Obava z útěku do šedé ekonomiky, nerovné postavení zaměstnavatelů při exekucích a při oddlužení, či nesouhlas s tím, aby refundace nákladů na straně zaměstnavatelů měla přednost před ostatními pohledávkami včetně výživného – to jsou argumenty, kterými připomínková místa kritizují záměr ministra spravedlnosti, aby byly zaměstnavatelům hrazeny náklady při srážkách ze mzdy exekuovaných zaměstnanců. Navíc se o refundaci nákladů hlásí i další subjekty, které mají ze zákona povinnost součinnosti s exekutory. To by podle názoru Exekutorské komory rozvrátilo celý systém exekucí.
Podle Exekutorské komory stát ukládá plátcům mzdy povinnost spočívající v řádném, správném a včasném provádění srážek ze mzdy povinného (zaměstnance). Navrhovaná právní úprava však povinnost hradit náklady zaměstnavatelů přenáší na povinné.
Existují-li již nyní indicie o nechuti povinných být legálně zaměstnáni a utíkají –li do šedé ekonomiky, pak nutnost hradit ze svých prostředků další výdaje, kdy fakticky bude povinný trestán za to, že je zaměstnán a má dostatečný příjem, v průběhu trvání exekuce by zcela zjevně vedla přinejmenším k prohloubení daného problému, spíše však k naprostému vyloučení povinných z pracovního trhu.
Ukládá-li stát třetím osobám určité povinnosti, měl by to být stát, kdo osobám povinným bude náklady kompenzovat. Stejnou logikou by tak např. svědečné v civilním řízení mohla platit neúspěšná strana atp. „Za nejvhodnější způsob, nemá-li to být hrazeno z rozpočtů exekučních soudů, jak zaměstnavatelům refundovat vynaložené náklady, však obecně považujeme daňové úlevy. Zaměstnavatelé by si mohli kupříkladu za každého zaměstnance, vůči němuž provádí srážky ze mzdy, odečíst určenou částku z daňového základu. Navíc zde vzniká neodůvodněná nerovnost s insolvenčním řízením (oddlužení splátkovým kalendářem), kde plátce mzdy ničeho na náhradách nezískává,“ dodává Exekutorská komora v rámci připomínkového řízení.
Trend směřuje k depaušalizaci
Výrazným rysem osnovy je jednoznačné uvedení výše náhrady vynaložených nákladů bez možnosti jakékoli moderace, uvádí dále Komora. „Na tomto místě přitom nelze nezmínit skutečnost, kdy obecný trend směřuje naopak k co možná největší depaušalizaci. Zejména Ústavní soud ve své rozhodovací praxi jednoznačně vysílá signál odmítající rigorózně určené sumy bez možnosti ovlivnění jejich výše dle nuancí konkrétního případu.
V případě náhrady výdajů součinnostních osob pak nelze opomenout zejména rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II ÚS 543/11. Ústavní soud v předmětném rozhodnutí jednak jednoznačně vymezil právo bank na náhradu nákladů spojených s odpověďmi na součinnostní dotazy ze strany soudních exekutorů, ale zejména důrazně odmítl snahu určovat výši výdajů paušálně.“
Důvodová zpráva přitom přiznává, že z výsledků šetření provedených Svazem průmyslu a dopravy ČR vyplynuly značné odlišnosti. Výše nákladů uváděná jednotlivými plátci mzdy vykazovaly obrovské rozdíly, stejně jako časová dotace nutná k provedení nezbytných úkonů. Návrh také opomíjí situaci více plátců mzdy. „Jakým způsobem se bude řešit stav, kdy povinný pobírá více příjmů – nárok na paušální náhradu budou mít všichni plátci či jen ten, který srážky fakticky provádí? Není vhodné povinného ještě více sankcionovat, řeší-li aktivně své dluhy a za tím účelem pracuje u více zaměstnavatelů,“ argumentuje EK, které rovněž vadí, že není vyřešeno, kdo povinnému vrátí náklady zaměstnavatele, který prováděl srážky na základě zastaveného výkonu rozhodnutí. Případně kdo to učiní za zaměstnavatele, který zanikl nebo je například v konkurzu.
Hospodářská komora ČR naopak vítá zavedení paušální náhrady nákladů zaměstnavatelů spojených s prováděním srážek ze mzdy v rámci soudního výkonu rozhodnutí/exekučního řízení, po kterém dlouhodobě volají, neboť jde o značně zatěžující agendu. Navržené řešení, tedy zavedení jednorázové náhrady, může být pro praxi administrativně jednodušším řešením. „V této souvislosti však poukazujeme na skutečnost, že zvolené řešení, kdy paušální náhradu nákladů plátce mzdy nese zaměstnanec, nepovažujeme za optimální.“
Komora navrhuje dotčené ustanovení přeformulovat tak, aby se předešlo riziku zneužívání tohoto ustanovení ze strany povinných a ke snižování účinnosti exekučních řízení, kdy navrhovaná úprava neřeší situaci, kdy by povinnému byla mzda nebo jiný příjem vyplácen jinak než na bankovní účet.
