Ústavní soud dnes vyhověl prakticky nevidomé třiaosmdesátileté paní, která si měla půjčit 400 tisíc korun, přičemž ona sama se domnívala, že v transakci je pouhým ručitelem. Soudy se případem nezabývaly řádně, a proto porušily ústavní právo staré ženy na soudní ochranu v případu, kde je žena slabou stranou pro věk, stav i vztah k vnučce. Vyvarujte se formalismu, vzkazuje Soud.

Ústavní stížnosti dnes vyhověl III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. Rozhodnutí lze nalézt zde:

Podle vyjádření Ústavního soudu se v tomto případu domáhal částky 400 tisíc korun s příslušenstvím věřitel staré ženy, který v řízení figuruje jako vedlejší účastník, a to na základě smlouvy o půjčce. Stará paní však namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce, měla vystupovat pouze jako ručitel, resp. zástavce a popřela, že by jakékoliv finanční prostředky převzala.

Transakci zorganizovali vnučka s přítelem
Jak dále vyplývá z vyjádření sodu, celou záležitost zorganizovala vnučka staré paní: „Z dokazování před Obvodním soudem pro Prahu 4 vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá. Iniciátory transakce a faktickými příjemci peněžních prostředků byla vnučka stěžovatelky a její tehdejší přítel, který se s vedlejším účastníkem osobně znal. S těmito osobami se stěžovatelka měla dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou byla i předmětná smlouva o půjčce,“ uvádí Soud.

Mohlo by vás zajímat

Podle Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva neplatná pro nedostatek formy (odkázal přitom na § 40 odst. 5 „starého“ občanského zákoníku, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby), vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo prokázat předání peněz.

Poté, co byl ale rozsudek soudu prvního stupně k odvolání vedlejšího účastníka zrušen Městským soudem v Praze, rozhodl obvodní soud nově tak, že na základě závazného právního názoru odvolacího soudu žalobě vedlejšího účastníka vyhověl.

Po rozchodu s přítelem vnučka změnila výpověď
Poté nastal v případu zlom. Výpověď změnila vnučka: „Stěžovatelka při projednávání odvolání navrhla opětovný výslech své vnučky, která svou předchozí výpověď změnila v tom směru, že peníze nebyly stěžovatelce předány v kanceláři, ale až následně v autě přímo jejímu tehdejšímu příteli, se kterým však již vztah ukončila,“ stojí ve zprávě Soudu.

Logicky začal obvodní soud považovat vnučku za nevěrohodnou osobu: „Soud tuto svědkyni považoval za nevěrohodnou a dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že peněžní prostředky nepřevzala. Odvolací městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti především vytýká soudům, že se nezabývaly její námitkou vážnosti její vůle, když dle svého přesvědčení nedostatek vůle smlouvu o půjčce uzavřít rovněž prokázala,“ cituje ze stížnosti Ústavní soud.

Soudy založily nepřezkoumatelnost rozhodnutí
Ústavní soud námitce stěžovatelky přisvědčil. Ačkoliv následně na základě zásahu odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předání částky ve výši 400 000,- Kč stěžovatelce prokázáno bylo, namítaným nedostatkem vůle ze strany stěžovatelky se již soudy nezabývaly a v odůvodnění jejich rozhodnutí tato otázka není nijak vyřešena, uvádí k dnešnímu rozhodnutí Ústavní soud.

Podle Ústavního soudu tímto postupem soudy založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí: „S ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky – v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost) nelze pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjčce. Tento rozpor se pak mohl týkat nejenom samotné smlouvy o půjčce, například v postavení stěžovatelky jako ručitele namísto dlužníka nebo v předmětu půjčky a úroku, ale i potvrzení o převzetí finanční hotovosti, které bylo do textu smlouvy o půjčce vtělena a konečně i toho, zda byly či nebyly stěžovatelce peníze vůbec předány, či zda je převzal někdo jiný,“ uvádí Soud.

Paní je slabou stranou pro věk i vztah k vnučce
Jak dále vyplývá z dnešní zprávy, v dalším řízení proto soudy budou povinny řádně se zabývat otázkou, zda vůle stěžovatelky je ve shodě s projevem zachyceným v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce, a to jak co do obsahu smlouvy o půjčce jako takové, tak co do prohlášení o převzetí finančních prostředků, když stěžovatelka toto popírá.

V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2134/13 (nález je dostupný zde:https://goo.gl/oeVxfm) pak bude nutné rovněž zvážit, zda výklad ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku se dle svého smyslu a účelu promítá do reálné ochrany stěžovatelky jakožto seniorky a osoby téměř nevidomé, která dle svého tvrzení měla jen velmi omezenou reálnou možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby, konstatuje Soud.

Postup soudů v průběhu hodnocení provedených důkazů vztahujících se ke skutečnosti, zda došlo k předání částky ve výši 400 000,- Kč mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, nelze obecně označit za jednoznačný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Stěžovatelka je však v nyní projednávané věci bezpochyby stranou slabší pro svůj zdravotní stav, věk a rodinnou vazbu k vnučce, jejíž přítel byl osobou iniciující celou transakci, a soudy by tak měly v dalším řízení vynaložit maximální úsilí pro spravedlivé řešení sporu, přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci a důsledně se vyvarovat formalistického postupu.
(ire)