Demokracie byla nejúspěšnější politickou myšlenkou 20. století. Proč se dostala do problémů a co je potřeba udělat pro její obnovu? The Economist poskytuje podrobné zamyšlení nad současnými problémy vyspělých demokracií, těch začínajících i těch upadajících, a nabízí návod na to, jak se těchto problémů zbavit a následně dosáhnout opětovného uzdravení této formy vlády.
Protestující, kteří převrátili politickou situaci na Ukrajině, mají pro svou zemi velké ambice. Prostřednictvím svých transparentů volali po bližších vztazích s Evropskou unií a po zastavení intervencí Ruska do ukrajinské politiky a žádali ustavení nové vlády a ukončení kleptokracie prezidenta Viktora Janukovyče. Jejich hlavním požadavkem bylo to, co motivuje lidi již celá desetiletí – zbavit se korupce a autoritářských a násilnických vlád. Volali po demokracii postavené na pravidlech.
Je snadné pochopit, proč tomu tak je. Demokracie jsou většinou bohatší než nedemokratické režimy a jsou také méně náchylné k vypuknutí války a vedou si lépe i co se týče boje s korupcí. Ze své podstaty demokracie svým občanům umožňují vyjadřovat své názory a fomovat svou budoucnost a budoucnost jejich dětí. Fakt, že po celém světě existuje tak obrovský počet lidí, kteří jsou schopni pro tuto myšlenku obětovat tak mnoho, je svědectvím toho, že demokracie je trvalou výzvou.
Pocity vítězství, které lidé pociťují po událostech, jako byly ty kyjevské, se vždy mísí s obavami o to, co bude následovat. V nedávné době bylo možné vypozorovat určitý vzorec vývoje událostí. Lidé se masově shromažďují na náměstích, zločinci v čele státu se snaží vzdorovat. Nakonec však ztratí nervy, často kvůli vytrvalosti opozice a celosvětovému rozsahu zpravodajství. Svět aplauduje kolapsu režimu a nabízí pomoc při budování demokracie.
Vypakování autokrata se najednou ukazuje jako ta nejsnazší část. Nyní je na čase ustavit životaschopnou demokratickou vládu. Nový režim pokulhává, ekonomika se zmítá v problémech a země se ukazuje být v nejméně tak špatném stavu, v jakém se nacházela předtím. Takový sled událostí bylo možné pozorovat při arabském jaru či po ukrajinské oranžové revoluci před deseti lety. Janukovyč byl v roce 2004 ze svého úřadu vyhnán díky propuknutí rozsáhlých demonstrací. V roce 2010 byl však znovuzvolen jako prezident (za pomoci obrovských sum peněz přicházejících z Ruska), jelikož se ukázalo, že opoziční politici, kteří ho v čele státu nahradili, byli stejně tak beznadějní.
Demokracie prochází těžkými časy. Tam, kde došlo k odstavení autokratů od moci, jejich oponenti ve svých pokusech o sestavení funkčních vlád většinou selhali. Dokonce i v zažitých demokraciích se chyby v demokratickém systému staly znepokojivě viditelné a deziluze z politiky je na vzestupu. Ještě před několika lety to však vypadalo, že demokracie bude ve světě dominovat.
Ve druhé polovině 20. století se demokracie začaly etablovat v těch nejhorších možných podmínkách – v Německu, které bylo traumatizováno nacismem, v Indii, která měla největší počet obyvatel na světě a v apartheidem znetvořené JAR v roce 1990. Dekolonizace poskytla hostitele pro nové demokracie v Africe a v Asii a autokratické režimy podlehly demokraciím v Řecku (1974), Španělsku (1975), Argentině (1983), Brazílii (1985) a v Chile (1989). Rozpad Sovětského svazu dal vznik mnoha začínajícím demokraciím ve střední Evropě. Americká expertní skupina Dům svobody (Freedom House) v roce 2000 klasifikovala 120 zemí z celého světa jako demokracie (jednalo se o 63 % všech zemí).
Téhož roku se zastupitelé více než sta zemí sešli ve Varšavě u příležitosti Světového Fóra o demokracii, aby prohlásili, že „vůle lidu“ je „základním nositelem moci“. Zpráva vydaná Ministerstvem zahraničních věcí USA deklarovala, že díky „neúspěšným experimentům“ s autoritářským a totalitními formami vlády to vypadá, že demokracie bude nakonec vítězná.
Tato namyšlenost byla po dosažení tak obrovského úspěchu jistě pochopitelná. Pohlédneme-li však na situaci z povzdálí, naprostý triumf demokracie již nevypadá tak úplně snadno dosažitelný.
Po pádu Atén, kde se demokracie zrodila, ležel tento politický model nečinně až do doby osvícení, které přišlo o více než dva tisíce let později. V 18. století byla Amerika jedinou zemí, která byla schopna vytvořit životaschopnou demokracii. Během 19. století proti demokracii silně bojovali monarchisté. V první polovině 20. století, došlo ke kolapsu demokracií v Německu, Španělsku a v Itálii. V roce 1941 pak existovalo pouze jedenáct demokracií a Franklin Roosevelt se obával, že nebude možné ochránit „velký plamen demokracie před temnotou barbarství“.
