Nový čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS chce magazínovou formou představovat své soudce, asistenty i zaměstnance v „civilnější podobě“, než jak jsou vnímáni doposud. Jednou z prvních vlaštovek je rozhovor se soudcem trestního kolegia Jiřím Říhou, který vám přináší i Česká justice. Jiří Říha Nejvyšší soud posílil počátkem tohoto roku.
Pamatujete si první věc, kterou jste jako soudce rozhodoval?
Ano, pamatuji. Šlo o rozhodování v přípravném řízení o vzetí obviněného do vazby, kterého jsem k tomu značně nadstandardně vyslýchal několik hodin.
Chtěl jste být soudcem už odmalička?
Neměl jsem, myslím, žádné vysněné povolání. Jako žák základní školy jsem závodil na kole, měl jsem možnost jít do střediska v Mladé Boleslavi, kde bych se vedle závodní cyklistiky vyučil automechanikem. To jsem nakonec po diskuzi s otcem zavrhl a nastoupil na gymnázium.
Pak jsem šel studovat na Policejní akademii České republiky a během tohoto studia začal studovat Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Protože jsem od počátku vysokoškolských studií inklinoval k trestnímu právu, zajímala mě především práce pro stát, ať už v řadách policie, státního zastupitelství či soudu, o advokacii jsem tehdy neuvažoval, jakkoliv jsem nezpochybňoval přínos a potřebu této profese i v oblasti trestního práva.
Jaká jsou pozitiva, ale i negativa soudcovské profese?
Mám-li odlišit postavení soudce od ostatních právnických profesí zúčastněných na sporu, pozitivem je bezpochyby nezávislost, rozhodování v souladu s právem jen podle vlastního vědomí a svědomí, nikoli na základě přání jiného. To je ale zároveň i nejobtížnější na soudcovském rozhodnutí, kdy soudce vyjadřuje vlastní přesvědčení, vlastní náhled na věc a musí o jeho správnosti ostatní přesvědčit silou svých argumentů. Nemůže se odvolávat na vůli a názory jiných.
Jak je Nejvyšší soud podle Vás uznáván odbornou i laickou veřejností?
Nejvyšší soud je vrcholem soudní soustavy, odbornou veřejností je takto též uznáván, jakkoliv pochopitelně mohou být některá jednotlivá rozhodnutí vnímána jako kontroverzní a mohou být i předmětem kritiky. Jistou ukázkou toho je i připomínkové řízení před schvalováním rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. V naprosto drtivé většině jsou však rozhodnutí Nejvyššího soudu bez výhrad akceptována, justiční praxe je přijímá a vychází z nich v typově shodných věcech. Názory laické veřejnosti se neodvažuji posoudit, jde asi o nastavení každého jednotlivého člověka, někteří jsou a priori kritičtí k jakékoliv státní instituci, jiní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i dalších soudů akceptují, dalším je zcela lhostejná apod.
Jaké máte dojmy ze svého dosavadního působení u Nejvyššího soudu?
Velmi mile jsem byl po svém nástupu na Nejvyšší soud překvapen tím, jak jsem byl svými staršími a zkušenějšími kolegy přijat, čehož si velmi vážím.
Je složité pracovat tak daleko od domova?
Skutečnost, že za prací musím dojíždět a být několik dnů v týdnu odloučen od rodiny, je pro mě osobně vlastně jediným, ale významným, negativem práce na Nejvyšším soudu. Brno je jinak nepochybně krásné a zajímavé město, zatím jsem si ale neudělal čas ho blíže poznat.
Kolik agendy musíte denně zpracovat? Jak Vám v tom pomáhají asistenti, resp. administrativa Nejvyššího soudu?
Práce je na soudech poměrně hodně, nejde jen o tu viditelnou část při soudních jednáních. Na Nejvyšším soudu tzv. nápad věcí rok od roku roste při podobném počtu soudců vyřizujících tuto agendu. Působím v senátu se specifickým zaměřením na vybrané hospodářské a majetkové trestné činy, které jsou též specifické složitostí právních otázek se značným přesahem do jiných oblastí práva, mnohdy jsou i skutkově rozsáhlé. Práci asistenta považuji v tomto směru za vítanou a pro vyřízení agendy potřebnou. Žádný soud se neobejde bez dobře fungující administrativy, jejíž kvalifikovaná práce je u nás bohužel stále velmi podhodnocena.
Pokračujete i nadále ve své pedagogické činnosti?
V současné době působím též jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy na katedře trestního práva. Vedu zde semináře a i jinak se podílím na výuce studentů. Působím též jako lektor na Justiční akademii, vyučuji frekventanty kurzů na Probační a mediační službě České republiky, přednášel jsem či vyučoval trestní právo i na jiných vysokých školách (např. PEVŠ, PAČR).
Přednáším trestní právo, podílím se i na výuce kriminologie a případně dalších předmětů z řad kriminálních věd. Z uvedeného též vyplývá, že se na vzdělávání dalších osob rád podílím.
Předseda Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a spolu s ním také místopředseda JUDr. Roman Fiala, opakovaně kritizují příliš mnoho nových zákonů (novel), které zákonodárci neustále chrlí – občas jen z populismu vůči voličům. Máte stejný názor?