Navrhovaná úprava totiž neřeší situaci, kdy by byla mzda nebo jiný příjem vyplácen v hotovosti nebo poštovní poukázkou, tedy nikoliv na bankovní účet, a na bankovním účtu by pak byly na žádost povinného blokovány prostředky, které by jinak byly použity k uspokojení vymáhaných pohledávek. „Je tedy třeba formulovat toto ustanovení tak, aby se předešlo riziku zneužívání tohoto ustanovení ze strany povinných a ke snižování účinnosti exekučních řízení.“
Odstranit důvod pro odmítání uchazeče o práci
Ministerstvo financí ve svých připomínkách doporučuje z důvodu výkladové jistoty do důvodové zprávy doplnit informaci ohledně toho, že bude institut náhrady nákladů plátce mzdy aplikován i v rámci daňové exekuce. „Tyto náklady budou představovat samostatný nárok, který bude v případě daňové exekuce vznikat plátci mzdy přímo na základě občanského soudního řádu, přičemž tyto náklady nebudou řazeny mezi exekuční náklady ve smyslu daňového řádu, ale půjde o nárok svého druhu.“
Jak dále ministerstvo financí uvádí, z důvodové zprávy plyne, že na paušální úhradu nákladů bude mít nárok pouze ten plátce mzdy, který obdržel vyrozumění o nabytí právní moci nařízení výkonu rozhodnutí. Lze se domnívat, že stejný nárok by měl mít i nový plátce mzdy stejného povinného, ačkoliv tato skutečnost z navrženého legislativního textu v kombinaci s důvodovou zprávou jednoznačně nevyplývá.
Tomuto novému plátci mzdy vzniknou rovněž náklady spojené s pokračujícími srážkami ze mzdy. „Lze se domnívat, že se tak alespoň u některých plátců mzdy odstraní důvod pro odmítnutí takovéhoto uchazeče o práci, což bude mít ve výsledku pozitivní dopad nejen na sanaci dluhu povinného vůči oprávněnému. Z důvodu právní jistoty doporučujeme nastavit jednoznačná pravidla v této věci v legislativním textu, resp. v důvodové zprávě.“
Bělobrádek má úpravu za asociální
Rovněž místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) požaduje předmětné ustanovení i náhradě nákladů při srážkách ze mzdy upravit. „Upřednostňujeme zjednodušit provádění srážek ze mzdy, než zavádět náhradu nákladů pro zaměstnavatele na úkor práv povinných a oprávněných, kdy náhrada nákladů má přednost i před pohledávkami výživného. Úpravu v navrhovaném znění považujeme za asociální, neboť by vedla ke stavu, kdy nejvíce peněžních prostředků při provádění exekuce by neobdržel oprávněný, například vyživovaná osoba, ale zaměstnavatel.“
Návrh podle Bělobrádka navíc neobsahuje žádný princip kontroly zaměstnavatelů, zda si ponechávají náhradu nákladů ve správné výši, a rovněž není zaveden žádný funkční opravný prostředek, kterým by se mohl povinný domáhat ochrany v případě nesprávně stanovené náhrady nákladů, když zřídit nápravu nemůže ani soud či exekutor, neboť k tomu není vybaven žádnými procesními prostředky.
„Dále upozorňujeme, že se v exekuci často nachází méně majetné osoby se špatnou pracovní pozicí, s čímž je spojen i jev časté fluktuace, případně opakované uzavírání krátkých smluv na dobu určitou. Každému novému zaměstnavateli nebo při každém novém smluvním vztahu, vnikne právo na jednorázovou náhradu ve výši 500 Kč, což při vícečetných exekucích stejně způsobí, že srážky ze mzdy nepůjdou provádět. Domníváme se dále, že náhrada nákladů plátce mzdy má být stanovena přímo v zákoně, a to ve výši 100 Kč.“
Je to problém 75% exekucí, jsou vícečetné
„Toto ustanovení má za cíl kompenzovat náklady zaměstnavatelů spojené se zaměstnáváním osob v exekuci. Je pravda, že současná úprava exekucí srážkami ze mzdy je neefektivní a zatěžující,“ uvádí ve svých připomínkách ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD). „Zaměstnavatelé čelí jednak značné komplikovanosti a náročnosti výpočtu nezabavitelné částky a současně podléhají povinné součinnosti s exekutorskými úřady. Problematické je to zejména u osob s vícečetnými exekucemi, kterých je přes 75 %. Tehdy je nutné komunikovat s mnoha exekutory a správně vypočítávat exekuované částky. Náklady přitom nese zaměstnavatel sám.“ Takový systém je podle vicepremiéra neefektivní a drahý. Představuje také významnou bariéru zaměstnávání osob v exekuci.
Jenže, jak dále uvádí, navrhované opatření dále zvyšuje dluhy povinného, jelikož se tyto navýší o paušální náhradu nákladů, ale i o úroky z prodlení způsobené tím, že zbytek dluhu je uspokojen později. Navržené řešení tak dle Dienstbiera de facto zvýhodňuje jednu skupinu (zaměstnavatele) na úkor skupiny jiné. Prohlubuje tím jednak sociální problém, a zároveň se vystavujeme riziku, že podobné nároky budou poptávat další subjekty, které mají v souvislosti s exekučním procesem zvýšené náklady (banky spravující účty povinných, provozovatelé poštovních služeb atp.).
