Internet znamenal značný vpád do soukromí, a tedy i nové formy porušování zákona na ochranu osobních údajů. Neméně závažným problémem jsou neustálé úniky z trestních spisů, především odposlechů. Ve všech takových případech se mají poškozené osoby na ÚOOÚ obracet, aby zjednal nápravu, vyzývá jeho předseda Igor Němec.
Co aktuálně váš úřad nejvíce zajímá?
Jde o dvě roviny. Jedna z nich je mezinárodní, kdy se připravuje legislativa ve formě nařízení, které by mělo změnit v rámci EU atmosféru v oblasti ochrany osobních údajů. To znamená, že ve všech zemích by byla stejná procedura, a i celkově by se tímto nařízením osobním údajům přikládal větší význam. Pokud se týká domácích záležitosti, tak úřad, protože je dozorovým orgánem, reaguje na spoustu stížností a podnětů. Musím říci, že poslední dobou se množí případy, kdy se lidé dostávají neoprávněně do různých databází, tj. aniž jsou plně informováni o tom, co se s jejich osobními údaji dál děje. Ocitnout se v databázi dlužníků například kvůli odcizeným osobním údajům, může pro postiženého znamenat značnou škodu. Nejenomže má splácet částku, kterou si na její osobní údaje zajistil někdo jiný. Ale v případě, že se nemůže domoci likvidace svých osobních údajů v databázi dlužníků, nemůže například dostat úvěr, i když je jako dlužník veden neoprávněně.
Kdy vzniká správci osobních údajů právo takovou osobu v nějaké databázi dlužníků zveřejnit?
Ochrana osobních údajů má poměrně jasné principy, kdo může zpracovávat osobní údaje. Buďto je to na základě zákona, nebo na základě souhlasu. Pokud jde někdo žádat o úvěr nebo půjčku do jakékoli finanční instituce, všude žadatel podepisuje souhlas, že v případě neplacení se ocitne v dlužnické databázi, což často lidé ani nevědí. V případě, že vznikne nějaký dluh, který učiní ten, kdo odcizil osobní údaje, tak se v té databázi objeví člověk, jemuž byly osobní údaje odcizeny, tedy zcela nevinný člověk.
Jak se může takový člověk bránit?
Samozřejmě takový člověk má zastání – především jde o oběť trestného činu, tedy musí se obracet na policii; ale zastání má i u nás, neboť je veden v databázi, která v jeho případě neobsahuje ani pravdivé údaje a často ani aktuální údaje (a v případě, že policie konstatuje, že jde o oběť trestného činu, její údaje z databáze dlužníků musí zmizet).
Někdy ovšem i obce berou „spravedlnost do svých rukou“, a zveřejňují jména občanů, kteří jsou podezřelí z přestupků. Snažíme se jim vysvětlit, že každý orgán státní moci, či samosprávy může dělat jen to, co mu zákon ukládá. A v žádném zákoně se rozhodně nenajde ustanovení, že samosprávné orgány zveřejňují osobní údaje osob podezřelých ze spáchání trestného činu či přestupku. Většinou už to snad chápou, a věřím, že situace se ještě změní k lepšímu po volbách, kdy respekt k zákonu a jeho znalost získají, jak doufám, na váze.
Uvažuje se nyní o zveřejňování smluv uzavíraných obcemi. V extrémním případě, kdy by došlo k naprosto plošnému zveřejňování, bychom se pak například dozvěděli i to, že paní Nováková z Horní Dolní uklízí na náměstí veřejné záchodky za deset tisíc. Ale je toto opravdu ve veřejném zájmu? Není to trochu moc?
Pokud to ovšem schválí parlament a stanoví zákon, tak s tím se nedá nic dělat, leda by došlo ke změně zákona. Tuto chvíli je to ale v připomínkovém řízení, a my právě upozorňujeme na fakt, že by nemělo dojít k bezbřehému a invazivnímu zasahování do soukromí všech osob bez rozdílu. To znamená, že poukazujeme na to, že mají být nastavena proporcionální pravidla pro zveřejňování, a to v souladu s principy ochrany soukromého života, které se odrážejí v evropské legislativě o ochraně osobních údajů a v ČR jsou promítnuty do zákona o ochraně osobních údajů, obdobně jako v jiných státech EU.