Jsem téhož názoru. Dochází tak k určité hypertrofii práva, jak o tom nedávno psal na stránkách časopisu Právník prof. Novotný. Právních předpisů je tolik, že nikdo nemůže prohlásit, že by znal právní řád. Navíc dochází k neustálé změně právních předpisů, čímž je velmi oslabována právní jistota adresátů norem. Stačí se podívat na takový předpis, jakým je zákon o silničním provozu (č. 361/2000 Sb.), který vlastně denně užívá každý z nás jako účastník silničního provozu, kolikrát a jak významně byl měněn ( jde o pět desítek změn za dobu existence zákona, což čítá v průměru zhruba tři změny ročně). Platí to pochopitelně i pro oblast trestního práva. Jen od dob mých studií přibylo několik významných zákonů tuto oblast upravujících, z nichž některé jsou mimořádně rozsáhlé (například zákon o mezinárodní justiční spolupráci je rozsahem srovnatelný s trestním řádem, ač ustanovení, upravující tuto oblast vztahů, byla dříve obsažena v trestním řádu).
Pokud se přesto zeptám, zda má podle Vás Česká republika kvalitní zákony…?
Na takovou otázku lze obecně těžko odpovědět, je možno hodnotit konkrétní normy. Jen do určité míry lze na kvalitu norem usuzovat z předchozí odpovědi o hypertrofii práva a potřebě jeho neustálých změn. Při změně legislativy nejde totiž vždy jen o nápravu zjevných chyb a nesprávností, nedostatků stávající úpravy. Někdy je třeba upravit oblasti dosud právem neupravené, což vyplývá ze všeobecného pokroku v lidském poznání, výskytu nových jevů apod. Například před deseti lety nebylo zapotřebí, aby orgány činné v trestním řízení mohly zajistit tzv. kryptoměnu.
Problematické z mého pohledu je též ovlivňování českého právního řádu tzv. zvenčí, především ze strany EU, kdy jsou žádány téměř doslovně shodné formulace v českých zákonech, jako jsou obsaženy v právních předpisech EU či v mezinárodních smlouvách, ačkoliv třeba užitá terminologie nám není vlastní, případně zavedení takové úpravy se nezdá potřebné, neboť v konečném důsledku dosahujeme sledovaného cíle jinými prostředky. Někdy to může být způsobeno i naší neschopností cizím hodnotitelům vysvětlit naši tuzemskou právní úpravu. Z toho pak mohou vznikat i určité redundance a duplicity, jež pak mohou vést i k velkým výkladovým problémům, podle které normy postupovat. Jinak vymahatelnost práva trestního je u nás vcelku dobrá, státní zástupci v souladu se zásadou legality stíhají všechny trestné činy, o nichž se dozví, soudy pak věci předložené tímto veřejným žalobcem posoudí. Systém je vcelku dobře nastaven a funguje, přesto lze uvažovat i o změnách, o nichž se ostatně v oblasti trestního práva procesního diskutuje při úvahách o jeho rekodifikaci.
V úvodu jste zmínil, že jste mohl být možná automechanikem anebo závodit na kole. Předpokládám, že jste na cyklistiku nezanevřel a sport je Vaší relaxací.
Jako bývalý cyklista jezdím především na horském kole, byť nyní si jen zřídka najdu čas. Rád si též zahraju fotbal, dále rád lyžuju, ať jde o sjezdové či klasické lyžování. S rodinou rádi vyrážíme na výlety do přírody, navštěvujeme pamětihodnosti, jak u nás, tak i v zahraničí. Na vícedenní pobyty jsme si s rodinou oblíbili především Šumavu, kam jezdíme do příjemného penzionu na Zadově, a Jizerské hory, kde mají rodiče manželky chalupu.
Jste rovněž „kulturní“ člověk?
S ohledem na vytížení a péči o rodinu nemám nyní na návštěvu divadel a koncertů mnoho času. Z moderní hudby mám nejraději blues, především Erica Claptona, rád si poslechnu i klasickou hudbu, zejména od autorů z období romantismu.
Uvedl jste, že s rodinou rád cestujete. Co byste na závěr prozradil o rodině více
Jsem ženatý, máme dvě malé děti. Rodina samozřejmě strádá tím, že jsem přes týden mimo domov v Brně, což se jí snažím kompenzovat ve zbývajících dnech, nejsem-li pracovně vytížen jinde. Manželka je advokátka, takže se naše hovory mnohdy týkají práva i doma. Má obecnou praxi, vedle trestního práva se věnuje především právu civilnímu, takže s ní někdy také konzultuji odborné problémy z této oblasti.
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. (*1977)
Soudce trestního kolegia – soudcem od roku 2006. Soudcem Nejvyššího soudu je od roku 2017. V roce 2002 absolvoval PF Univerzity Karlovy v Praze, rigorózní zkoušku složil v roce 2006. V letech 2006 – 2012 byl předsedou senátu OS pro Prahu 2, přičemž v letech 2009 až 2011 byl pověřen také zastupováním místopředsedkyně soudu pro věci trestní, v letech 2013 až 2016 byl předsedou senátu Městského soudu v Praze.