Vývoj, který byl patrný na konci 20. století, začal ve století 21. ustávat. I přesto, že okolo 40 % celosvětové populace, což je více než kdykoliv předtím, žije v zemích, kde budou letos pořádány svobodné a čestné volby, globální pokrok demokracie se zastavil a možná nabral dokonce zpětný chod. Vědci z expertní skupiny Dům svobody uvádí, že rok 2013 byl osmým, po sobě jdoucím rokem, ve kterém docházelo ke snižování globální svobody. V letech 1980-2000 došlo v oblasti rozvoje demokracie k pouze několika nezdarům. Od roku 2000 se jich však objevilo mnoho. Problém demokracie je rovněž mnohem hlubší, než ukazují čísla samotná. Mnoho formálních demokracií sklouzlo směrem k autokracii, udržujíc si na venek demokratický vzhled skrze pořádání voleb, ale bez práv a institucí, které jsou stejně tak důležitými aspekty fungujícího demokratického systému.
Víra v demokracii vzplane vždy ve chvílích triumfu, jako například při svržení nepopulárních režimů v Káhiře či v Kyjevě, aby později zase uhasla. Mimo Západ demokracie často přichází pouze po kolapsu. Na Západě jsou demokracie hojně spojovány s dluhy, jejich nefunkčností doma a s jeijch přehnanými ambicemi za hranicemi. Demokracie měla vždycky své kritiky, nyní jsou však dávné pochybnosti nahlíženy z jiné perspektivy, jelikož vycházejí na povrch slabiny demokracie v jejích západních baštách a křehkost jejího vlivu všude okolo. Čím to je, že demokracie ztratila intenzitu pokroku, se kterou se dříve šířila?
Návrat historie
The Economist píše, že dvěma hlavními důvody jsou: finanční krize z let 2007-2008 a vzestup Číny. Škoda, kterou krize napáchala, byla jak psychologická, tak finanční. Odhalila základní slabiny v politických systémech Západu, podkopovala jejich sebevědomí, které bylo jednou z jejich největších předností. Vlády si během následujícího desetiletí začaly postupně nárokovat čím dál více, umožnily vytvoření nebezpečně vysokých dluhů a politici si začali myslet, že zažehnali cyklus vzestupů a pádů a eliminovali risky. Mnoho lidí žilo v jisté deziluzy z toho, jak jejich politický systém fungoval. Zejména ve chvíli, kdy vlády vyplatily bankéře z peněz daňových poplatníků a posléze jen nečinně přihlížely tomu, jak si finančníci sami sobě nadále vypláceli obrovské bonusy. Krize z tohoto rozhodnutí Washingtonu učila ostudu po celém rozvíjejícím se světě.
Čína mezitím rozbila monopol demokratického světa na ekonomický pokrok. Larry Summers z Harvardské univerzity vypozoroval, že ve chvíli, kdy americká ekonomika rostla nejrychleji z celého světa, každých třicet let došlo k dvojnásobnému zlepšení kvality života. Čína životní standardy zdvojnásobuje přibližně každých deset let a to již po dobu třiceti let. Čínská elita hlásá, že jejich model – přísná kontrola ze strany Komunistické strany doprovázená vytrvalou snahou rekrutovat do svých nejvyšších řad talentované lidi – je efektivnější, než demokracie a je také méně náchylná ke kolapsu. Politické vedení se mění přibližně každých deset let a neustále dochází k přílivu nových talentů, jelikož komunističtí kádři jsou povyšováni dle jejich schopnosti dosáhnout výsledků.
Kritici Číny v mnoha ohledech oprávněně odsuzují její vládu za kontrolu názorů veřejnosti – a to od věznění disidentů, až po cenzuru internetových diskuzí. Posedlost režimu kontrolou paradoxně znamená to, že podrobně naslouchá názoru veřejnosti. Čínští lídři se díky tomu byli schopni rychle vypořádat s některými velmi důležitými problémy budování státu, jejichž vyřešení v demokratických zemích většinou trvá desítky let. Během pouhých dvou let, bylo v Číně rozšířeno penzijní pokrytí na dalších 240 milionů obyvatel venkova. The Economist pro srovnání uvádí, že je to více, než celkový počet lidí, na které se vztahuje americký veřejný důchodový systém.
Mnoho obyvatel Číny je ochotno režim tolerovat do té doby, dokud systém prosperuje. Z výsledků Pewova institutu (Pew Survey of Global Attitudes) z roku 2013 vyplývá, že 85 % obyvatel Číny „bylo spokojeno“ s tím, jakým směrem se jejich země ubírá. Ve stejném roce bylo se směřováním své země spokojeno pouze 31 % Američanů. Někteří čínští intelektuálové začali být velmi vychloubační. Zhang Weiwei z univerzity ve Fudanu je toho názoru, že demokracie Západ ničí. Zejména pak prý Ameriku.
