Ministerstvo spravedlnosti se rozhodlo vyslyšet volání vlivné zájmové skupiny a rozšířit již tak složitou legislativní platformu o další instituci – hromadné žaloby. Ministr Pelikán vyslal skupinu legislativců do Spojených států, aby se poučili, jak v České republice můžeme „hromadně“ chránit spotřebitele. Velcí podnikatelé se bojí, advokátní kanceláře očekávají bezesné noci a následné velké odměny a specialisté na „racketeering“ (specifický druh vydírání) si navíc mnou ruce. Jedná se však o efektivní nástroj hromadné ochrany spotřebitelů a jsme na takový zásah vůbec připraveni?

Odpověď je, jak to tak bývá, poměrně jednoduchá: Samozřejmě že není. Ale co by politik neudělal pro své voliče, aby se jim alespoň opticky zavděčil? Evidentně cokoliv. I naprostou pitomost.

Otevřeme si na chvilku lidovou kancelář „uvádění věcí na pravou míru“. Především ani dnes vám nikdo nebrání, abyste se svých práv domáhali prostřednictvím sdružení většího počtu fyzických nebo právnických osob v rámci jedné soudní kauzy. To, že takové kauzy v praxi téměř nevidíme, a když ano, končí pro spotřebitele na straně stěžovatele poměrně dramaticky (vzpomeňme na kauzu s bankovními poplatky za vedení úvěru!), má své důvody:

Zaprvé, v prostředí fungujícího trhu se málokdy najde větší počet lidí, jejichž (domnělé) nároky jsou zcela totožné a případnou vzniklou škodu lze zabalit do jednoho pytle a opatřit konkrétním jednotícím názvem. Konkurenční tlak totiž způsobuje, že na obdobné či opakované nároky vznášené z více stran či více spotřebiteli – neboli na onen pytel nároků s konkrétním názvem – tržní subjekt reaguje okamžitým přizpůsobením se. Přestane „škodit“, příjme opatření, aby nemusel či nemohl být žalován nebo konkrétní sporu-vhodné výrobky či služby přestane nabízet. Žádný poskytovatel výrobků či služeb se nechce v silné konkurenci soudit, platit za právní poradenství a připravovat se o svou často dlouhodobě vytvářenou pověst. Toto není efektivní cesta, jak v tržním prostředí uspět. A subjekty vystavené konkurenci toto moc dobře vědí.

V rámci této logiky, pokud v tržním prostředí identifikujeme větší množství obdobných nároků různých poškozených, ultimátně zjistíme, že ony nároky jsou méně podobné, než by se mohlo na první pohled zdát. V prostředí efektivní vymahatelnosti práva je pojmovým znakem nastolení spravedlnosti, že dojde k potrestání skutečného viníka a kompenzaci poškozeného. V takovém prostředí tedy nakonec tedy ani sdružování nepomáhá, neboť každý jednotlivý poškozený musí zdokumentovat pregnantně jakou škodu utrpěl a jakým způsobem za to může daný škůdce. Skrytý jedinec s domnělým nárokem tak v prostředí vymahatelného spravedlivého práva bude vždy odkryt. Včetně nároku, jeho základů a jeho výše. Ono totiž není nic spravedlivého na tom, aby anonymní subjekt či dokonce anonymní masa lidí měla v (soukromých) vztazích jakákoliv specifická práva nadřazená jiným stranám daných vztahů.  Soukromé vztahy jsou založeny na vzájemné interakci sobě známých stran a to i v oblasti nároků z újmy. Navíc, identifikace stran ve sporu má i výchovný účinek pro škůdce – i škůdce by přece měl vědět komu a jak škodí, aby nebral náhradu škody jako pouhý vznik nákladů se kterými lze dopředu počítat. I škůdce by měl mít možnost zpytovat svědomí nebo se snažit se poškozeným dohodnout (a nikoliv soudit) na kompenzaci a spor vyřešit smírně.

Proč tedy raději než o zefektivňovaní trhu a justice hovoříme o hromadných žalobách? Jak naznačeno, hlavním důvodem je politika. Když bude trh i justice správně a efektivně fungovat, nebude potřeba politiků. Nebudou problémy, ke kterým by se politici mohli vyjadřovat a které by mohli v „zájmu“ některých skupin řešit. A politici budou zbyteční a budou muset začít pracovat na něčem hodnotném, pro ostatní pozitivním a přínosném. Což, pro některé z nich je pravděpodobně obrovská noční můra. Institut hromadných žalob je nechá ale dost dobře spát – poté, co bude zaveden lze očekávat množství mediálních bublin a politici budou mít možnost být v záři reflektorů a v prsa se bít za ochranu těch či oněch. Nelíbí se vám výše bankovních poplatků? Máte pocit, že byste za využívání mobilní sítě neměli platit, ale dostat zaplaceno? Myslíte si, že jsou spotřebiče příliš drahé? Chcete, aby vaše nové SUV v nejlepší výbavě jezdilo na „dobrý den“? Hodláte žalovat stát za to, že neporučil větru, dešti? Tsunami hromadných žalob bude vytvářet mediálně atraktivní pseudokauzy a konzumovat velký objem vzácných zdrojů. Nicméně ve fungujícím právním prostředí žádný soud neoznačí a nemůže označit bankovní poplatky, platby za digitální data či za naftu do SUV za protizákonné jen na základě toho, že se nám nelíbí. To, že faktický žádná z těchto věci nezpůsobuje žádnou újmu a že každá z těchto věcí nabízejícího něco stojí nakonec vyjde najevo (stejně jako ony bankovní poplatky, kdy společní žalobci zpytují své svědomí). A nakonec vyjde najevo, že neanonymní spotřebitel je spotřebovává dobrovolně a benefituje z nich.

Co tedy budou hromadné žaloby? Prostor pro uspokojení ega některých politiků a skvělý prostředek k obtěžování poctivých podnikatelů skupinkou vychytralců, která může pomalu ale jistě zlikvidovat kohokoliv. Minimálně reputačně.

I když by to nedošlo tak daleko, anonymní systém hromadných žalob a záře reflektorů si své „případy“ snadno najde. Zajímalo by mne, jak brzy se dočkáme žalob na bývalé firmy současného premiéra týkající se kvality kuřat, podílu masa v uzeninách, kvalitu pohonných hmot nebo alergie na všudypřítomné lány řepky? Dočkáme se žalob na sázkovou firmu nejmenovaného senátora, že jsou její kurzy atraktivní tak moc, že některým vzniká závislost a cítí se poškození? Budou spotřebitelé žalovat restaurace za to, že jejich jídlo je až příliš dobré, a oni tloustnou? Někteří by se měli zamyslet, zdali nedávají příliš levný a jednoduchý nástroj ke své likvidaci či přinejmenším zcela zbytečně vynaloženým nákladům ostatním mocichtivým.

Petr Koblovský