Šest bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti obdrželo po půl roce čekání konečně písemné rozhodnutí odsuzujícího rozsudku, kterým je v říjnu loňského roku poslal Federální trestné soud ve švýcarském městě Bellinzone do vězení za podvod a legalizaci výnosů z trestné činnosti a k finančním trestům. Nyní mají jejich obhájci třicet dní na to, aby připravili odvolání k nadřízenému soudu v Lausanne.
„Seriózní zpracování odvolání k vyšší instanci bude u takto rozsáhlého materiálu a v takto šibeničním termínu mimořádně náročné. I s týmem kvalifikovaných právníků zabere jen důkladné prostudování těchto materiálů několik týdnů. Tato časová disproporce je neúprosná, hrubě nás diskriminuje a je ve svém důsledku velmi nespravedlivá,“ sdělila České justici obhájkyně Karolína Zelenková. Navíc rozsudek o téměř šesti set stranách mají obhájci a jejich klienti pouze ve francouzštině.
Zástupci České republiky nebyli k nahlížení do soudního spisu připuštěni, protože se do podání obžaloby ČR nepřipojila jako údajně poškozená osoba k obžalobě, takže nebyla účastníkem řízení. Jak někteří čeští, tak zahraniční novináři dostali rozsudek k dispozici, a to ještě dříve než obhájci, takže by neměl být pro český stát problém si rozsudek opatřit jinými způsoby. Není ale jasné, zda české orgány měly přístup do obžalovacího spisu, protože se celé pasáže z obžaloby objevovaly v usnesení o trestním stíhání v ČR. Na případné odškodnění ovšem nahlížení do spisu nemělo v tuto chvíli vliv, protože předseda senátu Jean-Luc Bacher prohlásil že i kdyby se Česká republika přihlásila včas, výpočet škody by byl natolik složitý, že by ji soud stejně odkázal na civilní řízení.
Pro počátek švýcarské větve kauzy MUS je potřeba se vrátit až do prosince 2004, kdy finančník Alain Aboudaram podává trestní oznámení na svého společníka, bývalého šéfa MMF Jacquesa de Groote, v němž popisuje, jak se společnost Investenergy se sídlem ve Freiburgu stala „hybnou pákou rozsáhlé mezinárodní operace s cílem praní špinavých peněz“ tak, že umožnila získání společnosti MUS „a za tím účelem a na úkor této společnosti zpronevěřila značné finanční prostředky“. Na základě tohoto oznámení zahajuje švýcarská generální prokuratura vyšetřování Jacquesa de Groote kvůli praní špinavých peněz. V následujících dvou letech bylo šetření rozšířeno na Jiřího Diviše, Antonína Koláčka, Luboše Měkotu, Oldřicha Klimeckého, Marka Čmejlu a Petra Krause pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, porušení povinnosti při správě cizího majetku, padělání listin a podvod a v lednu až březnu 2008 Bern v rámci „mezinárodního komplexního finančního vyšetřování“ vydává příkaz k zablokování vkladů na stovkách švýcarských účtů, jejichž celková výše dosahuje 660 milionů franků.
Pro federální prokuraturu v Bellinzone se stala kauza MUS poslední příležitostí, jak si zachránit pověst, protože stála před zrušením. Do té doby měla pouze sedmiprocentní úspěšnost. Lze jenom spekulovat, o tom, do jaké míry se protnula snaha zachovat ji s obavou, že by Švýcarsko platilo v případě prohry nemalé náklady řízení a ještě větší náhradu škody za zablokované peníze.
Žádost o poskytnutí právní pomoci ze strany švýcarské generální prokuratury přišla do České republiky v březnu 2009. Na základě jednání tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké se švýcarskou generální prokuraturou bylo vyšetřování svěřeno do gesce VSZ Praha a začátkem roku 2009 byl případ delegován náměstkem Liborem Grygárkem na KSZ v Ústí nad Labem. Šetřením ve věci bylo zjištěno, že žádný trestný čin nebyl spáchán. V roce 2010 případ opět převzalo VSZ v Praze, které se jím zabývalo až do roku 2012.