Jako důvod uvádí to, že institucionalizuje patové situace, trivializuje rozhodovací procesy a plodí prezidenty druhé kategorie, jakými jsou například George Bush mladší. Yu Keping z Univerzity v Pekingu je zase toho názoru, že demokracie dělá z jednoduchých věcí „velmi komplikované a zbytečné“ a umožňuje „některým politikům-populistům klamat obyvatelstvo“. Wang Jisi rovněž z univerzity v Pekingu zastává názor, že „mnoho rozvojových zemí, které si přivlastnily západní hodnoty a politické systémy, nyní čelí nefunkčnosti a chaosu“, a že Čína nabízí alternativní model. Země od Afriky (Rwanda), přes Blízký Východ (Dubaj) po jihovýchodní Asii (Vietnam) se touto radou vážně zabývají.
Výhoda Číny je ještě více zřejmá v kontextu série zklamání, které demokraté čelí od roku 2000. Prvním nezdarem bylo Rusko. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se demokratizace Sovětského svazu zdála nevyhnutelnou. V 90. letech však Rusko za vlády Borise Jelcina udělalo několik opilých kroků zpět. Jelcin však ke konci devadesátých let rezignoval a předal moc Vladimíru Putinovi, bývalému agentovi KGB, který od té doby zastával jak funkci premiéra, tak rovněž dvakrát zvoleného prezidenta. Tento postmoderní car zničil v Rusku umlčováním tisku a vězněním oponentů podstatu demokracie. Zároveň vytvořil falešnou představu o všeobecném volební právu. Volit mohou všichni, ale pouze do té doby, co vyhrává Putin.
Autokratičtí lídři ve Venezuele, na Ukrajině, v Argentině a v dalších zemích ho následovali. Místo toho, aby se nadobro zvrácené napodobeniny demokracie zbavili, začali ji přiživovat. Díky tomu nyní ve světě dochází ke stále větší diskreditaci demokracie.
Dalším velkým zklamáním byla válka v Iráku. Když po invazi vedené Američany v roce 2003 nedošlo k nalezení zbraní hromadného ničení, Bush obrátil a válku začal obhajovat jako boj za svobodu a demokracii. „Společné úsilí svobodných národů směřující k prosazování demokracie, je předehrou k porážce našich nepřátel,” pronesl Bush ve svém druhém inauguračním projevu. Jednalo se o vice než pouhý oportunismus: Bush skutečně věřil, že by Blízký východ zůstal živnou půdou pro terorismus, pokud by mu nadále vládli diktátoři. Demokracii jako takové to však velmi ublížilo. Levicoví politici začali říkat, že se jednalo o jasnou ukázku toho, že rozvoj demokracie byl pouhou zástěrkou amerického imperialismu. Zastánci teorie realismu v mezinárodních vztazích brali stupňující se chaos války v Iráku jako důkaz toho, že Amerikou vedená kampaň na podporu demokracie byla receptem na nestabilitu. A neokonzervativci, mezi něž patří například americký politolog Francis Fukuyama, válku viděli jako důkaz toho, že demokracie v kamenité půdě zakořenit nemůže.
Třetím závažným problémem demokracie byl Egypt. Obrovské demonstrace a následný kolaps režimu Husního Mubaraka v roce 2011 vyvolaly v lidech naděje na to, že by na Blízkém východě skutečně mohlo dojít k rozšíření demokracie. Tato euforie se brzy přeměnila v zoufalství. Egyptské volby nevyhráli liberální aktivisté (kteří se rozdrobili na mnoho malých stran), ale Muslimské bratrstvo Muhammada Mursího. Mursí se k demokracii zachoval stylem „vítěz bere vše“, do státních funkcí dosadil členy Muslimského bratrstva a udělil si téměř neomezenou moc. Současně vytvořil horní komoru parlamentu s permanentní muslimskou většinou. V červenci 2013 zakročila armáda, zatkla prvního demokraticky zvoleného prezidenta Egypta, uvěznila vedoucí představitele Bratrstva a zabila stovky demonstrantů. Společně s válkou v Sýrii a anarchií v Libyi toto zabilo poslední naději na to, že by arabské jaro mohlo vést k rozvoji demokracie napříč Blízkým východem.
Zároveň i některé nové demokracie ztratily na svém původní lesku. Od zavedení demokracie v JAR roku 1994 je země vedena jednou stranou, Africkým národním kongresem, který progresivně slouží pouze sám sobě. Turecko, které kdysi vypadalo, že bude schopné zkombinovat umírněný Islám s prosperitou a demokracií, sklouzává ke korupci a autokracii. V Bangladéši, Thajsku a Kambodži bojkotovaly opoziční strany nedávné volby či dokonce odmítly akceptovat jejich výsledky.
