Soudcovská koncentrace, přípravný rok nebo změna koncepce vykonatelnosti rozsudku. To jsou jen některé ze změn, o kterých odborníci mluvili na konferenci k věcnému záměru nového civilního řádu, konané v polovině května na půdě pražské právnické fakulty.
O předchozích vystoupeních odborníků k věcnému záměru civilního soudního řádu již Česká justice informovala. V druhé půli se vystupující věnovali spornému řízení před soudem prvního stupně a rozhodnutí včetně jeho právní moci a vykonatelnosti. Věcný záměr obsahuje kromě již uvedených změn i několik bodů, které mění současnou koncepci sporného řízení.
Představení těchto návrhů a otevření diskuze se ujala profesorka Alena Winterová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ta uvedla, že věcný záměr nově počítá s rozlišením dvou momentů – zahájení řízení a zahájení sporu. Zatímco řízení je zahájeno, jakmile dojde soudu žaloba, spor je zahájen až doručením žaloby žalovanému. Tím je posílen princip sporu, a naopak omezen princip vrchnostenský. Se započetím sporu se pak pojí účinek vázanosti stran na sebe, kdy až na výjimky mají strany sporu zůstat stejné do jeho skončení.
Další změnou je zavedení tzv. přípravného roku, který je s určitými výjimkami obligatorní. Nynější právní úprava v občanském soudním řádu obsahuje tzv. přípravné jednání, to se ale dle profesorky Winterové od přípravného roku liší.
Obsahem přípravného roku má být zejména vyjasnění si s účastníky řízení okruhu rozhodných skutečných, které zůstávají sporné a které budou u ústního jednání předmětem dokazování. A dále vyjasnění si, jakých důkazních prostředků k tomu bude potřeba. I dnes k tomu může soud takto v rámci přípravného jednání přistoupit, současná praxe je ale jiná. Přípravný rok by pak, nedojde-li ke smíru nebo k vydání rozsudku pro zmeškání, měl vyústit do ústního jednání. Soudce by totiž měl mít už představu, co bude jeho předmětem.
Ústní jednání upravuje bod 130 a násl. věcného záměru. Podle Winterové se klade důraz na veřejnost a ústnost jednání a na materiální vedení řízení ze strany soudu. Soud se tedy má aktivně starat (v rámci projednávací zásady) o objasnění všech nejasností, a to dotazováním. A rovněž má vést strany sporu k tomu, aby stav věci byl maximálně zjištěn.
Věcný záměr dále počítá s výhradně soudcovskou koncentrací. Strany sporu mají uvádět skutečnosti do skončení ústního jednání. Opožděné přednesy soud nepřipustí, jestliže strana tvrzení nebo důkazní návrh z hrubé nedbalosti neuvedla dříve a rozhodnutí by se značně zdrželo. Věcný záměr dále obsahuje nový institut – výtku vad.
Podle bodu 154 není strana oprávněna vytýkat vadu řízení, která jí je nebo musí být známa, jestliže se dala do dalšího projednávání věci. To se netýká vad, k nimž soud přihlíží i bez návrhu. Pokud jde o dispoziční úkony stran, nově by je soud neměl připouštět, ale brát na vědomí. Do začátku ústního jednání může strana změnit a vzít zpět žalobu bez omezení.
Po prof. Winterové hovořil na konferenci advokát Tomáš Holčapek, rovněž působící na pražské právnické fakultě. Ten nejprve zmínil několik problémů současného sporného řízení jako jsou překvapivá rozhodnutí či malá motivace stran uznávat něco za nesporné. Proto se počítá s povinností přednesu a s právem tázat se protistrany, která má uvést nejen s čím nesouhlasí, ale jaké je její stanovisko.
Dále Holčapek hovořil v návaznosti na prof. Winterovou o tzv. soudcovské koncentraci řízení a prohlásil, že současná úprava není dobrá, zároveň ale vyjádřil pochybnost nad formulací pojmu „hrubá nedbalost“, který věcný záměr v souvislosti s opožděnými přednesy používá. Bude totiž pro soud velice těžké, aby hrubou nedbalost zdůvodnil. Stejně tak možnost přiznání zadostiučinění jedné straně, vedla-li si protistrana zjevně svévolně, bude složité prokázat a odůvodnit.