Rovněž jemu vadí, že by měly kompenzace mzdy mít přednost před dalšími pohledávkami, a to například včetně alimentů. „Domníváme se, že nelze existující nevyhovující situaci řešit tím, že se bude jedné skupině přiznávat finanční kompenzace a zároveň bude její nárok upřednostněn před všemi ostatními pohledávkami, které navíc vznikly dříve. Dokonce i před za podstatovými pohledávkami – například výživným. Tento postup je již ze své podstaty nesprávný. Je nutné řešit primárně příčinu problému. V tomto případě například tím, že se zjednoduší výpočet nezabavitelné částky, nastaví se jasná pravidla komunikace mezi zaměstnavateli a exekutory, zavede se efektivní způsob slučování exekucí, či se přímo uzákoní místní příslušnost soudních exekutorů,“ uzavírá Dienstbierův úřad.
Pelikán vypustil džina z láhve
Pelikánův návrh na úhradu nákladů zaměstnavatelům navíc spustil lavinu, protože o úhradu se nyní budou snažit i další subjekty, které poskytují exekutorům součinnost. Minulý týden v úterý proběhla na MF schůzka se zástupci subjektů finančního a kapitálového trhu (Česká bankovní asociace, asociace pojišťoven, penzijních fondů, centrální depozitář…). Kromě řešení automatizace přenosu informací mezi exekutory a osobami povinnými k součinnostem přišla na přetřes otázka úhrad za lustrace. Je to důsledek vypuštění džina z láhve, kdy ministerstvo spravedlnosti nesmyslně a populisticky kývlo zaměstnavatelským svazům na jejich požadavky na úhradu za provádění srážek ze mzdy,“ sdělil České justici k danému tématu člen prezídia Exekutorské komory Petr Polanský, který se schůzky zúčastnil.
Exekutoři učiní ročně šest milionů dotazů
Soudní exekutoři zjišťují totiž na začátku exekuce a pak pravidelně, zda povinní nemají účty v bankách, zda mají penzijní pojištění, životní pojistky. Ministerstvo spravedlnosti a soudy při dohledu nad exekutory požadují, aby každých šest měsíců byly v řízení činěny úkony, což převzaly podle Polanského zcela nesmyslně ze soudů, kde je situace jiná, neb tyto směřují k rozhodnutí, a když nic nekonají, prostě zdržují, kdežto v exekučním řízení se často čeká – na pořadí, na to jestli povinný něco nezdědil, a podobně.
Subjektů, kterých se exekutoři dotazují, je téměř sedmdesát, jen bank je čtyřicet pět. To je za rok v téměř každém řízení sto čtyřicet dotazů. Při 4,5 milionu živých exekucí přes šest set milionů dotazů. Tyto subjekty mají nárok na úhradu hotových výdajů (poštovné…) – ty ale by musely být v každém případě doloženy a uplatněny ve lhůtě. Podle rozhodnutí ústavního soudu nemohou být paušalizované, takže je vlastně nemohou uplatňovat – pokusy o toto uplatnění končí prakticky vždy nepřiznáním nákladů.
Nyní tyto subjekty tlačí na změnu zákona, aby povinnost, kterou ze zákona mají, byla refundována, protože některé subjekty, například penzijní fondy, mají přísně limitované náklady na správu. „Namítli jsme, že 70 % dotazů jde na banky – stačilo by dát exekutorům právo lustrovat centrální registr účtů, což jsme požadovali, a nebylo vyhověno nesmyslným poukazem na bankovní tajemství. Dalších 80 % dotazů by ubylo, kdyby každý povinný měl svého exekutora – místní příslušnost.
Pět korun za dotaz udělá tři miliardy
Ministerstvo financí asociace vyzvalo, aby skutečné náklady specifikovaly, což nepochybně učiní,“ vysvětluje dále Petr Polanský.
Kdyby každá lustrace byla zpoplatněna nebo byly jinak přiznávány „paušalizované náklady“ třeba jen pět korun za dotaz, znamenalo by to roční výnos pro subjekty poskytující informace cca tři miliardy korun. Na druhou stranu by se tentýž náklad promítl do nákladů řízení. To by podle exekutorů znamenalo naprostý konec exekučních řízení – řízení vedené pět let by se zdražilo o 3500 Kč, dnes průměrných deset let by znamenalo jen na lustracích 7000 Kč. „I kdyby nakrásně byly zavedeny „povinné“ zálohy, jak míní ctěné ministerstvo, což se bez místní příslušnosti a se závislostí exekutorů na dodavatelích exekucí beztak nepovede, běžící milion řízení se stejně nepokryjí.
V čase, kdy mají být exekutorům snižovány odměny o 1000 Kč na řízení a náhrady, což bude rozdíl v příjmech v řádu stovek milionů, je to možná poslední hřebík do rakve vymahatelnosti práva,“ uzavírá Petr Polanský.
Dušan Šrámek