Vše výše uvedené ukazuje, že budování institucí nutných k udržení demokracie je skutečně velmi zdlouhavým procesem. Rovněž se kvůli tomu rozplývá dříve populární myšlenka o tom, že ve chvíli, kdy bude zasazeno semínko, bude demokracie rychle a spontánně vzkvétat. I přesto, že demokracie může být „všeobecnou aspirací“, jedná se rovněž o kulturně zakořeněnou praxi. Tohoto názoru jsou například George Bush a Tony Blair. Téměř všechny západní země rozšířily právo volit až dlouho poté, co došlo k zavedení sofistikovaných volebních systémů se silnými veřejnými službami a pevně zakořeněným ústavním právem ve společnostech, které ctí myšlenku práv jednotlivce a nezávislé justice.
Současně se ale ty samé instituce vyspělých demokracií, které mají sloužit jako vzor novým demokraciím, začaly jevit jako přežilé a disfunkční. USA se staly příkladem chronické existence patových situací. Americká posedlost sbíráním kladných bodů u veřejnosti způsobila to, že se země dvakrát za poslední dva roky ocitla na pokraji utonutí v dluzích. Americká demokracie je rovněž narušena tzv. gerrymanderingem, tedy způsobem manipulace s volebními okrsky za účelem zvýhodnění těch, kteří jsou momentálně u moci. Toto podporuje extremismus, jelikož politici se snaží vyhovět pouze svým podporovatelům a jako důsledek toho dochází k rozbourání původní voličské základny.
A peníze v americké politice znamenají více než kdykoliv předtím. Tisíce lobbistů (více než dvacet na každého člena Kongresu) přidává na délce a složitosti legislativních procesů. Díky obrovskému množství lobbistů je stále snazší ututlat výhody, které jsou jimi politikům nabízeny. Toto vše vytváří dojem, že americká demokracie je na prodej a že bohatí mají více moci než chudí. I přesto, že lobbisté a sponzoři politických stran trvají na tom, že sponzorskými dary pouze využívají svého práva na svobodu projevu, výsledkem je to, že obraz americké demokracie ve světě velmi trpí.
Ani Evropská unie není žádným zářným příkladem demokracie. Rozhodnutí o přijetí eura v roce 1999 bylo přijato především technokraty. Pouze dvě země, Dánsko a Švédsko, vyhlásily referenda (v obou občané vyjádřily nesouhlas). Snahy o zisk souhlasu obyvatel ohledně Lisabonské smlouvy skončily ve chvíli, kdy lidé začali hlasovat proti. Během nejtěžších dnů eurokrize donutili euroelitáři Itálii a Řecko k nahrazení demokraticky zvolených lídrů technokraty. Evropský parlament, neúspěšný pokus o nápravu demokratického deficitu v Evropě, je současně jak ignorován, tak i nahlížen shora. EU se stala živnou půdou pro populistické politické strany, jako například Strana pro svobodu Geerta Wilderse v Nizozemí nebo Národní fronta Francie Marine Le Penové, která tvrdí, že se snaží chránit obyčejné lidi před arogantní a neschopnou elitou. Řecká strana Zlatý úsvit testuje, jak dalece budou demokracie tolerovat stranu nacistického stylu. Projekt, který měl zamezit evropskému populismu, ho místo toho přiživuje.
Demokratické rozladění
Dokonce i ve svých tradičních baštách demokracie očividně trpí závažnými strukturálními problémy, spíše než několika jednotlivými neduhy. Od úsvitu moderní demokratické éry na konci 19. století se demokracie projevovala skrze národní státy a národní parlamenty. Lidé volili své zástupce, kteří po stanovené funkční období hýbali mocenskými pákami. Toto uspořádání ale v současnosti čelí nebezpečí jak shora, tak i zdola.
Shora byla národní politika zásadně pozměněna globalizací. Národní politici se v současnosti vzdávají stále více ze své moci. Například ve prospěch obchodních a finančních toků, světových trhů a supranacionálních entit. Díky tomu se ukazuje, že nejsou schopni plnit své závazky vůči voličům. Mezinárodní organizace jako například Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace a Evropská unie postupně rozšiřují svůj vliv. Toto však lze vysvětlit zcela logicky: jak by se totiž mohly jednotlivé země samy vypořádat s takovými problémy, jako je jsou globální oteplování či daňové úniky?
Národní politici rovněž odpověděli na globalizaci tím, že omezili své úsudky a postoupili svou moc v určitých oblastech nevoleným technokratům. Počet zemí s nezávislými centrálními bankami se například zvýšil z přibližně dvaceti v roce 1980, na současných sto šedesát.
Zdola přicházejí podobně vážné výzvy: od rádoby odtrhnuvších se národů, jako jsou Katalánci a Skotové, od indických států, po starosty amerických měst. Všechny tyto entity se snaží o získání více moci na úkor národních vlád. Existují rovněž tzv. „mikro mocnosti“, jak Moisés Naim z Carnegieho nadace pro Mezinárodní mír nazývá neziskové organizace a lobbisty, kteří narušují tradiční politiku a stěžují život jak demokratickým lídrům, tak i těm autokratickým.
