Exekutorská komora nesouhlasí s výkladem, podle něhož by soudní exekutoři měli vracet dlužníkům v případě soudem zrušených exekucí dosavadní náklady na vymožení dlužné částky. Komora tak reagovala na soudní verdikt, podle kterého v takovém případě musí tuto částku exekutor vrátit.
„V případě, že povinný zaplatil v řízení, které bylo v důsledku změny judikatury zastaveno, měl by takové náklady povinnému hradit stát, nikoliv soudní exekutor, který odváděl práci v souladu se soudním nařízením exekuce,“ kritizuje rozsudek prezident EK ČR Vladimír Plášil.
Exekutoři připomínají, že to nejsou oni, kdo rozhoduje, zda je konkrétní osoba dlužníkem a má proti ní být provedena exekuce. Rozhodnutí o nařízení exekučního řízení je čistě v kompetenci soudu a jedná se o rozhodnutí, které je pro soudní exekutory závazné.
Viníkem je stát
Verdikt se týká Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který přikázal vrátit doposud vynaložené náklady zdejšímu exekutorovi Jaroslavu Kocinecovi. Podle zatím nepravomocného rozsudku musí vrátit více než 50 tisíc korun, které si exekucí vydělal. „Vymožené náklady exekuce totiž žalovanému původně náležely, avšak pouze do doby pravomocného zastavení exekuce,“ napsala v zatím nepravomocném rozsudku soudkyně Alena Tenglerová.
Praxe, na kterou Kocinec a další exekutoři doplácejí, začala v roce 2013, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodčí doložky ve smlouvách úvěrových firem jsou neplatné, pokud v nich není uvedený konkrétní rozhodce. „Exekutorská komora se domnívá, že takovým odpovědným subjektem by měl být v souladu s aktuální právní úpravou zejména stát, který neměl prostřednictvím konkrétního soudu exekutora vedením exekuce vůbec pověřit, protože exekuční titul vykazoval zjevné vady a navíc pokud soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a toto své rozhodnutí zrušil až v důsledku mimořádného opravného prostředku,“ reaguje na tuto problematiku Vladimír Plášil, prezident Exekutorské komory.
Jak dále Plášil uvádí, za určitých okolností by však mohl náklady exekuce hradit také věřitel nebo sám povinný. „Jiný přístup zasahuje do práva soudního exekutora na spravedlivou odměnu a znamená nespravedlivý postup proti osobám, které svou činnost vykonaly na základně soudního rozhodnutí. Jsou tak zpochybňovány legitimní náklady soudního exekutora na vedení exekuce, které vznikly v důsledku jím odvedené práce.“
Stát by podle prezidenta EK ČR měl být subjektem, který je odpovědný za náhradu exekučních nákladů povinným proto, že širším slova smyslu lze stát vnímat jako primárního viníka. Prvotní chybou bylo, že zákonodárci vůbec umožnili využití rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích a později nedostatečně reagovali na vývoj v oblasti ochrany spotřebitele. Legislativní změny z roku 2012 byly přijaty již s velkým zpožděním a ponechaly zde prostor pro tisíce případů, ve kterých by mělo dojít k zastavení exekučního řízení. Je navíc obtížné, vysvětluje dále Plášil, zpětně obviňovat věřitele z toho, že využívali rozhodčího řízení jako legitimní a zákonem dané možnosti, obzvláště když jejich praxe se v tomto směru několik let bez většího povšimnutí ze strany soudů rozvíjela.
Vývoj legislativy
Jak vyplývá z předchozího legislativního vývoje, dřívější ustanovení § 32 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 bylo vykládáno různě v tom smyslu, že připouštělo uplatňování vzniklé újmy fakultativně vůči státu nebo soudnímu exekutorovi. Zákon č. 396/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2013 však reagoval na dosavadní rozdvojenost právní úpravy umožňující poškozenému vybrat si toho, vůči němuž bude svůj nárok na náhradu škody způsobené činností exekutora uplatňovat. Do ustanovení § 32 odst., 1 věta prvá exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, přibylo totiž návětí „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Toto návětí bylo právě reakcí na citovanou dvojkolejnost právní úpravy umožňující poškozenému vybrat si toho, vůči němuž bude svůj nárok na náhradu škody způsobené činností exekutora uplatňovat. Uvedená formulace „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“ přitom výslovně odkazuje na zákon upravující odpovědnost státu za škodu, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b). § 4 odst. 1,2 a § 5 tohoto zákona, účinného od 1. 1. 2013 odpovídá za činnost soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti výhradně stát. „Lze tedy uzavřít, že v žalobách na náhradu újmy nemůže být soudní exekutor pasivně legitimován. V současné době ale některé soudy uvedenou zákonnou úpravu nezohledňují, ačkoliv je zcela srozumitelná,“ kritizuje Plášil soudní praxi.
Opačný rozsudek
Proti tnepravomocnému rozsudku v případu exekutora Kocince se staví zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, který řešil obdobný případ. Ten ve svém rozhodnutí prioritně upozornil na to, že po novele exekučního řádu platné od 1. 1. 2013, je činnost soudního exekutora výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost dále odpovídá stát a nikoliv souběžně s tím exekutor. „Stejně tak judikuje i Nejvyšší soud České republiky, podle kterého není vztah mezi účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, vydražitelem aj.) soukromoprávní povahy. Činnost exekutora při provádění exekuce je výkonem státní moci. Nelze tedy částky zaplacené jako náklady exekuce žádat po soudním exekutorovi z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud občan již dříve uhradil veškeré náklady exekuce, měl by se proto s žádostí o náhradu škody obrátit především na původního věřitele nebo přímo na stát,“ uzavírá Plášil.
Dušan Šrámek
