Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného Davida Ratha proti rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze, kterou chce podat ministr spravedlnosti na podnět Vrchního státního zastupitelství v Praze, má mít jen akademický charakter. Ve skutečnosti tím sleduje Vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové vliv na kauzu. Většinou je stížnost podávána proti rozhodnutí, když je soudní řízení ukončeno a případný výrok, že byl porušen zákon, je skutečně bez vlivu na kauzu. V kauze Rath však Bradáčová a ji oddaná skupinka na Vrchním státním zastupitelství předpokládá, že pokud Nejvyšší soud vyhoví stížnosti, mohl by Krajský soud v Praze odmítnout v dalším řízení být vázán názorem odvolacího Vrchního soudu v Praze.

Stížnost pro porušení zákona narušuje rovnost zbraní, právní jistotu pravomocných rozhodnutí a férovost trestního řízení, jelikož tímto prostředkem disponuje jen stát (ministr spravedlnosti), nikoliv obžalovaný, což je rozdíl od dovolání. Toto si dokonce uvědomoval i totalitní režim před rokem 1989. Proto, pokud Nejvyšší soud dospěl k tomu, že rozhodnutí je nezákonné a je v neprospěch obžalovaného, mohl je zrušit kdykoliv, což platí i dnes. Pokud však bylo rozhodnutí nezákonné, ale prospělo obžalovanému, byly krátké lhůty v měsících na napadnutí daného rozhodnutí ministrem i jeho zrušení Nejvyšším soudem. Jinak mohl být výrok jen akademický bez vlivu na nezákonné rozhodnutí. I tuto omezenou možnost rušit pravomocné rozhodnutí, když byl zákon porušen ve prospěch obžalovaného, prohlásil Ústavní soud roku 2001 za neústavní. Pokud by však formálně akademická stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného Ratha měla mít pro něho negativní dopad na jeho řízení, bude to neústavní.

Obhajoba podala ministrovi spravedlnosti vlastní podnět na podání stížnosti ve prospěch Ratha. Pokud by ji ministr vyhověl a stížnost pro porušení zákona podal i ve prospěch Davida Ratha, bude muset skousnout hořkou pilulku, protože jinak nadbíhá moci vrchní státní zástupkyně Bradáčové. Pokud však podněty obhajoby neakceptuje, prokáže se, že stížnost má v rukou stát a z pohledu ochrany práv lidí před státní mocí je jedno, zda konkrétním procesním prostředkem disponuje státní zastupitelství nebo ministr. Stát je jeden subjekt. Ministr se ukáže jako prodloužená ruka vrchní státní zástupkyně Bradáčové, zatímco obžalovaný si podání stížnosti ve svůj prospěch vymoci nemůže. Tento tah obhajoby je prozíravý z hlediska možného napadnutí věci u Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Problém Nejvyššího soudu

K dané věci se bude muset postavit i Nejvyšší soud, neboť stížnost je podávána s cílem vrátit do hry odposlechy, které označil odvolací Vrchní soud za nezákonné. Tedy, že důsledkem stížnosti má být vytunelování akademického charakteru stížnosti podané v neprospěch obžalovaného. Takový důsledek lze vyloučit, pokud Nejvyšší soud rozhodne až po skončení trestního řízení. Je možné, že pro vyloučení faktického dopadu na probíhající řízení obhajoba navrhne přerušení řízení o stížnosti u Nejvyššího soudu po dobu řešení trestní věci Davida Ratha u Krajského soudu v Praze, aby byl důsledně zachován jen akademický charakter výroku Nejvyššího soudu.

Nejde o Rathovu vinu, ale o právo

Odvolací Vrchní soud v Praze použil slavnou teorii otráveného stromu, jehož plody jsou též otrávené. Tedy, že z nezákonného důkazu nemůže vzejít právo, byť by nezákonný důkaz byl věcně správný. Při řešení stížnosti pro porušení zákona nejde o Rathovu vinu, ale o právo nás všech, že policie i státní zastupitelství musí při odposleších postupovat podle zákona. Pokud soudy akceptují vadně nařízené odposlechy jako důkazy v trestním řízení, policie i státní zastupitelství budou nadále porušovat zákony, protože se spolehnou na to, že soudci přimhouří oko, neboť se budou bát veřejných útoků na sebe, pokud by snad chtěli důsledně trvat na zákonnosti odposlechů v trestním řízení.