Internet usnadňuje organizaci a agitaci. Ve světě, kde lidé mohou každý týden hlasovat v nějaké reality show či podpořit petici jediným klikem, mašinérie a instituce parlamentní demokracie, kde se volby konají pouze jednou za několik let, vypadají stále více zastarale. Douglas Carswell, člen britského parlamentu, přirovnává tradiční politiku k řetězci britských obchodů s hudbou HMV, které neustály realitu současného světa, ve kterém si lidé mohou kdykoliv poslechnout téměř cokoliv skrze online hudební aplikaci Spotify.
Největší výzva demokracii však nepřichází shora ani zdola, nýbrž zevnitř – od voličů samotných. Platónova velká obava z toho, že občané v demokracii budou „žít ze dne na den, užívajíce si momentálního okamžiku“, se ukázala jako prorocká. Demokratické vlády si zvykly na dostávání se do strukturálních deficitů následkem toho, že si půjčují na to, aby mohly voličům dát to, co si v krátkodobém horizontu žádají. Současně tak dochází k ignorování nutnosti dlouhodobých investic. Francie a Itálie neměly vyrovnaný rozpočet již více než třicet let. Finanční krize drsným způsobem odhalila neudržitelnost těchto dluhem financovaných demokracií.
S upadáním pokrizového stimulu, musí nyní politici čelit nutnosti přijímání kompromisů, kterým se v dobách růstu a snadného dosažení na úvěr vyhýbali. Přesvědčování voličů o nutnosti přijmout nucené škrty se u volebních uren jistě neprojeví pozitivně. Pomalý růst a úzké rozpočty budou přispívat ke vzniku střetů tím, jak bude postupně docházet k usilování různých zájmových skupin o rozdělení omezeného počtu zdrojů. Vše se navíc děje ve chvíli, kdy obyvatelstvo Západu stárne. Starší lidé byli vždy při volání o vyslyšení svých hlasů úspěšnější, než ti mladší. Volí ve větších skupinách a zakládají nátlakové skupiny, jakou je mocná americká AARP (Americké sdružení lidí v důchodu). Stále častěji se bude stávat, že budou mít na své straně rozhodující většinu. Mnoho demokracií se nyní potýká s konfliktem mezi svou minulostí a budoucností, mezi zděděnými povinnostmi a budoucími investicemi.
Přizpůsobování se těžkým časům bude kvůli rostoucímu cynismu vůči politice stále složitější. Počty členů politických stran na celém světě klesají: pouze jedno procento Britů je nyní členy nějaké politické strany ve srovnání s dvaceti procenty v roce 1950. Volební účast rovněž klesá: studie čtyřiceti devíti demokracií ukazuje, že mezi léty 1980-84 a 2007-2013 došlo k poklesu o deset procent. Z výzkumu sedmi evropských demokracií z roku 2012 vyplývá, že více než polovina voličů „vůbec nevěří své vládě“. Ve stejném roce průzkum organizace YouGov v Británii ukázal, že 62 % dotázaných bylo názoru, že politici „neustále lžou“.
Mezitím rovněž dochází ke smazávání hranice mezi recesí a počátky protestu. V roce 2010 islandská Nejlepší strana slibovala, že bude otevřeně zkorumpovaná a následně ve volbách získala dostatek hlasů ke spoluvedení radnice v Reykjavíku. Čtvrtina Italů v roce 2013 hlasovala pro stranu italského komika Beppe Grilla. Všechen tento populární cynismus vůči politice by byl v pořádku, pokud by občané od svých vlád očekávali pouze velmi málo, stále od nich ale očekávají mnoho. Výsledkem může být nebezpečný a nestabilní mix: občané svými vládami opovrhují, ale současně jsou na nich velmi závislí.
Tato závislost způsobuje, že vlády rozšiřují své pravomoci a kladou na sebe stále více zátěže. Opovrhování vládami ze strany veřejnosti je zároveň ochuzuje o jejich legitimitu. Dysfunkce demokracie jde ruku v ruce s demokratickým rozladěním veřejnosti.
Demokracie vypadají slabší, než ve skutečnosti jsou
Demokraciím se ve 20. století dařilo také díky americké hegemonii: ostatní země se s touto světovou velmocí snažily přirozeně soutěžit. S rostoucím vlivem Číny však vliv Ameriky a Evropy upadá. Amerika a Evropa již nejsou nahlíženy jako vzory a došlo i ke ztrátě jejich chuti k rozšiřování demokracie po světě. Obamova administrativa se nyní zdá být paralyzována strachem z toho, že demokracie produkují darebácké režimy (rogue regimes) či podporují džihádisty. A proč by měly rozvíjející se země přijmout demokracii za ideální formu vlády, když americká vláda není schopná ani schválit rozpočet, nemluvě o svém plánu do budoucna? Proč by měli autokraté poslouchat od Evropanů lekce o demokracii, když vidí, jak se euroelitáři zbavují demokraticky zvolených lídrů stavějících se do cesty fiskální ortodoxii?
