Na otázku, kdo bude nástupcem Roberta Pelikána na postu ministra spravedlnosti, není jednoduchá odpověď. Doby, kdy byl tento resort obsazován jaksi zbytkově, protože nebyl předmětem takového politického zájmu, jsou nenávratně pryč. Můžeme za to poděkovat především nárůstu mocenského apetitu ambiciózních státních zástupců.
Stejně tak je, bohužel, minulostí éra, kdy se na tento post ve stranách připravovali politici v rolích stínových ministrů či stranických odborníků na právo a legislativu, jejichž plány a záměry byly předmětem odborné debaty. Dnes jsme v situaci, kdy resort obsazuje jediný člověk, který se chtě nechtě nemůže vyhnout podezření, že tak činí se záměrem dosadit na ministra člověka mimořádně loajálního, neboť má sám problém s trestní justicí.
V této chvíli, kdy se premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš rozhoduje, jak sám veřejně sdělil, o dvou jménech, se tak otevřel prostor pro mediální kampaně, namířené proti jedné z kandidátek.
Poslankyně hnutí ANO Taťána Malá jistě není osobností, kterou by si většina justičních špiček typově na roli ministra spravedlnosti představovala. Konzervativní a stavovské prostředí české justice prostě žije snem o starším kmetovi, nejlépe profesorovi, který nevzešel z politického prostředí, ale ideálně z akademické sféry. Ani justiční kandidát není ideální, protože každá část justice má své specifické zájmy. Tak trochu to připomíná situaci ve zdravotnictví, kdy je obava z toho, že by například ministr z řad lékařů či manažerů fakultních nemocnic této části zdravotnického sektoru nadržoval. I ve zdravotnictví dlouhou dobu platilo, že bylo nepředstavitelné, aby na ministra nastoupil někdo jiný než lékař. Své o tom ví například Dana Jurásková, která sice byla šéfkou velké fakultní nemocnice, ale přece jen byla „pouze“ zdravotní sestrou.
Faktem je, že Taťána Malá nemá právnické vzdělání z některé ze čtyř právnických fakult, jejichž absolvování je podmínkou pro výkon právnických povolání v ČR. Panevropská univerzita v Bratislavě sice měla svého času na Slovensku dobrý zvuk, dokonce mnozí lidé z českého akademického prostředí připouštějí, že svého času i lepší než právnická fakulta Komenského univerzity, ale postupem času, zvláště u jejích českých poboček, se její odborné renomé jeví dnes sporným. Nic na tom asi nezmění ani to, že podle zdrojů České justice Malá studiem neproplouvala, ale její výsledky prý byly velmi dobré. Dalším handicapem Malé je i to, že za sebou nemá žádnou viditelnou profesní dráhu, profesní stopu hodnou respektu. Je to jistě nadějná politička hnutí ANO, ale to je asi tak vše, co se o ní zatím dá říci. Loajalita ke svému předsedovi, která je podle všeho jejím hlavním předpokladem pro to, aby o ní Andrej Babiš uvažoval, je – s ohledem na již zmíněnou specifickou situaci – dalším handicapem. Vždy bude v podezření, že jsou její kroky coby ministryně vedeny právě onou přemírou loajality, kterou veřejně projevila v médiích, když se vyjadřovala k případu Čapí hnízdo. Naopak vyčítat jí, že je ve střetu zájmů, když její manžel je insolvenčním správcem, to patří spíše do suterénu veřejné debaty. Stejnou logikou bychom pak museli vyloučit všechny kandidáty, kteří kdy měli či mají v rodině například advokáta, státního zástupce nebo soudce atd. A je navíc otázkou, jak dlouho tento mediálně tvrzený střet zájmů bude trvat.
U Jeronýma Tejce sehrává v rozhodování o jeho ministerském angažmá roli opět loajalita. Tak dlouho byl favoritem na tuto funkci, až se panu předsedovi zahltil mobilní telefon podpůrnými vzkazy tak, že začal pochybovat, jestli bude ještě vůbec kandidátem hnutí ANO. O pochybnostech o jeho schopnosti postavit se mocenským choutkám státních zástupců, s ohledem na jeho přátelské vztahy se špičkami státního zastupitelství, již bylo na České justici psáno. Přesto se dnes, vlivem výše popsaných pochybností o Taťáně Malé, opět posunul do role mírného favorita. O jeho erudici, manažerských schopnostech či renomé v justici nelze pochybovat. Jakkoliv to není justicí „vysněný kandidát“, rozhodně si na něj již zvykla. A v podstatě jej očekává.
Petr Mlsna, bývalý ministr pro legislativu a náměstek ministrů spravedlnosti, školství a dnes vnitra, má – co se vzdělání a odborného renomé týče – jistě pozici srovnatelnou s Tejcem. Na rozdíl od něj však postrádá podporu minimálně špiček české justice. V jejich paměti je jeho kandidatura na post českého zástupce u Soudního dvora EU v Lucemburku, kdy ve výběrovém řízení prohrál s Irenou Pelikánovou (matkou současného ministra Roberta Pelikána) a přesto jej vláda na tento post nominovala. Proti jeho „politické tlačence“ na jaře 2013 právě špičky české justice sepsali dokonce dopis premiérovi Nečasovi. Jeho vláda jej přesto vyslala, aby byl však – s ohledem na nesplnění formálních podmínek – v Lucemburku odmítnut. Rusnokova vláda pak v létě potvrdila nominaci Ireny Pelikánové. Pro i proti Mlsnovi pak hraje to, že je preferovaným kandidátem Pražského hradu. Jen ale ani v Průhonicích dodnes neví, zda přímo prezidenta Miloše Zemana, anebo spíše jeho okolí.
Ve veřejné debatě bylo možné zaslechnout i jiná jména, například Marie Benešové nebo Aleše Gerlocha. Gerloch sice v rozhovoru pro Českou justici, který vyjde v sobotu, připustil, že byl neformálně dotazován, ale žádnou oficiální nabídku od předsedy hnutí ANO nedostal. Nominace Marie Benešové by jistě potěšila prezidenta Zemana, jakkoliv její jméno z Hradu nezaznělo, podporu má i u některých neformálních poradců Andreje Babiše, ale i zde jsou pochybnosti o jejím následném působení ve funkci. Na druhou stranu, zcela jistě by jako ministryně nepotěšila hodně lidí ve státním zastupitelství i v justici.
Do 25. června, kdy se má odehrát na Pražském hradě podle informací České justice jmenování nové vlády, je ještě hodně času jak na různé mediální kampaně, tak na to, aby jednotliví kandidáti přesvědčili pana předsedu o svých kvalitách. A jsme opět na začátku, u povzdechu nad tím, kam jsme to dospěli při výběru budoucího ministra spravedlnosti.
Petr Dimun
