Je to cosi jako pohádka o kohoutkovi a slepičce, kde se jedna událost řetězí s druhou. Nelze zde ovšem hledat železnou logiku řetězce. V pohádce to dopadá tak, jak se zamane vypravěči. A v životě? Jak děje vyloží vítěz. Vítězem v recentní euroatlantické společnosti přitom není automaticky přeborník volné soutěže demokratických sil, který položil na lopatky všechny soupeře ve volbách, nýbrž ten, kdo fakticky získá převahu ve veřejném prostoru. Jinými slovy: ten, koho je nejvíce slyšet.

Podivná logika řetězce

Dříve nebo později objeví se v této šarádě různé karty, na které se v klidnějších dobách možná trochu práší v manžetách sak uložených v politických šatnících. V některých případech je garderóba protagonistů tak rozsáhlá, že šatník sotva dovřou – záleží prostě na tom, jak často ten či onen (ta či ona) potřebuje převléknout kostým (kostýmek), jak bychom dnes politicky korektně vyjádřili. Zdaleka nemám na mysli v tomto směru snad až zbytečně profanovanou stranickou příslušnost (systém politických stran ostatně přinejmenším celoevropsky prodělává takovou revoluci, že bude nějakou chvíli trvat, než si alespoň odborníci ujasní, kde je místo té které strany na horizontální politické ose, pakliže ta osa ještě vůbec existuje a vede-li vskutku horizontála, jak bylo lidstvo celkem zvyklé, odleva doprava či odprava doleva), nýbrž míním názorovou stálost.

Je-li čas volební, předvolební nebo povolební, což tedy u nás znamená permanentně, patří ke zvlášť působivým žolíkům karty justiční. Vinu nese nejspíš ten zatracený Montesquieu. Co ho to jen napadlo – nezávislé soudnictví?! Každý přece někam patří: „k nám“ nebo „k nim“. A kdo patří „k nim“, je zaručeně „proti nám“. A je-li někdo „proti nám“, je ještě zaručeněji lump a nepřítel. Taková je bohužel představa nemalé části společnosti. Jiná část, ta sofistikovanější, která jde pokrokově s dobou, vmísí do úvah oblíbené bubliny. Dnes je každý v nějaké bublině, jistě v ní tedy jsou i soudci! A vzhledem k tomu, že – jak známo – všechny bubliny jsou zásadně proti sobě, stojí soudci proti nám! Čert vezmi Montesquieua s jeho tmářskou neznalostí bublin.

Pravdu měl předseda Ústavního soudu P. Rychetský, když v několika svých projevech v posledních letech poukazoval na to, že v druhé polovině 20. a na počátku 21. století došlo v euroatlantickém světě k mimořádnému rozšíření kompetencí soudní moci, z čehož mimo jiné soudcokratická karta načerpala v podání mnohých politiků a dalších osob promlouvajících k veřejnosti nové barvy. V roce 2014 mi v rozhovoru pro časopis Soudce dr. Rychetský řekl: „Většinu sporů, které dnes řeší soudy, řešil dříve, jak známo, pan starosta, obecní policajt, farář, řídící učitel. Po válce bezradná společnost hledala nějaký nový záchytný bod, který by v podstatě nahradil křesťanskou morálku, jež utrpěla újmu vyjadřovanou všelijakými okřídlenými formulacemi typu: Bůh zemřel. Prostě, jaképak náboženství, jakýpak všemohoucí Bůh, když mohl dopustit něco tak hrozného, miliony lidí v plynu, zničení celých lidských hodnot. Tápání poválečné civilizace v Evropě se pokusilo jako záchranného kruhu zachytit dávných myšlenek francouzských filozofů, jaksi vrátit společnost o několik set let zpět a nějakým způsobem znovu oživit principy Rousseaua a Voltaira o nezadatelných přirozených lidských právech. Ale byla si vědoma toho, že jakékoliv principy právě přestaly fungovat, a dospěla k názoru, že by tento myšlenkový záchranný kruh mohly podepřít soudy. Nezávislá soudní moc. Nezávislá na politice, na momentální situaci, ať už hospodářské nebo politické, v té či oné zemi. Není to tak, že by soudy na sebe takovou moc strhávaly. Je to naopak výsledek bezradnosti společnosti, která všechno přenáší na soudy. Já z toho nějaké aktuálně realizovatelné východisko nevidím.“[1]