Demokracie rozvíjejícího se světa se potýkají se stejnými problémy jako již zavedené demokracie. V krátkodobém horizontu si dopřávají příliš mnoho a ignorují nutnost dlouhodobých investic. Brazílie umožňuje zaměstnancům z veřejného sektoru jít do důchodu v 53 letech, ale například nemá moderní systém letišť. Indie vyplácí velké množství klientelistických skupin, ale velmi málo investuje do infrastruktury. Politické systémy se ocitly v zajetí zájmových skupin a jsou podkopávány nedemokratickými zvyky.
Britský historik Patrick French upozorňuje, že každý člen indické dolní komory je členem nějaké politické dynastie. Ke střetům v oblasti podpory demokracie dochází i v rámci kapitalistické elity: indičtí magnáti si neustále stěžují, že indická chaotická demokracie produkuje prohnilou infrastrukturu, zatímco čínský autoritářský systém produkuje dálnice, krásná letiště a vysokorychlostní vlaky.
Demokracie se zdála být na úpadku již v minulosti. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století to vypadalo, že zvítězí komunismus a fašismus. Když se Španělsko dočasně vrátilo k parlamentní vládě roku 1931, Benito Mussolini to přirovnal k návratu k petrolejovým lampám v době existence elektřiny. V polovině 70. let 20. století řekl bývalý německý kancléř Willy Brandt, že „západní Evropa má před sebou pouze dvacet či třicet let demokracie, po jejichž uplynutí začne klesat mez motoru či kormidla do útrob moře diktatur“. The Economist píše, že současná situace ale není vůbec tak špatná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Upozorňuje však na myšlenku, že demokracie je v podstatě nadřazenou formou vlády a nakonec zvítězí. V současné době totiž představuje Čína mnohem větší nebezpečí, než jí kdy představoval komunismus.
Čínské úspěchy v sobě ale skrývají závažné problémy. Z čínské elity se stává uzavřená a sebepodporující se skupina, která slouží pouze sama sobě. Padesát členů Národního lidového kongresu Číny má dohromady hodnotu 94,7 miliard dolarů, což je šedesátkrát více, než padesát nejbohatších členů amerického Kongresu. Růst čínské ekonomiky nedávno poklesl z deseti na osm procent a v budoucnu se očekává ještě větší pokles. Toto bude představovat enormní výzvu režimu, jehož legitimita stojí na jeho schopnosti produkovat konstantní růst.
Zároveň je také pravda to, co v 19. století pronesl Alexis de Tocqueville. Francouzský myslitel byl toho názoru, že demokracie navenek vypadají vždy slabší, než ve skutečnosti jsou: na povrchu vypadají zmateně, ale ve skutečnosti mají mnoho silných stránek. Schopnost postavit do čela alternativní lídry nabízející alternativní politiky dělá z demokracií lepší formu vlády, než jsou autokracie. Například v oblasti nabízení kreativních řešení problémů a vzpírání se existenčním problémům, dobrání se k těm správným politikám jim ale často trvá velmi dlouho. Aby byly nakonec úspěšnými, musí se jak nové, tak i ty zažité demokracie ujistit, že stojí na pevných základech.
Oprava demokracie
Nejpozoruhodnějším faktem o zakladatelích moderních demokracií, jakými jsou James Madison a John Stuart Mill, je to, jak velkými byli realisty. Demokracii viděli jako silný, ale nedokonalý mechanismus: něco, co bylo nutné navrhnout opatrně, využít lidskou kreativitu, ale zároveň i nastavit hranice lidské zvrácenosti. Upozorňovali, že dále bylo nutné mechanismus udržovat v dobrém stavu, hýčkat ho, přizpůsobovat se mu a neustále na něm pracovat.
Při budování nové demokracie je velmi důležité si zachovat střízlivý pohled na věc. Jedním z důvodů selhání mnoha demokratických experimentů je kladení příliš velkého důrazu na volby a nevěnování dostatečně velké pozornosti ostatním aspektům demokracie. Moc státu musí být kontrolována, například musí být garantována práva jako jsou svoboda projevu či shromažďování se. Ty nejúspěšnější nové demokracie většinou uspěly kvůli tomu, že se vyvarovaly pokušení majoritarismu, tedy názoru, že vítěz voleb si může dělat, co se mu zlíbí. Indie jako demokracie přežívá již od roku 1947 (kromě několika let mimořádného režimu) a Brazílie od poloviny 80. let 20. století z téměř toho samého důvodu: obě země limitují moc vlády a garantují práva jednotlivcům.
Rozsáhlé ústavy v dlouhodobé perspektivě podporují stabilitu, ale zároveň i snižují pravděpodobnost povstání nespokojených menšin vůči režimu. Také mají pozitivní vliv na boj s korupcí – prokletí rozvíjejících se zemí. První známkou toho, že se demokracie řítí do záhuby, je většinou okamžik, když se lídři začnou pokoušet o zrušení omezení, která jsou na jejich pravomoci kladena – často ve prospěch vlády většiny.