Zlom nastal poté, když vicepremiérka Karolína Peake odstartovala v ČT aféru s údajným nepřipojením se ČR k dvanácti miliardám, které prý náleží ČR v rámci škody způsobené při privatizaci MUS. V této souvislosti prohlásil tehdejší vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, že kauza Mostecké uhelné je promlčená. „I kdyby byl při ovládnutí dolů v roce 1998 spáchán trestný čin, pro což jsme v dokumentech ze Švýcarska nenašli žádné důkazy, byl by promlčen. A to už v roce 2008, kdy se na nás Švýcaři poprvé obrátili.“ Popřel, že by celkem třicet šanonů ze Švýcarska měsíce nechali na VSZ ležet netknutých. Jenom v době, kdy kauzu mělo v gesci VSZ v Praze, došlo k předání 1900 stran dokumentů, včetně výsledků dosavadních tří vyšetřování vedených do té doby v ČR.
Poté, co ministr spravedlnosti podal na Rampulu a další tři státní zástupce VSZ kvůli údajné nespolupráci se švýcarskou prokuraturou návrh na kárnou žalobu, došlo k předání na VSZ Olomouc, které v červnu 2012 obvinilo šest bývalých manažerů nejprve z trestného činu zneužití informací v obchodním styku a v listopadu bylo obvinění rozšířeno ještě o trestný čin podvodu. Návrh na kárnou žalobu ale později Pospíšil stáhl. Kauza (ne)připojení se k trestnímu stíhání tak byla zneužita v mocenském a politickém boji o ovládnutí státního zastupitelství.
Švýcarská strana po celou dobu nebyla schopna definovat zdrojový trestný čin, na jehož základě by bylo možné vznést obvinění pro trestný čin praní špinavých peněz. Požadavky švýcarské strany byly navíc mnohdy v naprostém rozporu s českým trestním právem i Ústavou ČR. Na základě důkazně nepodložených indicií Švýcaři například požadovali provedení domovní prohlídky a bankovního šetření u zbrojaře Pavla Musely kvůli podezření z korupce. Příště po státním zastupitelství zase chtěli, aby byl bývalým manažerům přečten dokument švýcarské prokuratury, že jsou obviněni, a tím bylo zahájeno trestné stíhání. V opakované korespondenci se VSZ v Praze rovněž vyrovnalo s podezřeními na řadu trestných činů, které vznášela jak švýcarská prokuratura, tak s těmi, které šetřily české trestní orgány. V odpovědích odmítlo jakoukoli trestnost předchozího jednání, a to jak při nákupu akcií společnosti MUS, tak při prodeji menšinového podílu ze strany českého státu, uskutečněném v roce 1999.
Mediální fikce o záměrné snaze brzdit vyšetřování švýcarských orgánů se tak v této souvislosti ocitá v naprosto odlišném světle.
Je evidentní, že švýcarské vyšetřující orgány měly dostatek podkladů a informací. Jenže ty jim nevyhovovaly. Z obstavených účtů a nákladů řízení by vznikly pro Švýcarsko nezanedbatelné finanční ztráty, které by byly spojeny s vyvozením osobní zodpovědnosti a ztrátou mezinárodní reputace.
Švýcarskou obžalobu podala federální prokurátorka Graziella de Falco Haldemann v Lausanne dne 22. června 2012. Žalující stranou se stala poté, co se nestačila připojit Česká republika a společnost CZECH COAL SERVICES (CZS), která se stala nástupnickou společností MUS. Právě tuto společnost oslovila nejprve švýcarská prokuratura poté, co začalo místní vyšetřování. Nakonec ale nebyla společnost CZS soudem uznána za poškozenou osobu a nebyla jí poskytnuta žádná finanční náhrada.