Nejstatečnější soudní rozhodnutí

Senát Vrchního soudu v Praze soudce Pavla Zelenky vydal nejstatečnější rozhodnutí po roce 1989. Soudcům muselo být jasné, že za rozhodnutí, kterým se postavili proti špatné práci držitelů moci v trestním řízení, budou kritizováni. A jejich čin bude hodnocen jako stranění Rathovi. Ve skutečnosti se však postavili na stranu práva proti těm, kteří moc zneužívají či ji užívají špatně. Zvláště je nutné to ocenit v době, kdy jiné soudy, včetně soudu Ústavního, vyvolávají dojem, že jsou služkou státního zastupitelství, jejímž úkolem je přikrýt protiprávnost v jeho činnosti.

Takovým příkladem je snaha Ústavního soudu uznat svévolný výběr soudů pro přípravné řízení vrchními státními zastupitelstvími. Přičemž tento výběr soudů narušující právo na zákonného soudce nehodnotím jako důsledek opomenutí či náhody, ale jako záměrnou snahu manipulovat příslušností soudů a zvolit si ten, kde jim návrh na vazbu, odposlech či jiné narušení práv lidí projde bez ohledu na jeho obsahovou a formální správnost.

Obrana práva v krizových situacích je spojena s potížemi. Kampaně v justici doprovází nenávist vůči těm, kdo hájí právo. Takto to bylo v justičním kampaních proti židům (hilsneriáda, dreyfusiáda), proti kulakům a nyní v protikorupční kampani. Senát Pavla Zelenky se zachoval statečně, jako se zachoval Tomáš Garrigue Masaryk za hilsneriády. To, že se ho zřekl podle Zelenkových slov jeden jeho známý soudce krajského soudu, není nic nového. V právních kruzích se ví, o koho jde. Není tak docela z krajského soudu a není řadový soudce. Vzpomenul jsem si na teatrální zříkání se údajných protistátních živlů za procesů s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským. Společnost, která se nepoučí z historie, ji prožije znovu.

Ostuda Bradáčové

Odmítám vidění státních zástupců jako nepostižitelných držitelů moci, kteří kritiku své činnosti znemožní tím, že se odvolají na protikorupční kampaň a že kdo kritizuje jejich protiprávní postup, brání korupci. Na kauze Rath se zviditelnila Lenka Bradáčová, byť formálně přenechala dozor stážistům krajského státního zastupitelství.

Ministerstvo spravedlnosti by mělo zhodnotit, zda vady při nařizování odposlechů způsobil Okresní soud v Ústí nad Labem nebo již byly v návrzích podávaných Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem, a vyvodit odpovědnost. Pokud se zjistí, že vady byly v návrzích státních zástupců, je to ostuda Bradáčové, že v případu nebyla schopna zajistit dostatečnou právní úroveň. Kvůli tomu, že státní zástupce či soudce v přípravném řízení není schopen dodržet požadavky zákona, není nutné ohýbat právo, ale je nutné donutit ty, kteří to neumí, aby se právo naučili. Protikorupční boj není omluva pro neschopnost.

Jsme právní stát?

Myslel jsem si, že právním státem nejsme. Senát Vrchního soudu soudce Pavla Zelenky vrátil naději, že ano. Kopnout si dnes do Ratha nikomu neublíží. Ti, kteří však nebyli před nim zbabělí, když byl Rath u moci, dnes nemusí být proti němu stateční. Platí zde výrok Martina Niemöllera o vzrůstu moci nacistického státu: “Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě mohl zastat.“.  Senát soudce Pavla Zelenky tím, že odkryl nezákonnost v kauze Rath, se zastal práva nás všech na to, že stát má dodržovat vlastní právo.

Zdeněk Koudelka