Váš úřad narazil na problém kontroverzní databáze „známý lékař“, kdy jména českých lékařů jsou zveřejňována v databázi, jejíž sídlo a správce jsou v Polsku, takže lze proti ní z území ČR jenom obtížně zasáhnout. Jde jenom o nějaký komunikační problém, nebo se jedná o obecnější záležitost?
Známý lékař je opravdu precedentní případ. Zahájili jsme kontrolu tohoto serveru, protože přišly stížnosti několika lékařů, kteří odvolali svůj souhlas se zveřejňováním nebo údaje o nich zveřejnili třetí osoby bez jejich vědomí a souhlasu. My jsme zahájili kontrolu – a provozovatel přesídlil do Polska. Tady by měl zasáhnout polský úřad, který nekoná, a v tuto chvíli je to otázka na můj další postup, protože pracuji v expertní skupině pro ochranu osobních údajů Evropské komise, tzv. WP29, která řeší, jak by měla vypadat a jak funguje či nefunguje spolupráce na mezinárodní úrovni v rámci EU. A princip spolupráce má být mj. také posílen onou nově přijímanou celoevropskou legislativou, o níž jsme hovořili v počátku našeho rozhovoru.
V této souvislosti bych zmínil jednu věc. Lidé se mohou v případě zveřejnění nějakých dehonestujících informací na internetu soudit s tím, kdo takovou informaci zveřejnil. To je možné v rámci žaloby na ochranu osobnosti. Existuje ale také možnost, aby se zveřejněním poškozený člověk v souladu se zákonem o některých službách informační společnosti obrátil na provozovatele serveru, který tuto informaci přinesl, s upozorněním, že zveřejňuje nepravdivou informaci, což je v rozporu se zákonem. Obvykle provozovatel vyhoví, protože je už informován o nezákonném zveřejnění a uvědomuje si, že v takovém případě nese odpovědnost a hrozí mu postih.
Změnilo se nějak za dobu vašeho šéfování úřadu vnímání Čechů v otázce ochrany osobních údajů? Jsou na to citlivější, nebo je jim to víceméně jedno?
Myslím si, že za tu dobu co jsem tady, se česká společnost vyhranila. Je stále velká množina občanů, kterou to nezajímá, a která věc ochrany osobních údajů podceňuje – ovšem jen do doby, kdy se kdokoli jako jednotlivec ocitne v roli osoby postižené nějakým nepříjemným (třeba i lživým) zveřejňováním informací o něm samém. Vedle toho ale existuje také velice silná skupina, která cítí značné nebezpečí, jež přináší moderní komunikační technikou a technologiemi protkaný svět – lidé, kteří věci rozumějí, nepodléhají silně totalitou zavánějícím tvrzením typu „slušný člověk se nemusí obávat nějakého zveřejnění“, či „kolem ochrany soukromí existuje nemístná hysterie“.
Když už jsme u těch internetových seznamů, jak se díváte na takové věci, jako je seznam Židů, „pravdoláskařů „ a podobně?
No právě teď mluvíte o zveřejňování citlivých údajů – tj. v daném případě údajů o etnické či národní příslušnosti či o názorové – politické orientaci. To je z hlediska zákona o ochraně osobních údajů naprosto nepřípustné. Dožadovat se odstranění takového zařazení a „nálepkování“ je naprosto opodstatněné. Bohužel ale česká legislativa je aplikovatelná pouze na českém teritoriu. A tak je zřejmé, nakolik bude závažné, když ona již zmiňovaná nová evropská legislativa bude prosazovat těsnější spolupráci mezi evropskými úřady pro ochranu osobních údajů. Tím není ale zdaleka vyhráno: Je řada států, které k ochraně soukromí mají přijatou buď zcela nedostatečnou, nebo vůbec žádnou legislativu. A tam se zveřejňují velmi často právě citlivé údaje. Proto tlak EU na to, aby docházelo k uzavírání smluv, které pro Evropany zajistí jejich právo na ochranu soukromí, je opodstatněný a důležitý. Takové je stadium vývoje, v němž se v současné době nacházíme. Vážným precedentem i v tomto ohledu nepochybně je i nedávný rozsudek Soudního dvora EU v Lucemburku ve věci práva na výmaz nerelevantních informací – uplatňující de facto tzv. princip práva na zapomenutí – kdy šlo o regulaci využívání vyhledávacích automatů používaných Googlem.
