Poslední dva roky jsou ve znamení úvah o reformě státního zastupitelství s deklarovaným cílem zajistit jeho větší nezávislost. Změny by to měly být nemalé. Tomu ale odporuje skutečnost, že o nich není vedena široká veřejná diskuze, jak by si toto téma zasloužilo. Přitom se nabízí několik otázek, některé mají koncepční charakter, jiné ukazují spíše na nedomyšlené detaily.
Zásadní věc, o které by se mělo diskutovat, je ona plánovaná nezávislost státního zastupitelství. Konkrétně na kom má být nezávislé?
Podle čl. 80 Ústavy má státní zastupitelství především zastupovat veřejnou žalobu. Co se rozumí veřejnou žalobou, to stanoví příslušné právní předpisy. Neboli zákonodárce. Zákonný rámec činnosti státního zastupitelství tedy je z povahy věci určen politickou cestou. Tak je to v pořádku.
Je zde ale jiná otázka. Kdo má rozhodovat o rámci trestní politiky státu, který je potřebný pro každodenní výkon činnosti státního zastupitelství? Toto je otázka výsostně politická. Je to vláda, která odpovídá za veřejnou bezpečnost a pořádek a jedním z jejích nástrojů při ochraně těchto hodnot je právě trestní politika.
Bude-li státní zastupitelství na vládě v tomto směru zcela nezávislé, potom vláda nebude mít k dispozici žádný nástroj, kterým by mohla zajištění tohoto segmentu vnitřní bezpečnosti zajistit. Tím se rozevřou nůžky mezi pravomocí a odpovědností. Bude-li selhávat trestní politika státu, potom politické důsledky neponese nezávislé státní zastupitelství a osoby stojící v jeho čele, ale vláda. Ta přitom nebude moci svůj osud ovlivnit.
Tato otázka je v České republice nezodpovězena již velmi dlouho. A nezdá se, že bychom odpověď měli dostat nyní. Spíše naopak, nezávislost státního zastupitelství má být ještě posílena, politická odpovědnost zřejmě má zůstat na vládě.
S touto zásadní koncepční otázkou souvisí jedna drobnost – dojde-li k prosazení takového kroku, k čemu potom ministerstvo spravedlnosti? Už nyní bývá čas od času přezdíváno jako „ministerstvo vězeňství“. Prosadí-li se oddálení státního zastupitelství z jeho vlivu, spolu např. se „samosprávami“ soudců a státních zástupců, které by hospodařily s rozpočty těchto soustav a řešily veškeré personální záležitosti související s jejich členy, potom z agendy ministerstva mnoho nezbude.
Předchozí drobnost nás ale dovádí k jiné kardinální otázce – kdo bude v této zemi nakonec vládnout a jakým způsobem bude vyvozována jeho odpovědnost vůči lidu? Více nezávislosti pro jednotlivé složky státní moci totiž znamená budování korporativistického, nikoliv demokratického státu. Tedy státu různých zájmových profesních skupin, které si nárokují veřejnou moc a veřejné financování, ale bez odpovídající veřejné odpovědnosti.
Přirozeně, korporativizace státu nestojí a nepadá se zvažovanou reformou soustavy státního zastupitelství. Jedná se o širší a dlouhou dobu probíhající proces srovnatelný s erozí. Na příkladu státního zastupitelství je ale velmi dobře viditelný. Nakonec, ministerstvo spravedlnosti bývá tradičně označováno – byť je pravdou, že obvykle ne v České republice, zde o něj politici jeví spíše pramalý zájem – za „silový resort“. Proč tomu tak bývá? A může tomu být i do budoucna?
K dalšímu oslabení vlády má patrně přispět i způsob jmenování nejvyššího státního zástupce prezidentem republiky. Zde se ale jedná o poněkud dvojsečnou zbraň, protože vztahy mezi našimi prezidenty a premiéry nejsou v posledních více než deseti lety právě harmonické.
Nemluvě o tom, že systém, kdy ministr vybírá, vláda navrhuje, prezident jmenuje a premiér spolupodepisuje je nezdůvodnitelně složitý. Pokud má fungovat, potom musí nejvyššího státního zástupce jmenovat prezident republiky sám, nejvýše pod kontrolou premiéra. Zde už se ale dostáváme na doslova na ústavní minové pole, protože tento systém by prezidenta nepochybně posílil, což by bylo v příkrém rozporu s tak často deklarovanými (a tak často nefungujícími) zásadami parlamentní republiky.
V této záležitosti si můžeme vybrat ze tří variant. Zaprvé zachovat současný systém, tedy vše ponechat v působnosti vlády a ministra spravedlnosti. Zadruhé stávající systém zásadně zkomplikovat, až k nepoužitelnosti. Zatřetí posílit prezidenta, oslabit vládu a ministra spravedlnosti.
Vzato kolem a kolem je o čem mluvit. Zvláště dnes, když je jedním z aktuálních témat efektivita státu. To, oč jde, je změna strukturální podoby státu a pravidel jeho fungování. Dnešní roli politicky odpovědné vlády totiž může převzít prezident a další politicky neodpovědné orgány. Tím se lid opět posune dále do pozice „třetího stavu“.
Jan Kudrna
