V článku „Kam kráčíš, liberální advokacie?“, který byl publikován na portálu Česká justice, autor, advokát David Štros, podrobil kritice návrh novely zákona o advokacii v části týkající se omezení počtu advokátních koncipientů (3) u jednoho advokáta a stanovení minimální doby advokátní právní praxe (3 roky) pro možnost koncipienta zaměstnávat.
Z čeho autor dovozuje zhoršení postavení koncipienta lze stěží dovodit, když si sám odpovídá, že při počtu 12 tisíc advokátů asi nebude pro 3 tisíce advokátních koncipientů nepřekonatelný problém advokáta – školitele najít, tím spíše, může-li mít advokát koncipienty tři?
„Ujařmení mladých advokátů“, kterým je údajně upíráno právo mít koncipienta, ale umožňuje se mu mít zaměstnaného advokáta, je pak v autorově podání zcela zřejmým nepochopením vztahu advokáta a koncipienta a celého smyslu koncipientské praxe.
Domnívám se, a jsem přesvědčen, že mezi advokáty nás bude většina, že koncipient nemá být lacinou námezdní silou, ale naopak se má po dobu své koncipientské praxe připravit na samostatné poskytování právních služeb. Školitel má svému koncipientovi po dobu právní praxe předávat své znalosti a zkušenosti, které sám ve své praxi nabyl. O tom, že těchto zkušeností u advokáta právě složivšího advokátní zkoušky nenabude mnoho, je nabíledni. Stejně tak si lze stěží představit smysluplnou a odpovědnou výchovu koncipienta, pokud ji má advokát vykonávat současně vůči 5, 10 či 15 koncipientům. Naopak zaměstnaný advokát, jako osoba již složivší advokátní zkoušky, samozřejmě již nemá být svým zaměstnavatelem vzdělávána a vychovávána, ale především má poskytovat právní služby na účet svého zaměstnavatele, tedy má pro svého zaměstnavatele „vydělávat“. Pokud by mělo být takto přistupováno ke koncipientům a jejich právní praxi obecně, je naopak namístě vyslovit obavu o budoucnost advokátního stavu.
Návrh změny zákona o advokacii byl připravován a konzultován ve všech orgánech České advokátní komory, a to se zásadním úmyslem zkvalitnit přípravu advokátních koncipientů na budoucí samostatné poskytování právních služeb. Desítky advokátů v těchto orgánech, ať již pocházejí z velkých nadnárodních kanceláří, či jsou samostatnými advokáty na malém městě, navrhovanou úpravu podpořili. Nepochybně tak nečinili v zájmu „pokradmé kartelizace advokacie“, ale právě proto, že vztah advokáta – školitele a jeho koncipienta v době jeho právní praxe nevnímají jako pouhý vztah zaměstnavatele a zaměstnance omezený na dosahování zisku!
V další úvaze kolegy Štrose, že oproti nezaručenému zkvalitnění výchovy koncipientů je vhodnější až následný důsledný dohled a postih advokátů, se pak ztrácí již zcela to nejpodstatnější, a to je klient. Kárný postih advokáta nekvalitně poskytnutou právní službu už nenapraví a případné následné odčinění újmy nedobré jméno advokáta a advokacie jako také už nenahradí vůbec.
Radim Miketa