Obžalobu provázela celou dobu řada podivností jak po procesní stránce, tak po stránce důkazní. Například podvod měli manažeři spáchat tím, že obelhali českou vládu, protože uvěřila, že prostředky k zaplacení k nákupu státního podílu pocházejí od domnělého zahraničního investora, společnosti Appian Group. Z výpovědí členů vlády přitom vyplývá, že se o původ peněz určených na odkup státního podílu nezajímalo, respektive, že měli sice informace, že za společností Appian Group stojí čeští manažeři, nicméně tuto informaci nepovažovali za natolik důležitou, aby ovlivnila jejich rozhodování. V textu obžaloby je rovněž podrobně popisována údajná korupce, jenže v samotném výroku obžaloby se toto obvinění nevyskytuje. V obžalobě byly používány dokonce vyslovené lži, jako například o souběžném působení Antonína Koláčka v MUS a společnosti Newton, která pro ni nakupovala akcie. Důkazní nouzi si prokurátorka nahrazovala expresivním hodnocením obžalovaných, které připomínalo padesátá léta u nás.
Celou obžalobu zpochybnil ve svém úvodním vystoupení známý curyšský advokát Lorenz Erni. Prohlásil, že již z čistě formálních důvodů by nemohlo podle něj dojít k odsouzení, jelikož více než tři sta stránek obsáhlého obžalovacího spisu nesplňovalo princip obžaloby. Zkritizoval spis i po formální stránce coby kus papíru, na kterém státní zastupitelství pracovalo stylem „copy and paste“, aby spis nafouklo. Prohlásil, že v něm chybí fakta a skutky, které jsou přisuzovány praní špinavých peněz, nelze dokázat. Obžaloba se navíc nevyrovnala s předchozími námitkami VSZ Praha ohledně promlčecí doby i trestnosti jednotlivých skutků. Otázkou je i legálnost stíhání českých občanů za určité jednání, které se stalo na území ČR, v jiném státě.
Spis švýcarské prokuratury byl natolik obsáhlý, že z něj v průběhu procesu doslova vypadávaly desítky vysoce relevantních dokumentů, které svědčily ve prospěch obhajoby, ale které ani nebyly přeložené do francouzštiny. O tom, které dokumenty se soudcům přeloží a které pro ně zůstanou navždy nesrozumitelné, rozhodovala pracovnice prokuratury, jejíž jedinou kvalifikací bylo, že hovořila polsky. Naprosto neuvěřitelný byl i výběr svědků. Prokuratura například jako nezávislého experta prezentovala vlastního zaměstnance.
Podle ústního rozsudku se soud s promlčecí dobou vypořádal tak, že celé jednání natáhl účelově až do roku 2007, kdy končilo vypořádávání vztahů a majetku mezi aktéry kauzy. Je otázkou, zda záměrně či z nepochopení všech transakcí se ztotožnil se závěrem obžaloby, že šlo o jakousi, už v roce 1997 naplánovanou činnost, ačkoli ve skutečnosti to byla celá řada na sobě nezávislých kroků, které přicházely s vývojem situace. Vláda například v roce 1999 nemusela akceptovat nabídku na odkup státního podílu. V takovém případě by se situace vyvíjela zcela jinak. Stejně tak soud nepochopil, že úvěr, který byl poskytnut na nákup akcií, byl později splacen z majetku MUS, když již společnost vlastnili bývalí manažeři. Těžko lze rovněž hovořit o podvodu, když vláda byla jak prostřednictvím BIS, Komise pro cenné papíry, tak FNM varována, že vlastnictví společnosti Appian Group je nevyjasněné, a měla dostatek možností si tyto informace nechat prověřit.