V nedávné době jste udělili pokutu Ministerstvu vnitra kvůli zveřejnění videa, které nechal zveřejnit šéf ÚOOZ Robert Šlachta v České televizi ze zatýkání Jany Nečasové. Jak často postihujete tento fenomén, a jak vůbec tyto úniky vnímáte?
Pokud jde o úniky z trestních spisů a z advokátních kanceláří, to neposuzujeme, to ať vyšetřuje policie. My hájíme základní principy ochrany osobních údajů, kdy zjišťujeme, zda došlo k legálnímu zpracování osobních údajů. O ně v případě Jany Nečasové zřejmě při nahrávání samotného policejního zákroku šlo. Ale jeden ze základních principů ochrany osobních údajů je to, že osobní data se mohou zpracovávat a používat pouze za účelem, který je ukládán zákonem. To musí respektovat i policie – a řídit se zákonem o policii. A tady došlo dle názoru úřadu k evidentnímu porušení zákona: záznam, který má sloužit pro soud, pro účely vyšetřování, byl odvysílán v televizi. Nic takového zákon policii neukládá. Úřad prvořadě musí zajímat, odkud unikly údaje, zdroj toho úniku – tj. správce osobních údajů. Beze vší pochyby tímto zdrojem byla tentokrát policie – respektive Ministerstvo vnitra, s nímž jsme vedli správní řízení.
Jakou odpovědnost nesou média, či konkrétní novináři, kteří takovou informaci poskytnou?
Ve věci zveřejňování odposlechů Úřad varuje před pokračováním zveřejňování informací soukromého charakteru. V případě veřejně činných osob – politiků, takové postupy nelze obhajovat tvrzením, že politik nemá nárok na ochranu soukromí či je odůvodňovat veřejným zájmem, neboť je zjevné, že některé zveřejněné informaci již nepochybně případný veřejný zájem přesahují. Upozorňujeme proto na ustanovení trestního řádu, podle kterého nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu nebo informace získané sledováním osob a věcí, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem. Z uvedených premis vychází v konkrétních případech i rozhodování Úřadu při stanovení odpovědnosti médií či novinářů.
Opět se začíná hovořit o tom, že by pod úřad spadala jako určitá součást jakási sekce věnovaná naopak zákonu o svobodném přístupu k informacím. Jak se na tuto možnost díváte?
Osobně s touto myšlenkou zásadně nesouhlasím. Jsme úřad, který chrání osobní údaje mj. před nezákonným zveřejňováním, a nedokáži si představit, pokud bychom měli posuzovat problematiku z druhé strany, že by to nevedlo ke schizofrenii v činnosti nejenom úřadu, ale i jeho předsedy.
Dušan Šrámek
RNDr. Igor Němec
Do politiky vstoupil v roce 1990, kdy byl zvolen poslancem do sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR za Občanské fórum. Byl tajemníkem rozpočtového výboru Sněmovny. V letech 1991 až 1993 působil jako ministr české vlády premiéra Petra Pitharta. V této funkci mj. prosadil vrácení nemovitého majetku KSČ státu a podílel se na přípravě zákona o státní kontrole, který platí dodnes. V roce 1992 byl jako lídr ODS zvolen za Prahu do sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR. Stal se ministrem vlády premiéra Václava Klause. Zabýval se přípravou zákona o Nejvyšším kontrolním úřadě a transformací tehdejšího ministerstva státní kontroly do tohoto úřadu. V letech 1993 až 1996 působil ve funkci ministr-vedoucí Úřadu vlády ČR a následně do roku 1997 pracoval jako předseda Úřadu pro státní informační systém. V letech 1997 se stal poslancem Parlamentu ČR. Byl členem zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. V červenci 2002 byl zastupitelstvem zvolen primátorem hlavního města Prahy, přičemž tuto funkci zastával do komunálních voleb v listopadu téhož roku. V srpnu 2005 Igora Němce zvolil Senát předsedou Úřadu na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) a o pět později volbu zopakoval.
