Ministr spravedlnosti Robert Pelikán oznámil, že už nebude prosazovat projednání návrhu zákona o státním zastupitelství. Učinil tak v reakci na výsledky „Blažkovy vyšetřovací komise“ a především na doprovodná usnesení, přijatá většinou poslanců, v nichž je vláda vyzývána k tomu, aby personálně i legislativně řešila situaci ve státním zastupitelství. Zdůvodnil to tím, že má dnes obavy, co by s návrhem zákona provedli poslanci. Tedy že by jej mohli výrazně změnit v opak toho, co bylo záměrem jeho autorů.
Předně, není pravda, že by návrh zákona ministr Pelikán stáhl z projednávání. Předloha je stále v Poslanecké sněmovně, má určeného zpravodaje Marka Bendu a čeká „ve frontě“ na projednání v prvním čtení. Rozhodnutí o stažení z projednávání by musela učinit vláda, té by to zase musel navrhnout ministr Pelikán a ten se k tomu podle vyjádření pro Českou justici „v tuto chvíli nechystá“. Ukazuje se, že z Roberta Pelikána se stává čím dál více ten „tradiční politik“, které jinak jeho hnutí ANO kritizuje.
Kdyby totiž navrhl vládě stažení zákona, mnohem hůře by se mu před volbami svalovala na všechny ty ostatní, „tradiční politiky“, vina za to, že zákon, který patřil mezi priority vlády, odmítli projednat. Takhle bude moci coby kandidát ANO ve volební kampani říkat, že on připravil zákon, který podpořili všichni ti mohykání protikorupční fronty v čele Lenkou Bradáčovou, ale ti zlí politici mu ho potopili. Takový Jiří Pospíšil, jen vousatější.
Vychytralé. Problém je, že při bližším pohledu se jedná o lež, jakkoliv sofistikovanou, a tudíž se neinformovaným jevící (a díky podpoře tisku v područí Andreje Babiše jistě i jevit bude) jako pravda. Ministr spravedlnosti je politik. Je to člověk placený za to, aby hledal cesty, jak zákon, který notabene sám považuje za klíčový, prosadit. V opačném případě, tedy pokud cesty a kompromis na politické scéně hledat nechce či se mu to nepodaří, měl by odejít. Takovou cestu zvolil svého času „nepolitik“ Otakar Motejl, čímž se jen potvrzuje, že Robert Pelikán je již politikem.
Sice kompromis s poslanci nehledal, od počátku zvolil cestu „berte tak, nebo nechte být“, čímž zákon odsoudil k nezdaru, ale učinil tak s vědomím, že mu to přinese mediálně tak populární přináležitost k těm, kteří měli postoj od počátku obdobný. Tedy k té skupině státních zástupců, kteří zákon sepsali a trpělivě jej prosazovali ještě před Pelikánem. I pro ně byl text zákona něco jako Bible, zjevené slovo Boží, kde nelze v žádném případě nic měnit. Čímž ovšem stavěli zákonodárce do dosti nelichotivé, až urážlivé role obecních blbců, hodných tak akorát k tomu, aby pro návrh zvedli ruce a jinak šoupali nohama, sic budou označeni „spolupracujícími novináři“ za korupčníky.
Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, hlavní lobbisté za návrh zákona o státním zastupitelství, dnes v podstatě říkají to samé, co Pelikán. Tedy že pro přijetí zákona „není politická atmosféra“ a jen ať ho raději poslanci neprojednávají, protože by jej, nedej Bože, mohli i změnit. A stejně tak jako Pelikán kritizují poslance za přijatá usnesení s návrhy legislativních úprav postavení státních zástupců v trestním řízení. A již nějakou dobu veřejně mluví o tom, že zákon není passé, ale že čeká na, zjednodušeně řečeno „příznivější politickou atmosféru“. Naposledy tak učinila Lenka Bradáčová v rozhovoru pro únorové číslo Právního rádce.
Z těchto slov člověka trochu mrazí. Jak Bradáčová, tak Zeman totiž jedním dechem dodávají, že dnes v podstatě nový zákon není potřeba. „Soustava státního zastupitelství je funkční. V takových dobách se vám nejeví jako zásadní měnit systém. To až v době krize“, říká Bradáčová v rozhovoru pro již zmíněného Právního rádce.
Tak je zákon potřeba či není? Celé roky jsme totiž nejen z jejích úst slyšeli, že bez nového zákona nebude boj s korupcí, systém se hroutí a je neefektivní. Co se tedy změnilo? A o jaké „krizi“ či „příznivější politické atmosféře“ to špičky státního zastupitelství mluví? Státní zástupci už v minulosti prokázali, a to opakovaně, že mohou velmi výrazně ovlivnit politický systém a výsledky voleb.
Máme si snad tato jejich slova vyložit jako politickou preferenci v lepším případě, v tom horším jako zastřenou, leč vcelku jasnou výhružku či varování? Případ Davida Ratha, který provázely masivní úniky z trestního řízení v neprospěch obviněných a následný pád Nečasovy vlády, taktéž mediálně velmi „propagovaný“, oba tyto případy rozbily standardní politický systém napadrť a byly „trumpolínou“ pro Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. To hnutí, jehož ministr spravedlnosti se dal plně do služeb těchto státních zástupců a jehož poslanci jako jediní hlasovali proti doprovodným usnesením sněmovny, kritizující práci státních zástupců.
Je odpovědností jak Pavla Zemana, tak Lenky Bradáčové, aby svými výroky nepřispívali sami k nedůvěře velké části politické scény k soustavě státního zastupitelství, které se projevilo koneckonců právě v hlasování o výsledcích „Blažkovy komise“. Již zmíněné výroky a postoje totiž tuto nedůvěru jen prohlubují. A to oprávněně.
Petr Dimun