Osový kříž státu

Z týchž pramenů, ze kterých se formuje jako horizontální základ moderního státu demokracie, splétá se postupně rovněž nová podoba pevného vertikálního sloupu zásad, jež jsou označovány pojmem „vláda práva“. Právo je zušlechtěnou a kalenou podobou politiky – a z tohoto hlediska též nejvýznamnějším nástrojem, jímž politická pozice odedávna vládne státu.

Cum grano salis lze říci, že spojí-li se dobře a vyváženě horizontální a vertikální osa státu, vzniká dobrý moderní stát: demokratický a právní. Dojde-li k výchylce demokratické horizontály, stává se moderní stát formálně demokratickým, při větší aberaci autoritářským či dokonce totalitním. Jestliže se vychýlí vertikální osa právní, má to stejně zhoubné následky. Snad lze jen připomenout nedávné Jochovo tvrzení: „lepší je režim liberální a nedemokratický než režim odvozený od vůle většiny, jenž však svobodu jednotlivce nerespektuje.“[2]

Otázka ovšem je, zda s ním je možno také souhlasit. Snad v určitém ohledu ano, ale jedině s touto výhradou: Nedemokratický režim může omezeně fungovat jako liberální, což implicite pravděpodobně lze interpretovat i tak, že nedemokratické jsou „pouze“ mechanismy obsazování funkcí (tedy formování personálního základu institucí státu) a že liberalismus v tomto výkladu znamená respekt k právu (svoboda jednotlivce je úhelným kamenem tohoto respektu). Takovou představu však může naplňovat (a znovu zdůrazněme – jen po určitou limitovanou dobu) toliko jakási osvícená forma „nedemokracie“ (autoritářství), která tak jako tak za čas nutně degraduje a přináší (byť i „měkké“) prvky mocenského teroru. Nezbytným atributem vlády práva je totiž také jeho demokratická tvorba, která přirozeně není v nedemokratickém prostředí trvale možná.

Ať už se tedy pohne kterákoliv z os základního kříže, výsledkem je špatný moderní stát. To není protimluv. Stát není dobrý nebo špatný proto, že je či není moderní, nýbrž proto, že je postaven na dobrém či špatném základu.

A právě zde narážíme na kardinální problém demokracie. Jakkoliv je relativně bohulibá (onu relativitu je třeba zdůraznit, neboť je vpravdě opřena o dosti chatrnou pověst nejlepšího ze všech špatných systémů vládnutí), pořád je to forma vlády, založená v tomto případě na tvrzení, že rozhoduje většina (zajisté většina demokraticky ustavená a respektující práva menšin).
Vládnout nepochybně lze spravedlivě, moudře a po všech stránkách k nadšení ovládaných (i když takových příkladů najdeme v dějinách jen jako šafránu), přesto ale vládnutí nemůže být v moderní státní společnosti postaveno na jiných principech, než je politická nutnost a politická síla. Každá nutnost a každá síla v sobě kromě pozitivních stránek skrývá ovšem i stránky negativní. Proto je nezbytná vláda práva. A proto je nezbytné silné postavení justice.

Optický klam

Jak známo, hůl do vody ponořená jeví se býti zalomená. Když někdo bude chtít (a takových není málo), stačí se spokojit s touto optikou. Pak není problém spatřovat v potřebě vlády práva deficit demokracie a prohlásit za jeho pachatele justici – a když už jsme u toho, dobrým zvykem bývá přidat média. Demokracie je pak v této představě postavena proti soudcokracii a mediokracii, což je obal, který v určitých kruzích musí dobře prodávat.

