případě střetu takto odlišných zájmů Nejvyšší soud uvádí, že „je úkolem soudu posoudit takový konflikt testem proporcionality a zvážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, resp. právo na utajení zdroje informace.“
V konkrétním případě odposlechu Kroupova telefonu však taková úvaha nebyla soudem provedena. Ostravský soud se skutečností, že povoluje odposlech telefonu užívaného novinářem za účelem zjištění zdroje jeho informace, vůbec nezabýval. A rovněž a především absence tohoto posouzení byla dalším důvodem, proč Nejvyšší soud rozhodl o tom, že byl Janek Kroupa odposloucháván nezákonně.
Příběh Kroupova odposlechu by tak mohl skončit. Odposlech byl shledán nezákonným, Nejvyšší soud formuloval další podmínku, jíž budou muset okresní soudy před povolením odposlechu novináře zkoumat a odůvodňovat, novináři znají podmínky práce, které se věnují. Stále však nebyla zodpovězena otázka, proč ÚOOZ po dobu nejméně čtyř let odmítal splnit informační povinnost stanovenou § 88 odst. 8 trestního řádu a i přes opakované dotazy Janka Kroupu o jeho odposlechu neinformoval. Touto otázkou se Nejvyšší soud nezabýval a je předmětem samostatného řízení před Ústavním soudem, které ještě nebylo ukončeno. Teprve jeho rozhodnutí udělá tečku za tímto zajímavým případem.
JUDr. Petr Toman, LL.M.