Například zmíněný Mursí se pokusil spojit síly egyptské horní komory s podporovateli Muslimského bratrstva. Ukrajinský exprezident Janukovyč omezil moc ukrajinského parlamentu. Vladimir Putin svedl ve jménu lidu tvrdý boj s nezávislostí ruských institucí. Několik lídrů afrických zemí se zapletlo do obrovského majoritarismu odstraňujíc limity volebních období svých prezidentství či rozšiřujíc postihy za homosexuální chování, jako to například 24. února učinil prezident Ugandy Yoweri Museveni.
Zahraniční lídři by měli být více ochotni nahlas projevit svůj nesouhlas ve chvíli, kdy se jejich kolegové zapletou do takového neliberálního chování. A to i v případě, že je jejich chování v dané zemi podporováno většinou. Toto se však musí naučit zejména architekti nových demokracií: musí vědět, že tzv. systém brzd a protivah je pro budování nové demokracie stejně tak důležitý jako garance volebního práva.
The Economist píše, že od událostí v Egyptě a na Ukrajině se toho mohou paradoxně mnoho přiučit i potenciální diktátoři. Pokud by Mursí a Janukovyč přílišnou akumulací moci své krajany nerozzuřili, Mursí by nemusel svůj život trávit na cestě mezi vězením a skleněným boxem egyptského soudu a Janukovyč by se nemusel skrývat.
Dokonce i ti, jimž štěstí přálo natolik, že žijí ve vyspělých demokraciích, musí věnovat dostatečné množství pozornosti architektuře svých politických systémů. Kombinace globalizace a digitální revoluce způsobila, že i ty nejvíce opěvované demokratické instituce vypadají zastarale. Zakořeněné demokracie potřebují své vlastní politické systémy zmodernizovat. A to za účelem zlepšení své schopnosti se lépe vypořádat s domácími problémy a zároveň i za účelem revitalizace obrazu demokracie v zahraničí. Některé země již s tímto procesem začaly. Americký Senát zavedl opatření proti možnosti maření jednání, kterých se Senátoři často dopouštěli.
Několik států zavedlo otevřené primárky a kompetence v oblasti změny volebních okrsků předaly nezávislým komisím. Jsou ale nutné i další velké změny. Reforma financování politických stran, která by uzákonila nutnost zveřejňování jmen všech sponzorů, by pomohla redukovat vliv zvláštních zájmových skupin. Evropský parlament by od svých členů mohl začít vyžadovat účtenky za jejich výdaje. Italský parlament má například zbytečně mnoho členů, kteří pobírají příliš vysoké platy. Obě komory parlamentu jsou navíc stejně silné, což komplikuje přijetí jakéhokoliv rozhodnutí.
Reformy ale musí být mnohem ambicióznější. Nejlepší cesta k redukování všeobecné deziluze vůči politikům vede přes redukování počtu slibů, které občanům dávají. Klíčem ke zdravější demokracii je jednoduše užší stát. Což je myšlenka vedoucí zpět až k Americké revoluci. James Madison řekl, že při formování nové vlády musí být nejdříve samotné vládě umožněno kontrolovat ty, kterým má být vládnuto a následně jí je nutné uložit povinnost kontrolovat sama sebe. Podstata omezené vlády byla rovněž zásadní při přestavbě demokracie po druhé světové válce. Charta OSN (1945) a Mezinárodní deklarace lidských práv (1948) stanovily normy, které státy nesmí porušit ani v případě, že si to přeje většina.
Vznik tohoto systému brzd a protivah byl motivován strachem z tyranie. V současnosti je pro západní země mnohem těžší hrozby ohrožující demokracii rozpoznat. Jednou z takových hrozeb je rostoucí moc státu. Stále více rozšiřující se pravomoci vlád omezují svobodu a dávají příliš mnoho moci zájmovým skupinám. Další hrozba přichází z velkého množství slibů, které vlády občanům dávají. Jedná se buď o příslib něčeho, co si nemohou dovolit, či o vstupování do válek, které nemohou vyhrát. Zářným příkladem může být válka proti drogám.
Jak voliči, tak vlády musí věřit v nutnost udržování omezení přirozeného sklonu vlád k přesahování svých pravomocí. Předání kontroly nad monetární politikou nezávislým bankám například pomohlo zmírnit obrovskou inflaci 80. let. Je nejvyšší čas, aby došlo k rozšíření principu omezené vlády na mnohem větší část politiky. Systém brzd a protivah je nezbytně důležitý jak pro vyspělé demokracie, tak i pro ty rodící se.
Vlády mají hned několik možností, jak tohoto sebeomezujícího se systému využít. Mohou přijmout přísná fiskální pravidla, jako to například učinili Švédové prostřednictvím slibu o vyrovnání svého rozpočtu v průběhu hospodářského cyklu. Mohou také zavést tzv. sunset clauses pravidla, která by politiky nutila k obnově zákonů, například každých deset let. Další možností je požádat nezávislé komise o návrhy dlouhodobých reforem.