Jak už jsem kdysi podotkl, „každý právník či politolog je vzděláván v monstequieovském duchu a každý kurz týkající se státovědy vtlouká studentům do hlav, že moc zákonodárná vyvažuje se tu s mocí exekutivní, obě jsou drženy na řetěze mocí soudní, aby se neutrhly a nezvlčily, ta posledně jmenovaná zase nemůže ani tvořit zákony, ani nenese úkoly výkonného charakteru.“[3] Pravda je taková, že osový kříž toho, co nazýváme moderním (spíše recentním) demokratickým právním státem, se v jistém smyslu jeví býti výrazněji vychýlen podle své vertikální osy, kterou reprezentuje právě pojem „právní“, a pravda také je, že v tom soudní moc sehrává mimořádnou roli. Přesto si troufám tvrdit, že hovořit o soudcokracii je stejně liché a pomýlené jako považovat ponořenou hůl automaticky za zalomenou.

Vede mne k tomu nejméně těchto pět základních důvodů:

1. Ztotožňuji se s názorem dr. Rychetského, který zazněl na konferenci Pražského právnického podzimu 2016 nazvané Ústava „de iure“ a „de facto“. Předseda Ústavního soudu uvádí v radbruchovsky laděné úvaze: „Pokud by neexistovaly konflikty a bylo dosaženo výsledného souladu a harmonie, pak by forma společenské regulace v podobě práva nebyla potřebná a nebyly by potřebné ani soudy, aby o právu rozhodovaly. Takový stav je ovšem pouhou fikcí, která nemůže být naplněna.“
2. Nikdy jsem nezaznamenal náznaky, že soudcovstvo se hodlá chopit té části moci, která mu nepřísluší, to jest oloupit o její oprávněné prerogativy moc zákonodárnou nebo výkonnou. A to dokonce ani tehdy ne, jestliže jsem si v jednotlivých případech snad lámal hlavu nad tím, zda negativní zákonodárství, soudní přezkum správních aktů či soudní řešení týkající se politiky bušící na bránu práva nebo opačně nezašly trochu dál, než jsem si představoval, že by zajít měly.
3. Soudy jsou dnes fakticky v řadě případů tvůrci práva. Důvodem, proč tomu tak je, však není jejich snaha přebírat úkoly legislativy, nýbrž povinnost rozhodovat i v těch otázkách, jež nejsou legislativou dostatečně upraveny.
4. Jestliže politická doktrína recentního demokratického právního státu jednoznačně prosazuje prioritu občana před státem, posiluje tím automaticky roli justice. Samozřejmě – pokud se cokoliv přežene, snadno se hledají oprávněné námitky. To, že postupně ze všeho tvoříme v posledku soudní agendu, není ale vina soudů.
5. Politická vůle dlouhodobě brání vzniku nového modelu správy soudnictví. Jeden (a jediný) ze tří mocenských pilířů státu je tak paradoxně „spravován“ jiným pilířem (exekutivním). Hovořil-li Montesquieu o systému brzd a rovnováh, toto na mysli rozhodně neměl. Panující mocí (bez ohledu na momentální „stranické struktury“) je tak dlouhodobě zpochybňována způsobilost soudcovského stavu spravovat záležitosti vlastní. Tak proč takový strach z nějaké soudcokracie, dámy a pánové?

Karel Havlíček

[1] Viz Rozhovory o právu / O dělových ranách a soudcokracii (předsedu Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského zpovídají JUDr. Karel Havlíček a JUDr. Daniela Kovářová), Soudce č. 9/2014, str. 27.

[2] Joch, R.: Všem liberálům dobré vůle. Lidové noviny, 2. 12. 2017.

[3] Používám zde formulace obsažené ve svém komentáři Písek v ozubených kolech; celý text viz Soudce č. 3/2013, str. 2 a násl.