Advokát dále uvedl, že by soudům ponechal větší flexibilitu v tom, zda konat přípravný rok anebo rovnou nařídit ústní jednání. Z hlediska účastníka řízení to totiž podle Holčapka až takový rozdíl není. K tomu dodal, že přípravný rok má být dle věcného záměru neveřejný, neformální a nemá se na něm provádět dokazování. Klade si tak otázku, zda se bude reálně lišit od současného přípravného jednání.
Další změnou je, že dle věcného záměru už soud nebude nařizovat stranám první setkání s mediátorem. Holčapek se vyjádřil tak, že tento institut je zatím čerstvý a je tedy brzy na to hodnotit, zda se osvědčil či nikoliv. Z publika pak zazněla k této navrhované změně kritika a upozornění, že nařízení prvního setkání s mediátorem není samotnou mediací, tedy není na místě argumentovat při zrušení tohoto institutu principem dobrovolnosti. Stejně tak ke zvážení dle Holčapka je, zda vypustit současnou úpravu v ustanovení § 127a OSŘ týkající se předkládání znaleckých posudků účastníky řízení. Podle Holčapka to totiž špatnou praxi v oblasti znalectví nepotlačí. I tak strany sporu přinesou jejich vlastní odborná posouzení a budou se snažit opačné znalecké posudky zpochybnit.
V poslední části konference se hovořilo o rozhodnutí, jeho právní moci a vykonatelnosti. Soudce Bohumil Dvořák upozornil na několik nových bodů ve věcném záměru civilního řádu soudního. Za prvé na bod 256, podle kterého soud rozhodne rozsudkem pro zmeškání podle bodu 255 také tehdy, zmešká-li strana řízení přípravný rok a protistrana vydání rozsudku pro zmeškání navrhne. Nekonal-li se výjimečně přípravný rok, platí to obdobně pro zmeškání prvního ústního jednání. Současná koncepce rozsudku pro zmeškání dle Dvořáka působí nerovnováhu, neboť pasivita žalobce nevede ke stejnému důsledku jako pasivita žalovaného (vydání rozsudku pro zmeškání). Novým pravidlem se tak tento deficit odstraňuje, neboť předkladatelé mají za to, že obě strany mají být aktivní. Žalobce se pouští do sporu nejenom tím, že podá žalobu, ale má se rovněž dostavit k jednání a vyjádřit se.
Dvořák dále zmínil tzv. mezitímní určovací rozsudek, který má být ku prospěchu stranám. Podle bodu 250 může soud mezitímním rozsudkem ještě před rozhodnutím ve věci samé rozhodnout také o tom, zda tu je či není právní vztah nebo právo, jakmile se projednání takového návrhu žalobce či žalovaného stane zralým k rozhodnutí. Stranám se tím dává větší míra právní jistoty. Dalším novým typem rozsudku je tzv. rozsudek pro vzdání se nároku, ten má vztah k rozsudku pro uznání – jedná se o podobnou dispozici pro žalobce, která v současné době chybí.
Věcný záměr také jinak upravuje koncepci vztahu právní moci a vykonatelnosti, a to tak, že vykonatelnost není vázána na právní moc. Nově se vychází z patnáctidenní lhůty k plnění, která běží od doručení rozsudku. Jinak řečeno je to vázáno na okamžik, který je straně znám. Nyní strana neví, kdy je rozsudek protistraně doručen a do kdy tak má dobrovolně plnit. Věcný záměr tím dle Dvořáka sleduje posílení právní jistoty a znemožnění oddalovaní povinnosti plnit. Klára Hamuláková, která měla závěrečný odborný příspěvek konference, ale upozornila, že strana může plnit, aniž by rozsudek nabyl právní moci. Stejně tak nesouhlasí s argumentem o nemožnosti oddalovat svoji povinnost, protože fakticky se jedná o pouhé tři dny. Podle Hamulákové není současná úprava právní moci a vykonatelnosti špatná a není tak důvod jí nezbytně nutně měnit.
Další konference, tentokrát se zaměřením na opravné prostředky proběhne v pátek 22. června 2018 v Brně.
(ros)