Švédům se takto podařilo zachránit svůj penzijní systém. Nezávislá komise navrhla pragmatické reformy včetně většího využívání privátních penzí. Limit pro odchod do důchodu rovněž přizpůsobila předpokládané délce života populace. Chile se například daří se dobře vypořádat s kombinací nestálosti trhu s mědí a populistickému tlaku na to, aby v době, kdy se zemi daří, docházelo k využívání finančních rezerv. V zemi došlo k zavedení přísných pravidel, která zaručují, že finanční rezervy budou rovnoměrně distribuovány v průběhu celého ekonomického cyklu. Došlo k ustavení komise expertů, která radí, jak se vyrovnat s nestálostí ekonomiky.
Není předávání moci těm lepším cestou k oslabování demokracie? Ne tak docela, píše the Economist. Sebeomezující pravidla mohou demokracii posílit tím, že lidem zabrání hlasovat pro návrhy takových zákonů, které podporují zbytečné utrácení finančních prostředků, následkem čehož dochází k bankrotům a rozpadu společnosti. Tato pravidla rovněž ochrání menšiny před perzekucí. Může však také dojít k dohnání technokracie do extrému. Moc musí být delegována střídmě – pouze v několika velkých oblastech, jakými jsou monetární politika a reforma veřejných financí. Průběh takového přerozdělování musí být současně otevřený a transparentní.
Delegování moci směrem nahoru k technokratům musí být vyvažováno delegací moci směrem dolů, tedy k obyčejným lidem. Klíčem k dosažení takové rovnováhy je využití jak globalizmu, tak i lokalizmu. Nesmí docházet k ignorování či odmítání ani jednoho z těchto myšlenkových proudů. Prostřednictvím nalezení správné rovnováhy mezi těmito dvěma přístupy může být demokracie vzkříšena pomocí těch stejných sil, kterými je v současnosti ohrožována – globalizací shora a vzestupem „mikro velmocí“ zdola.
Tocqueville byl názoru, že lokální demokracie často reprezentuje demokracii v jejím nejlepším světle: „Městské schůzky jsou svobodě tím, co základní školy vědě, občané skrze ně mají politiku na dosah, tyto schůzky muže učí, jak politiku užívat a těšit se z ní.“. Starostové měst ve volbách často získávají dvojnásobek hlasů než politici na státní úrovni. K implementaci moderní verze Tocquevillových městských setkání může být využito moderních technologií, prostřednictvím nichž by mohlo dojít ke zvýšení zájmu o zapojení se do věcí veřejných a následnému zavedení inovací ve společnosti. The Economist ale současně varuje před tzv. „online hyperdemokracií“, která by nastala v okamžiku, kdy by se o všem začalo rozhodovat prostřednictvím veřejného hlasování. Taková hlasování by totiž hrála do karet zájmovým skupinám.
Technokracie a přímá demokracie se mohou navzájem vyvažovat: nezávislé rozpočtové komise by například mohly posoudit náklady a celkovou realizovatelnost lokálních veřejných hlasování.
Na několika místech to vypadá, že jsou jejich lídři na dobré cestě k dosažení tohoto kompromisu. Nejlepším příkladem je Kalifornie. Její systém přímé demokracie umožňuje obyvatelům Kalifornie volit pro vzájemně si odporující politiky, jako jsou vyšší výdaje a nižší daně a uzavřené primárky a okresy znetvořené gerrymanderingem institucionalizovaly extremismus. Za posledních pět let ale Kalifornie představila sérii reforem, částečně i díky snahám filantropisty a investora Nicolase Berggruena. Došlo k ustavení komise s názvem „Think long“, která má zmírňovat krátkodobé tendence veřejného hlasování. Zavedly se otevřené primárky a pravomoc překreslování hranic volebních obvodů byla předána nezávislé komise. Výsledkem bylo vyrovnání kalifornského rozpočtu, což je úspěch, který předseda Senátu Kalifornie popsal jako „skoro nemožný“.
Ve Finsku zase došlo k ustavení nezávislé komise, jejímž úkolem je předkládání návrhů na budoucí reformu penzijního systému. Zároveň se Finové snaží využít tzv. „e-demokracie“, kdy parlament musí vzít v potaz jakoukoliv občanskou iniciativu, která získá padesát tisíc podpisů. Takových projektů však musí existovat mnohem více. Jestli má dojít k opětovné obnově demokracie, musí docházet ke zdravé kombinaci technokracie a přímé demokracie a rovnoměrné redistribuci moci.
John Adams, v pořadí druhý americký prezident, jednou řekl, že „demokracie nikdy netrvá dlouho. Brzy svou šanci promarní, unaví se a nakonec se zabije. Nikdy neexistovala demokracie, která by nespáchala sebevraždu.“. Očividně se mýlil. Demokracie byla hlavním vítězem ideologických střetů 20. století. Ale pokud má demokracie svůj úspěch obhájit i v 21. století, musíme ji v jejím mládí pečlivě opatrovat a opatrně udržovat ve chvíli, kdy dospěje.
-zahr-