Zavádějící je rovněž rozsudek v tom, že soud vypočítává škodu na základě čistě voluntaristicky zvoleného časového rozpětí ceny akcií. Ve skutečnosti se ale při prodeji státního podílu nejednalo o ceně akcií, ale o přímý prodej za předem stanovenou cenu, která byla o 24 % vyšší než nabídka na povinný odkup akcií. Diskutabilní je rovněž rozsudek proto, že nestanovil přesnou výši škody. „Výpočet škody vzniklé českému státu představuje nepřiměřenou práci, protože i kdyby se český stát včas přidal na stranu žalobců, soud by jej musel odkázat k občanskoprávnímu řízení,“ uvádí se doslova v odůvodnění rozsudku. Problematičnost rozsudku podtrhuje i fakt, že jeden ze tří soudců senátu s verdiktem kategoricky nesouhlasil, a odmítl se dokonce podílet na vypracování jeho písemného znění.
Obžaloba vs. rozsudek
Jiří Diviš byl obžalován z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizího majetku na úkor společnosti MUS, podvodu na úkor českého státu a padělání dokumentů.
Marek Čmejla z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizího majetku na úkor společnosti MUS a podvody na úkor českého státu.
Antonín Koláček z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizího majetku na úkor společnosti MUS a podvody na úkor českého státu.
Oldřich Klimecký z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizího majetku na úkor společnosti MUS a podvody na úkor českého státu.
Petr Kraus z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizího majetku na úkor společnosti MUS a podvody na úkor českého státu.
Jacques De Groote z praní špinavých peněz, porušování povinností při správě cizíhomajetku na úkor společnosti MUS a podvody na úkor českého státu.
Federální trestní soud v Bellinzone vynesl rozsudek dne 10. října 2013 ve složení Jean-Luc Bacher, předseda, Peter Popp a David Glassey:
Jiří Diviš je vinen ze spolupachatelství na trestném činu podvodu a z opakované legalizace výnosu trestné činnosti s přitěžujícími okolnostmi. Je zproštěn obžaloby z porušování povinnosti při správě cizího majetku, jakož i ve věci dalších bodů obžaloby ohledně dalších skutků legalizace výnosů trestné činnosti a podvádění v úředních dokumentech a odsuzuje se k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 46 měsíců a k peněžitému trestu ve výši 250,-CHF na dobu 255 dní, s podmínkou na dva roky.
Marek Čmejla je uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu a opakované legalizace výnosu trestné činnosti s přitěžujícími okolnostmi. Je zproštěn obžaloby ze spolupachatelství na trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jakož i dalších skutků legalizace výnosů z trestné činnosti a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu 270,-CH denně na dobu 150 dnů s podmínečným odkladem na dva roky.
Antonín Koláček je uznán vinným z trestného činu podvodu, porušování povinností při správě cizího majetku a z opakované legalizace výnosů trestné činnosti s přitěžujícími okolnostmi. Je zproštěn obžaloby v ostatních bodech legalizace výnosu trestné činnosti a odsuzuje se k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 52 měsíců a k peněžitému trestu 42 CHF denně na dobu 285 dnů, s podmínečným odkladem na dva roky.
Oldřich Klimecký je uznán vinným z trestného činu podvodu a opakované legalizace výnosů trestné činnosti s přitěžujícími okolnostmi. Je zproštěn obžaloby z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, jakož i z dalších skutků spadajících pod trestný čin legalizace výnosů trestné činnosti a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání 37 měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výši 50,-CHF denně na dobu 205 dnů s podmínkou na dva roky.
Petr Kraus je uznán vinným z trestných činů podvodu a opakované legalizace výnosů trestné činnosti s přitěžujícími okolnostmi. Je zproštěn obžaloby ze spolupachatelství při páchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku a také z ostatních skutků legalizace výnosů trestné činnosti a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců, z toho 16 měsíců nepodmíněně, a k peněžitému trestu 43,-CHF denně po dobu 200 dnů, s podmínečným odkladem na dobu dvou let.
Jacques De Groote je uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu. Je zproštěn obžaloby ze spáchání trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a legalizace výnosů trestné činnosti spáchaných po 10. říjnu 1998 a odsuzuje se k peněžitému trestu ve výši 230,-CHF denně na dobu 330 dnů, s podmínkou v trvání dvou let.
